Dokument „Energetická bezpečnost v aktualizované Státní energetické koncepci ČR“ ve světle veřejné volby

Prostudoval jsem dokument Energetická bezpečnost v aktualizované Státní energetické koncepci České republiky. Jako příslušník starší generace jsem se přitom po celou dobu jen těžko bránil všudypřítomnému pocitu déjà vu – ponecháme-li stranou módní anglicismy, připomíná styl, syntax a koneckonců i ostatní užitá slovní zásoba dokumenty centrálního plánování z dob nedávno minulých. Jak mohla taková situace nastat? Jaké příčiny stojí v pozadí?

Je jich zajisté více, ale hlavním spojovacím článkem je silná přítomnost státu v daném sektoru. Uvědomil jsem si v té chvíli také, že při psaní mohu postupovat dvěma směry – pocit ignorovat, nebo se oním déjà vu nechat vést. Je to lákavé, nese to ovšem s sebou jistá rizika. Zjištění, která takový postup patrně přinese, mohou totiž být v naší době poněkud nepopulární…

1. Stát, ekonomika a energetika

Po spektakulárním krachu centrálně řízených ekonomik na konci osmdesátých let stát poněkud ustoupil do pozadí. Stalo se to však v nestejném rozsahu v různých odvětvích, poměrně výrazný vliv si monopolista na konečná rozhodování a výběr daní (H. H. Hoppe) ponechal právě v sektoru energetiky.

1.1 Jak stát odůvodňuje své intervence do tržní ekonomiky

Teoretické odůvodnění pro takovou činnost poskytl po druhé světové válce P. Samuelson teorií tzv. veřejných statků. Ty jsou podle něho charakterizovány dvěma rysy – nevylučitelností ze spotřeby a nerivalitností (k tomu později přibyla teorie nedokonalých informací a teorie externalit, zobecněné pak do představy tzv. selhávání trhu). Otázka, kterou je třeba položit, a kterou na s. 61 kladou i autoři studie, zní: patří produkty energetického průmyslu do kategorie veřejných statků (připusťme teď na chvíli, že něco takového opravdu existuje a pomiňme zásadní výhrady mnohých ekonomů)?

1.2 Produkty energetického průmyslu nejsou veřejnými statky

Na otázku z předchozího odstavce studie také odpovídá, a to záporně: přinejmenším vylučitelnost ze spotřeby (odpojení zákazníka od dodávek energie) je velmi snadná, stejně jako substituce jedné energie jinou (alespoň do určité míry). To ovšem představuje zásadní problém a jsem velmi zklamán, že se této záležitosti v předmětné studii nedostalo více pozornosti. Jak se s ní její tvůrci vypořádali? Dosti šalamounsky: „Energetika, potažmo elektřina, i když není veřejným statkem, je od toho, aby uspokojila obě dvě odlišné skupiny zákazníků. Pro skupinu prosumers připravila svět Smart Grids, který nebude zadarmo a jeho uživatelé se na jeho nákladech musí spravedlivě a společně spolupodílet. Pro druhou skupinu běžných zákazníků je zapotřebí zachovat „jednoduchý svět“, ve kterém se o elektřinu nemusí příliš starat“. Prostě písnička notně již obehraná (a na můj vkus poněkud arogantní) o zákazníčkovi blbečkovi, jehož potřeby my známe lépe než on sám a který by bez naší péče zahynul bídnou smrtí

1.3 Produkty energetického průmyslu jsou zboží jako každé jiné

Další důvody pro ingerence státu jsou v textu spíše nesystematicky roztroušeny, nejčastěji souvisí s bezpečností státu a našim zapojením do mezinárodních struktur. Přes veškerou snahu se nepodařilo najít hlubší argumentaci, než, sumárně řečeno: „dělají to všichni, musíme to dělat také“. Může být, uznal bych to rád (obzvláště když tuhle muziku jako příslušník produktivního sektoru ekonomiky musím platit), chci ale vědět proč. Proč mají být elektřina, plyn, nafta či uhlí vyňaty z běžných zákonů trhu? V čem se plyn jako zboží liší třeba od banánů? Proč necítí vlády potřebu přijímat politiku např. počítačové bezpečnosti (u vědomí totální závislosti současné civilizace na informačních technologiích, jejichž kolaps by znamenal jednu z nejzávažnějších existenčních hrozeb)? Proč experti nepřipravují podobné dokumenty jako tento třeba o potravinách („Vládní koncepce potravinové bezpečnosti do roku 2040“)?

