Čeští zelení – trvale neúspěšná strana
Uveřejněno dne 19 srpna 2014 000 8:48
V české politice se od devadesátých objevila řada uskupení, která si kladla za cíl proniknout do Poslanecké sněmovny. Z řady stran a hnutí, z nichž mnohá měla doslova jepičí povahu do dnešních dnů prakticky zůstali jen zelení.
Zelení byli vždy velmi ambiciózní, avšak jejich historie vedle několika krátkodobých úspěšných zastavení jinak trvale lemována neúspěchy. Nejlépe to dokládá výrok Martina Bursíka před krajskými volbami v roce 2008, kdy se dotyčný chvástal, že zelení v počtech krajských zastupitelů posílí o stovky procent, aby nakonec při sčítání hlasů zjistili, že ze 675 mandátů nezískali ani jeden.
Zelení začínali v České republice během uplynulého čtvrtstoletí třikrát absolutně či takřka naprosto od nuly. Poprvé z ničeho po listopadové revoluci, podruhé v roce 2002 po předchozím „vzestupu a pádu“ na počátku devadesátých let a následném dlouhém skomírání na politické periferii. Nakonec potřetí po vnitřním rozvratu a debaklu v evropských volbách v roce 2009, nicméně neúspěchem navázali i o rok později ve sněmovních volbách, když ztratili zastoupení v dolní komoře.
Trnitá cesta
Ve výsledku je pak i přes jejich dlouholeté působení na české politické scéně výčet volebních úspěchů poměrně chabý. Za prvé v roce 1992 získali několik poslaneckých mandátů ve federálním a republikovém parlamentu, a to v rámci velmi heterogenní trojkoalice Liberálně sociální unie, kterou nad pět procent vytáhli především voliči Zemědělské strany. Dále šest mandátů ve sněmovních volbách v roce 2006, senátorské křeslo pro Jaromíra Štětinu v obvodě Praha 10 v roce 2004, senátorské křeslo pro Elišku Wagnerovou v roce 2012 v Brně a děleného kandidáta lidovců, pirátů a zelených Libora Michálka v Praze 2 tentýž rok.
Poté se v krajských volbách v roce 2004 podařilo získat dva mandáty v Jihomoravském kraji v rámci koalice Zelená pro Moravu a osm let později devět mandátů v Libereckém a Ústeckém kraji v rámci koalic Změna pro Liberecký kraj a PRO! kraj (přičemž v roce 2004 a 2012 byli součásti Koalice pro Karlovarský kraj a Koalice pro Olomoucký kraj, které také překonaly uzavírací klauzule, leč preferenční hlasy lidoveckých voličů jim zabránily v získání mandátů).
Zelené pšenka nekvete
V souvislosti s tím je nutno přiznat, že výchozí podmínky pro zelenou politiku v ČR nebyly a nejsou nijak valné. Takzvané „postmateriální hodnoty“ mobilizují spíše ty, kteří nemusí řešit existenční otázky bytí a nebytí, přičemž v otázce materiálního zajištění populace budeme minimálně ještě dlouho dobu zaostávat za západoevropským zeměmi.
Další voličská opora zelených na západě, kolonie přistěhovalců, nepředstavují v etnicky poměrně homogenním Česku dostatečný voličský rezervoár. A v kontextu zeleného protijaderného radikalismu zastává české obyvatelstvo dlouhodobě většinový „reakční“ postoj, který se ještě více se prohlubuje kvůli velkorysému subvencování alternativních zdrojů elektrické energie.
Podobně je český volič tradičně velmi odměřený k různým západním genderovým a lidskoprávním „výdobytkům“ několika posledních desetiletí, nicméně do vkusu voličů se zelení trefují třeba v postoji k homosexuálům.
Boj o voliče
Nepřekvapí, že nejlepších volebních výsledků v parlamentních volbách dosáhli zelení v letech 2006 (6,29 %) a 1990 (SL FS: 3,10 %, SN FS: 3,44 %,ČNR: 4,10 %). Oba dva roky příznačně s ohledem na dobovou situaci odhalují, že pro volební úspěch zelených se předpokládá a vyžaduje, obdobně jako v západoevropských zemích, obecnější hospodářské zajištění společnosti. Ale i tak ve volebních výsledcích z těchto od sebe šestnácti lety oddělených voleb nemůžeme hledat nějaké náhlé postmateriální vzedmutí voličů v České republice, ale spíše souhru několika různých faktorů.
