Mohou za sucho větrné elektrárny?
Uveřejněno dne 24 září 2018 000 13:56
Máme za sebou suché a horké léto, několikáté v posledních letech. S dozníváním malé ledové doby a nástupem klimatického optima (případně s katastrofálním přehříváním planety, kterou způsobuje spalování fosilních paliv a prdění hovězího dobytka – ať si p.t. čtenář vybere) dochází ke zvyšování množství energie v atmosféře. Ohřívání atmosféry pak způsobuje, že roste její schopnost absorbovat vodní páry.
Logickým výsledkem primárního jevu – růstu teploty atmosféry, by měl být jev sekundární – zvyšování množství srážek nad kontinentem, především v oblasti, která je pod zásadním vlivem oceánských větrů. Větší teplo a více větrných dnů by tedy mělo být OK, sucho by naopak hrozit nemělo, bujné oceánské větry by měly zanášet srážky hlouběji do nitra pevnin a kontinentální klima na severní polokouli prchat k východu. Oteplením bychom měli cítit především v zimě v úbytku sněhové pokrývky a třeskutých mrazů. To se nejspíš děje. Letní úpaly má naopak zmírňovat prostý posun přímořského klimatu a jeho přechodových zón na východ. Tak, jak se to ostatně dělo vždycky, když končilo chladné období podnebního cyklu. Proč tedy trpíme v létě vedry, která připomínají spíše španělskou step, než střední Evropu?
Zásada předběžné opatrnosti je mantrou všech bojovníků proti jakékoli změně. Ovšem existují technologie, které z této zásady mají generální výjimku. Jde například o větrné elektrárny, které v dobách letních sestřelují ptáky a trhají plíce netopýrům. V zimním období pak bombardují okolí kilogramovými kusy námrazy a bez ohledu na roční dobu citlivým osobám působí problémy stroboskopickým efektem a hlukem vrtících se vrtulí. Jejich spolehlivost jako zdroje je – prostě ve větru. Přesto se dočítám o dalších a dalších větrných parcích, které jsou budovány podél západního pobřeží kontinentu. Jejich instalovaný výkon je obrovský a plocha parků rozhodně není zanedbatelná.
Co mne kdy učili, tak převládajícím druhem větru na severní polokouli je vítr západní, poháněný mohutnou Coriolisovou silou, neboli různou absolutní rychlostí rotace Země v různých zeměpisných šířkách. Tato síla má nejlepší podmínky k uplatnění nad homogenní plochou oceánu, zatímco nad pevninou jí okamžitě začnou špatit nerovnosti povrchu, stejně jako různé stoupavé proudy odvozené od krytu souše. I u nás na Vysočině často vidíme, jak stoupavý proud nad dálnicí je schopen odchýlit mračno například do údolí Sázavy.
Pole větrných parků se v podstatě chovají podobně jako horské pásmo, které se staví do cesty vlhkému větru. Vítr na něm ztrácí energii a voda z něj začne vypadávat podstatně dříve. Kdo tomu nevěří, stačí mu podívat se v zimě na sněhové zábrany u silnic nebo na to, co s meteným sněhem dokáže udělat obyčejný drátěný plot.
Vrtule, která je postavena do cesty větru, mu část energie odebere a s její pomocí se otáčí. Ve větrné elektrárně se tato pohybová energie mění na energii elektrickou. To je první část energie, kterou vítr ztratí, bohužel nikoli poslední. Do té doby laminární proudění vzduchu je vrtulením narušováno a za vrtulemi vznikají místa nižšího tlaku, která jsou zaplňována okolním vzduchem. Kolem vrtulí vznikají vzdušné víry, ve kterých se maří další část energie větru. Kinetická energie se v turbulencích z principu nemůže měnit v nic jiného, než v energii tepelnou. Ohřátý vzduch díky nižší měrné hmotnosti stoupá vzhůru a vytváří tak další překážku pro laminární proudění i nad úrovní kola větrné elektrárny. Zeď roste a se zvyšováním počtu větrných parků mohutní, aniž známe její skutečný účinek na atmosférické proudění.
Efekt motýlích křídel je opravdu dobře zvolené heslo pro popularizaci malých příčin, které v sobě nesou velké následky. Alpínské vrásy, Pyrenejemi počínaje a Rodopami konče, oddělují evropské klima od afrického a středomořského. Nejsou obří větrné parky shodou okolností onou babočkou, která způsobuje, že alpínské vrásy stále častěji válku s jižními větry prohrávají? Osobně se přiznám, že nevím a nemohu soudit. Jsem ovšem přesvědčen, že právě tato otázka by měla být posouzena ve chvíli, kdy zřetelně neefektivní zdroje, jako jsou větrné elektrárny, za masivní „ekologické“ podpory zaplevelují šelfy i pobřeží. Zásada předběžné opatrnosti by měla platit nejen pro GMO.