Vnější svět, v němž se odehrává lidské jednání, lze rozdělit na dvě kategoricky odlišné části. Na jedné straně rozlišujeme prostředky – nebo také ekonomické statky; na straně druhé pak prostředí – nebo také někdy méně přesně volné statky. Vlastnosti, jež musí prvek vnějšího světa mít, má-li být označen za prostředek (ekonomický statek), identifikoval Carl Menger. Tyto vlastnosti jsou trojí. První podmínkou pro označení něčeho za ekonomický statek je existující lidská potřeba. Druhou podmínkou je vnímání dané věci jako schopné uspokojení dané potřeby přinést. Třetí a v našem kontextu nejdůležitější podmínkou je, že takto vnímaný prvek vnějšího světa musí být pod lidskou kontrolou a může tedy být aktivně a záměrně k uspokojení dané potřeby využit. Nebo Ludwig von Mises: „Věc se stane prostředkem, když lidský rozum naplánuje její užití pro dosažení jistého záměru a když v procesu lidského jednání dojde k realizaci tohoto záměru pomocí této věci.“

Jsou ropa, zemní plyn či uhlí statky volnými, podobně jako vzduch (jsou k dispozici v neomezené nabídce)? Zajisté ne. Jsou statky ekonomickými (vzácnými)? Zajisté ano. Splňují ostatní Mengerovy podmínky, tedy existující lidskou potřebu, schopnost statku tuto potřebu uspokojit a kontrolu (a liší se tím třeba od slunečního svitu, který splňuje první dvě podmínky, ale nikoli podmínku třetí)? Ovšemže ano. A již dříve jsme konstatovali, že se nejedná ani o statky „veřejné“. Je tedy nějaký principiální ekonomický důvod, proč při směně těchto statků za jiné statky postupovat jinak, než při obchodování s ponožkami, mobilními telefony či pomeranči? Je nějaký zásadní ekonomický důvod, proč neponechat tento obchod racionalitě, efektivitě a koordinaci, kterou poskytuje spontánní aktivita lidí, sledujících vlastní zájem (trh)? Žádný takový důvod v ekonomické teorii nelze nenalézt.

2. Veřejná volba

Specifické postavení energetických produktů (velkou míru státního vměšování do obchodu s nimi) nelze ekonomicky vysvětlit či odůvodnit. Na správnou stopu se ale možná dostaneme, pohlédneme-li na zapeklitou záležitost jinou optikou – optikou, již nabízí teorie veřejné volby a využijeme-li k tomu její terminologickou výzbroj. Zájmové skupiny, dobývání renty, „držení basy“ (můj překlad termínu „log rolling“), lobbing, internalizace zisku a externalizace nákladů, byrokratické řízení namísto manažerského, nemožnost ekonomické kalkulace – tudy možná povede schůdná cesta, jak současný stav metodologicky uchopit.

2.1 Definice základních pojmů

Zájmové skupiny se vyznačují vysokou mírou zájmu na dané věci, vysokou organizovaností a dobrými kontakty.

Dobývání renty (rent – seeking) definuje Wikipedie jako: „politickou činnost skupiny či jednotlivce, kteří věnují své zdroje na zajištění monopolních práv. Tato činnost brání volnému trhu a vede ke ztrátám u ostatních, kteří danou výhodu nemají. (Existence rent v ekonomice je tak vlastně příznakem a důkazem předešlé aktivity zájmových skupin.)“

Log rolling znamená vzájemnou podporu a krytí (typická například pro byrokratické aparáty a volené politické představitele).

Internalizace zisku znamená přesměrování zisku směrem k zájmové skupině dobyvatelů renty, externalizace nákladů znamená přesměrování nákladů směrem od zájmové skupiny, přenesení a rozptýlení nákladů mezi veřejnost.