V roce 1990 se volby, kdy ještě výzkum IVVM pět týdnů před volbami přisuzoval zeleným jedenáctiprocentní voličskou podporu, odehrávaly před startem ekonomické transformace, jejíž velké sociální důsledky zájem většiny potenciálních environmentálně naladěných voličů nasměrovaly jinam. V těchto volbách zaznamenali zelení oproti západním zemím velký úspěch v ekologicky devastovaných regionech severozápadních Čech, aby se však po začátku transformace typologicky titíž voliči – jak uvádějí Petr Jehlička a Tomáš Kostelecký ve své studii z roku 1995 Czechoslovakia. Greens in post-Comunnist society – v následujících volbách přeorientovali na hodnoty krajní pravice reprezentované Sládkovými republikány, kteří převzali po zelených ve vnímání místních voličů roli hlavní protestní síly.
Volby v roce 2006 se zase časově trefily do období ekonomického růstu. Nezaměstnanost klesala, takže i přestože dění dominovala sociekonomická štěpící linie symbolizovaná střetem ODS a ČSSD, našlo se za příznivého ekonomického ovzduší dost voličů na to, aby dostali postmaterialistické zelené do sněmovních lavic.
Poté, kdy v únoru 2006 v jednom průzkumu agentury STEM překonali zelení psychologickou pětiprocentní hranici, se tehdy vzácně jednotná strana stala pro pravostředové liberální voliče hledající něco „nového“, akceptovatelnou alternativou, s jejíž pomocí se dokonce povedlo zmařit znovuzískání sněmovní většiny pro ČSSD a KSČM.
Dle sociologických šetření v tehdejším zeleném elektorátu převažovala nad postmateriálně naladěnými voliči výrazně „materialistická“ liberální voličská klika, která se rozhodla to po předchozích pokusech s ODA či US tentokrát zkusit se zelenými. Napovídala tomu i mapa volební podpory, která se více než podpoře dle názvu stejné strany z roku 1990 podobala volební mapě US z voleb v roce 1998.
Velká města
Z hlediska voličského zázemí zelení, nachází strana v posledních letech silnější voličskou odezvu jen v Praze a bezprostředním okolí, dále pak v Brně a části Libereckého kraje. Na tom lze dobře vidět, jak se v celostátních volbách podílejí na voličském zisku jednotlivé kraje a jak podstatnou roli v tom hraje právě metropole. Ta od evropských voleb v roce 2009 generuje okolo čtvrtiny všech voličů zelených, přičemž ve volbách v letech 2002-06 to byla vždy méně než pětina.
Naopak velmi podprůměrně v posledních pěti letech do společné volební „kasy“ přispíval Plzeňský kraj, který přitom v roce 1990 patřil mezi hlavní stranické volební bašty zelených. Ve snaze dostat se znovu přes pět procent mají zelení tak před sebou dvě varianty: buď zkusit v ostatních regionech posílit svou voličskou základnu a diverzifikovat tak vysoký podíl pražských hlasů na celkovém výsledku (což se podařilo v roce 2006) nebo se pokusit vytěžit mnohem více hlasů ze svých voličských bašt. To by znamenalo, že pokud by třeba v posledních sněmovních volbách měla Praha dodat do pětiprocentní hranice chybějící hlasy, pak by zdejší volební zisk zelených musel činit necelých 21 %, což zatím nevypadá moc reálně.
Asi nezbude než čekat na zázrak, aby se čeští zelení mohli jednou v budoucnu zbavit nálepky trvale neúspěšné strany. A nutno uznat, že trpělivost je vlastností, jež se v „nepřátelském“ prostředí České republiky zeleným dostává měrou vrchovatou. V žádné jiné straně straníci nemuseli snášet poslední čtvrtletí tolik debaklů, aniž by to vzdali. Ale pouze to rozhodně stačit nebude.