Podstatou manažerského řízení je princip maximalizace zisku a minimalizace nákladů při hospodaření s vlastními prostředky.

Ekonomická kalkulace je kalkulace zisk – ztráta. Podmínkou pro to je soukromé vlastnictví výrobních faktorů. Neexistence ekonomické kalkulace vede ke špatné alokaci zdrojů, k plýtvání. Oblast energetiky je charakteristická velkým rozsahem veřejného vlastnictví.

2.2 Ideologie versus ekonomie

Výrazné angažmá státu v energetice (a v jakékoli jiné oblasti) vytváří mimořádně příznivé prostředí pro vznik a působení zájmových skupin (dobývajících rentu). Zájmové skupiny realizují své zisky mimo trh (v nedobrovolné směně), což automaticky znamená, že dochází k situaci, již nazýváme „hra s nulovým součtem“. Jeden účastník směny získává, druhý ztrácí (to představuje zásadní rozdíl oproti dobrovolné tržní směně, na které profitují obě strany – zkráceně takovou situaci označujeme jako situaci „win – win“). Pro zájmové skupiny ovšem vzniká určitý problém – dobývání jejich renty se děje na úkor a ke škodě „partnerů“, lze tedy očekávat odpor. Navíc se zpravidla jedná o málo početnou skupinu, stojící proti velké většině, nezřídka proti zbytku celé společnosti.

Jedna možnost, jak problém obejít, je poškozovanou většinu oklamat, přesvědčit ji, aby sama se svým poškozováním a ochuzováním souhlasila. Dobyvatelé renty od nepaměti v této situaci sahají k souboru nástrojů, označovaných souhrnným názvem ideologie a postupují v úzké součinnosti s jejich producenty a dodavateli – s intelektuály.

Teorie veřejné volby definuje intelektuály a experty jako velmi významnou zájmovou skupinu, jejíž hlavní motivací je získávání státních grantů, tedy finančních prostředků, pocházejících z mimotržních zdrojů. Lze proto s plným oprávněním mluvit o z hlediska teorie veřejné volby signifikantní symbiotické koalici („log rollingu“) mezi dvěma zájmovými skupinami – na jedné straně dobyvatelé renty v energetickém sektoru, na straně druhé ti, kdož poskytují pro tuto činnost ideologické krytí.

2.2.1. Dominantní ideologické koncepty, (zne)užívané dobyvateli renty na trhu s energiemi

Sortiment ideologií je na postmoderním trhu velmi široký, historické zdroje novodobých ideologických konceptů jsou však v podstatě dva:

a) Frankfurtský neomarxismus s jeho nejvýznamnějšími moderními deriváty genderismem, feminismem a politickou korektností (v oblasti energetické bezpečnosti se však jeho vliv projevuje spíše nepřímo).

b) Malthusiánství, které slavilo svůj návrat na konci 60. let v podobě zpráv Římského klubu a které posloužilo jako podklad pro vznik novodobého environmentálního extrémismu, jehož z hlediska vlivu na energetickou politiku nejdůležitější součástí je nauka o globálním oteplování, později marketingově přeznačkovaná na člověkem způsobenou klimatickou změnu. Doktrína, ač od samého začátku vystavena ostré, zničující kritice ze strany odborné veřejnosti, zůstává nesmírně vlivnou zejména díky podpoře mnoha zájmových skupin, pro které otvírá prakticky nekonečné možnosti pro dobývání renty. Virulentnost doktríny je navíc podpořena tím, že její proticivilizační, oikofobní osten velmi dobře zapadá do pocitového rámce neomarxistických radikálů všeho druhu, kteří jí postupně přetransformovali až do podoby novopohanského náboženství (s úplnou hierarchií kněží, velekněží, prostých kazatelů i teologů. Se systémem zasvěcení a rituálních obětí. A ovšem také s heretiky, se kterými se nepolemizuje, které je třeba bez ohledu na sílu jejich argumentů ve jménu posvátného konsensu umlčet). Jisté bizarnosti nabývá pak odkaz T. Malthuse v dalších frekventovaných ideologických konstruktech současnosti – v koncepcích „trvalé udržitelnosti“ a „ekologické stopy“.

Existují také koncepty na pomezí vědy a ideologie, běžně řazené do oboru ekonomie. Pro formulaci energetické politiky (a tím také politiky energetické bezpečnosti) má největší význam A. C. Pigou s jeho myšlenkou kompenzací tzv. externalit pomocí státních regulací a daní. Také Pigou od samého začátku narážel a trvale naráží na zásadní kritiku, jejíž podstatou je zejména neslučitelnost jeho teorie se základním ekonomickým poznatkem o interpersonální neporovnatelnosti užitku.

3. Dokument „Energetická bezpečnost v aktualizované Státní energetické koncepci České republiky“ ve světle veřejné volby

3.1. Struktura dokumentu

Jedná se o obsáhlý text o zhruba 130 stranách, vytvořený kolektivem autorů, v jehož čele stál ing. Petr Maule. Realizován byl za finanční podpory Státního programu na podporu úspor energie a využití obnovitelných zdrojů energie pro rok 2015 – aktivita D.2 – publikace, příručky a informační materiály, Ministerstva průmyslu a obchodu, dotačního programu EFEKT. Obsah lze zhruba rozdělit do dvou základních částí.

Část teoretická, s kapitolami:

1 Budoucnost české energetiky?

2 Úvod do Státní energetické koncepce, poslání, působnost a záměr SEK

3 Metodika tvorby SEK

4 Současný stav a aktuální trendy do roku 2030, 2040

5 Koncepce a prioritní osy SEK

6 Stav a rozvoj v jednotlivých oblastech národního hospodářství

7 Formy a nástroje na prosazování cílů a dílčích politik SEK

8 Energetické scénáře vývoje do roku 2030, 2040

Část praktická, s kapitolami:

9 Úloha a rozvoj decentralizovaných zdrojů

9.1. Stav a vývoj decentralizovaných zdrojů v ČR

9.2. Fotovoltaické elektrárny

9.3. Větrné elektrárny

9.4. Vodní elektrárny

9.5. Bioplynové elektrárny

9.6. Teplárenské zdroje

9.7. Tepelná čerpadla

9.8. Kogenerační zdroje

3.2. Dokument prizmatem veřejné volby

3.2.1. Hlavní zájmové skupiny

Za specifickou zájmovou skupinu lze považovat již samotné autory dokumentu, jejichž práce nevznikla na objednávku soukromého subjektu, ale je financována z dotačního programu. Čtenář by se tedy měl připravit na neobjektivitu ve prospěch zadavatele, příklon k roli státu, zdůrazňování jeho nepostradatelnosti, obhajobu státních zásahů (V této souvislosti někdy zazní námitka, že úplně stejná situace by nastala, kdyby studii zadal subjekt soukromý. Námitka však opomíjí jeden zásadní rozdíl – soukromá firma nedrží v rukou mocenské páky, pomocí kterých by svou „energetickou politiku“ mohla společnosti vnutit. Financování takového /v její prospěch/ neobjektivního výzkumu by tedy bylo z její strany čirým mrháním prostředky). A skutečně, na samotném začátku dokumentu, v předmluvě, lze nalézt tvrzení, že pro další rozvoj české energetiky existují pouze dva směry – anglický (s větším důrazem na jadernou energetiku) a německý (důraz na obnovitelné zdroje). Třetí možný směr – liberalizace, navrácení celého odvětví do rukou podnikatelů a spotřebitelů, ponechání na nich, aby určili strukturu produkce (energetický mix) a spotřeby – není vůbec zvažován. Pojem liberalizace se objevuje až na s. 41, je však míněn spíše jako určité „povolení regulační uzdy“, ani zdaleka neznamená vytvoření čehokoli, co by třeba jen vzdáleně připomínalo autentický trh s energiemi. Přehlídkou dalších zúčastněných zájmových skupin je následující pasáž z úvodu: „Publikace vznikla za autorské spolupráce profesních energetických asociací: Česká fotovoltaická asociace, o.s., Asociace energetických manažerů, spolek Česká bioplynová asociace z.s., COGEN Czech, spolek pro kombinovanou výrobu elektřiny a tepla, Asociace pro využití tepelných čerpadel, České sdružení pro biomasu, Teplárenské sdružení ČR a Vysokého učení technického v Brně.“ Mezi zájmové skupiny patří také instituce státu, například Energetický regulační úřad.

3.2.2. Dobývání renty

Hlavním nástrojem v rukou „rent seekers“ jsou ideologicky a částečně ekonomicky zdůvodňované dotace. V souvislosti s predikcemi rozvoje decentralizované energetiky a „smart grids“ (autory studie preferovaný model vývoje energetického sektoru) lze dotace rozdělit do dvou základních kategorií:

a) Dotace investiční – na s. 78 dokument uvádí: „V oblasti rekonstrukce a výstavby rodinných je počítáno s investiční podporou nových samovýrobců elektrické energie z programu „Nová zelená úsporám“. Podporovány mají být „moderní technologie“ (nová generace solárních panelů, systém net meteringu, mikrovětrné elektrárny), u kterých (sic!) „cena by měla být až dalším hodnotícím kritériem“ (s. 79).

b) Dotace provozní – mají především formu garantovaných výkupních cen a „zelených“ bonusů. Autoři si však alespoň nepřímo uvědomují neudržitelnost tohoto systému, proto „s rozvojem nových technologií by se ale měli objevovat tzv. přirození prosumers, kteří přirozeně ekonomicky, bez provozních státních dotací, jsou motivováni k instalaci vlastní výrobny elektřiny do svého spotřebitelského odběrného místa“ (s. 76).

Je s podivem, že v celém dokumentu, plném grafů a tabulek, nelze nalézt podrobnou kalkulaci, kolik daňového poplatníka dosud stálo dotování konkurence neschopných způsobů produkce energií a kolik bude třeba zájmovým skupinám zaplatit v budoucnosti.

3.2.3. „Log rolling“, „držení basy“ (vzájemná podpora zájmových skupin)

Energetický regulační úřad – řídí se obecnými prioritami vlády (vyvážený energetický mix; úspory a energetická účinnost; infrastruktura a mezinárodní spolupráce; výzkum vývoj, inovace a energetická bezpečnost), podílí se na stanovení regulatorního rámce. Koncový zákazník (nejdůležitější a nejmocnější hráč na volném trhu) je tak z celého procesu efektivně vytlačen, může se ho účastnit jen nepřímo prostřednictvím voleb. Nástroj, prostřednictvím kterého normálně prosazuje své preference – tržní cena – je vyřazen ze hry.

Síť lobbistických organizací, zastupujících jednotlivé zájmové skupiny (viz 3.2.1.) – slouží jako převodová páka mezi tvůrci regulačních pravidel a jednotlivými příjemci renty. Existuje personální propojení a vzájemné ovlivňování obou sfér na základě společného zájmu (proces vzniku dokumentu, který analyzujeme, je vzorovou ukázkou takového symbiotického vztahu). Je rovněž zcela běžné, že zaměstnanci regulatorních orgánů pocházejí se soukromého sektoru a naopak státní zaměstnanci po ukončení kariéry dostávají lukrativní pozice právě v oblastech, které předtím „regulovali“. Školní ukázkou, jak držet basu, je pasáž ze s. 76: „Podmínkou pro udělení dotace bude provedená montáž v souladu s § 10d – profesně kvalifikovanou (certifikovanou) osobou, podle zákona č. 406/2000, o hospodaření energií. Česká fotovoltaická asociace (ČFA) bude zajišťovat přezkušování podle platné legislativy, s profesní autorizací ELEKTROMONTÉR FOTOVOLTAICKÝCH SYSTÉMŮ.“ Převedeno do normálního jazyka – úředník připravil zákon, udělil monopolní pravomoc vydávat certifikáty, certifikovaná osoba dostala monopolní pravomoc realizovat dotovanou zakázku. A zákazník? Ten nakonec zaplatí – inu monopolní cenu (která se nakonec nemusí až tak příliš lišit od hypotetické tržní ceny).

V této souvislosti ještě jedna důležitá poznámka – z výše řečeného by nemělo vyplynout, že příslušníci zájmových skupin jsou prostě špatní lidé. Dobyvatelé renty se v daném prostředí chovají zcela racionálně, jednají s cílem maximalizovat subjektivní užitek (stejně jako kdokoli jiný). A tím méně by z předchozího mělo vyplynout, že postačí tyto lidi vyměnit za jiné (ve volbách, výběrových řízeních, referendech), a mávnutím kouzelného proutku začne systém fungovat. Zásadní systémové problémy (a přesně takovým zde čelíme) nelze řešit pouhými personálními změnami. Systémové zabudovanou neefektivnost, plýtvání, špatnou alokaci zdrojů – to vše lze změnit pouze změnou systému samotného.

3.2.4. Vliv ideologií

Celým dokumentem prolíná zejména ideologie klimatického alarmismu a démonizování CO2, míra průniku do myšlení se však liší od autora k autorovi. Snad nejvíce v celém dokumentu je akcentována v pasáži na s. 10, která vyznívá téměř romanticky jako „chvála blackoutu“. U ostatních autorů lze vycítit určitý odstup racionálně myslícího odborníka, u některých odkazy k těmto tématům dokonce vyznívají spíše jako povinná úlitba ekologickým bohům.

Kontroverzní teorie člověkem zaviněné klimatické změny je zmíněna na s. 30, v odkazu na „nové klimaticko-energetické cíle pro rok 2030. Evropská politika směřuje k nízkouhlíkovému hospodářství, především bezuhlíkové energetiky v roce 2050. K tomuto hlavnímu cíli se však začíná přidávat i důraz na vyšší podíl obnovitelných zdrojů a snížení spotřeby energie skrze energetické úspory a zvyšování energetické účinnosti.“ Určitý racionální odstup lze pozorovat na s. 31, kde v tabulce SWAT analýzy je výrazu klimaticko-energetická politika předsunut výraz „vynucená“. Další podrobnosti k celoevropským plánům v této oblasti lze nalézt na s. 36: „Nový klimaticko-energetický rámec počítá se čtyřmi klimaticko-energetickými cíli, přičemž jedním z nich je právě cíl zvýšení energetické účinnosti na úrovni 27 % s možným přehodnocením na 30 % v roce 2030. Realizace této priority zahrnuje zejména opatření typu výměny spotřebičů za účinnější, zateplování a renovace budov, zvyšování energetické účinnosti technologických procesů v průmyslu, zvyšování účinnosti přeměn energie, stejně jako snižování ztrát při přenosu a distribuci energie. V tomto ohledu je rovněž nutné podněcovat změnu spotřebního chování, zejména pak zvyšovat ekonomickou a energetickou gramotnost obyvatelstva.“ Rezervovaný přístup k těmto plánům lze nalézt např. na s. 59: „V rámci klimaticko-energetické politiky EU hájit suverenitu členských států nad volbou energetického mixu a technologickou neutralitu a nákladovou efektivitu“. Vzápětí ovšem následuje „realizování dekarbonizačních cílů v kontextu závazků hlavních světových emitentů. Pro dlouhodobé cíle podporovat snižování emisí CO2.“ Tanec mezi vejci pokračuje i na s. 61, v kapitole Zahraniční politika: „Česká republika je suverénním národním státem, a proto má právo se svobodně rozhodnout o svém národním energetickém mixu. Zároveň přijala vstupem do evropského společenství určité závazky a snahu formovat společné úsilí, kupříkladu vzhledem ke změně klimatu, a to nejen na úrovni Evropy.“ Na mnoha místech je také CO2 prezentován jako údajně znečišťující prvek (často poněkud záludně ve spojení s SO2).

Jakou šanci na úpěch má takovýto neprincipiální postoj je zcela zřejmé, jeho nejslabším bodem je právě neprincipiálnost. Slabost pozice spočívá především v tom, že koncepce antropogenní klimatické změny je přijímána jako neoddiskutovatelná danost, jako ověřený, neproblematicky platný fakt. A spor, který naoko vedeme, je v realitě sporem o to, jak co nejmazaněji na postulátech této koncepce profitovat a na úkor koho (koho od plného dotačního žlabu šikovně odstrčit). Pokud by se jednalo o vskutku nezávislou studii, nebylo by možné v takové míře ignorovat skutečnou situaci, jaká v oboru klimatologie panuje. Nebylo by možné přehlížet, že primitivní klimatický alarmismus byl nadobro pohřben aférou Climagate, jedním z nejděsivějších skandálů v dějinách vědy, a je denně pohřbíván ve stovkách recenzovaných (peer – reviewed) studií z per nejlepších klimatologů, paleoklimatologů, meteorologů, atmosférických fyziků, ale i ekonomů (zejména ekonomické konsekvence politicky aplikovaného klimatického alarmismu jsou tvrdohlavě ignorovány a propagandisticky zakrývány hesly o „konsensu odborníků“).

V části 2.2. jsme ukázali, že pro dobyvatele renty je životně důležité propagandisticky zpracovávat většinovou populaci. Čerpají při tom ze zkušeností propagátorů politických agend (do klasické podoby zásady takové činnosti formuloval dr. phil. J. Goebbels) a výjimkou není ani snaha začínat s ideologickým působením již mezi dětskou populací. K tomu náš dokument (s. 84): „Zpětně lze vysoko ocenit i dotační program MŽP ve spolupráci s MŠMT „Slunce do škol“, jež dával zejména žákům základních a středních škol možnost se dozvědět základy funkce vzniku fotovoltaické elektřiny, prostřednictvím názorných učebních pomůcek. Prostřednictvím tohoto programu se v Evropě od roku 2000, u nás zejména po roce2003 nainstalovalo několik stovek školních instalací, s celkovým výkonem ve stovkách kWh.“.

Závěrem

Nikterak neskrývám svůj skeptický postoj k dokumentům jako je „Energetická bezpečnost v aktualizované Státní energetické koncepci České republiky“. Jsem si totiž dobře vědom zásadní nemožnosti systematické a metodické predikce čehokoli skutečně významného, byť by šlo i jen o relativně krátký horizont 20 – 30 let. Dynamika společenských procesů, jež jsou tvořeny každodenním rozhodováním milionů jednajících lidských bytostí s jejich proměnlivými preferencemi a zájmy, nové přelomové objevy, radikální změny vnějších podmínek (móda, vkus, životní styl, změny prostředí) – to vše staví takové úsilí na roveň věštění z křišťálové koule či kávové sedliny. Přesto však podobná činnost patří k oblíbeným kratochvílím některých intelektuálů, a to nikoli jen v naší době (je možno strávit zábavný večer studiem předpovědí budoucnosti, jaké učinily v různých dobách mozky, které můžeme bez váhání označit za jinak brilantní).

Klasik rakouské školy, nositel Nobelovy ceny za ekonomii F. A. Hayek, věnoval těmto intelektuálům své dílo Fatal Conceit, Osudová domýšlivost. Také H. H. Hoppe se poněkud jízlivě ptá, proč tak chytří lidé, kteří tak dobře znají budoucnost, nejsou zároveň nejbohatšími z nás. Máme tedy, pokud jde o prognózy budoucích trendů, propadnout čirému zoufalství? Opravdu není mezi námi nikdo, kdo by o nich alespoň něco věděl? Malou jiskérku naděje v bezútěšných temnotách pro nás vykřesává již zmíněný Hoppe – upozorňuje, že úspěšní prognostici přece jen tu a tam existují. Obratem však dodává, že takovou schopnost nelze získat ani na nejprestižnější univerzitě, souvisí totiž více s intuicí, než s formálním vzděláním. Má překvapivě blízko k umění. Navíc tito vizionáři za své služby nežádají naše peníze, ale mají nás tak rádi, že používají (a riskují) výlučně své (o které v případě, že se ve své předpovědi zmýlili, okamžitě přicházejí). Kdo jsou tito praví experti na budoucno? Zkráceně jim říkáme podnikatelé.

Zdroj