Co Vám klimatičtí propagandisté neřeknou
Uveřejněno dne 22 listopadu 2021 000 12:58
V některých médiích (např. zde) proběhla zpráva o tom, že 99,9 % vědců se shoduje, že člověk ovlivňuje klima, což vychází z nedávno publikované studie (zde). Navazuje na dřívější práci, která tvrdila, že mezi odbornou veřejností panuje 97 % shoda.
Často je to interpretováno tak, že je to jasné, za klimatické změny může (téměř) výhradně člověk, především emisemi skleníkových plynů, zejména oxidu uhličitého, které zvyšují celkový skleníkový efekt planety, tedy „posílají“ o něco větší část dlouhovlnného vyzařování (sálání) Země zpátky k povrchu a tím zvyšují jeho teplotu. Čímž způsobujeme globální oteplování s tempem zhruba 0,01 až 0,02 °C za rok (za 100 let se na Zemi zvedla teplota přízemní tmosféry o 1 °C), které se časem přejmenovalo na klimatickou změnu a které dali zelení aktivisté a politikové úderné termíny „klimatická krize“, „klimatická nouze“. Zároveň nás straší nedozírnými následky, které mají vést k tomu, abychom si všichni ve jménu klimatu utáhli opasky a hlavně jim nadále zajistili živobytí založené především na nekončícím strašení občanů a kibicování těch, kteří energii spolehlivě vyrobit dovedou. Sice je velmi podivné (ale zřejmě příznačné), že velká část těchto aktivistů bojuje i proti téměř bezemisní jaderné energii, ale tuto záležitost nechme prozatím stranou.
O čem je vlastně ten konsensus? Ano, člověk klima ovlivňuje různými způsoby, např. Maorové již ve 13. století zakládali velké množství požárů, čímž zřejmě ovlivňovali i podnebí. Od 19. století se v Evropě a částečně také v Severní Americe a na území bývalého Sovětského svazu zvyšuje podíl lesa, přičemž je známo, že les má menší albedo (odrazivost slunečního záření) než louky či pole, tudíž to samo o sobě může teplotu zvyšovat, což se nejvíce projevuje na jaře při ubývající sněhové pokrývce. Poměrně významná je změna klimatu urbanizací, asi každý zná pojem „tepelný ostrov města“, neboť zdi budov a dlážděné či asfaltové povrchy daleko lépe akumulují teplo ze slunečního záření, nemluvě o tepelných ztrátách při případném vytápění nebo provozu motorových vozidel.
Aniž bychom se tedy vůbec zaobírali skleníkovými plyny, je zřejmé, že člověk svou činností klima prostě nějakým způsobem ovlivňovat musí. K tomu se tedy přidávají ony propírané emise oxidu uhličitého při spalování fosilních paliv. Skleníkový plyn ale vypouští i termiti, kteří jsou zase významnými producenty metanu, také důležitého skleníkového plynu, ale na termití aktivity se emisní povolenky ani různé akce typu „Fit for 55“ nevztahují.
Opět je potřeba připomenout, že skleníkový efekt je z největší části způsobený vodní parou, oxid uhličitý tvoří jen menší část, přičemž se neví přesně, kterou; odhaduje se, že zdvojnásobení obsahu CO2 bez započítání zpětné vazby zvýšením obsahu vodní páry způsobí zvýšení teploty o 1,2 °C. Přičemž ta zpětná vazba je už více spekulativní konstrukce, i když má svoje fyzikální odůvodnění; teplejší vzduch může obsáhnout více vodní páry, než začne vodní pára kondenzovat, ale největším zdrojem nejistoty jsou aerosoly a oblačnost.
Vraťme se tedy ke konsensu: Asi je zřejmé, že naprostá většina klimatologů (včetně autora tohoto textu) souhlasí s následujícími body:
Z posledních cca 150 let se nerovnoměrně otepluje.
Vlivem lidské činnosti skleníkové plyny v atmosféře rostou.
Vlivem vyšších koncentrací skleníkových plynů o něco roste i teplota.
V čem se ale jejich pozice liší (mj. i podle tohoto zdroje):
Kolik procent z pozorovaného oteplení je způsobeno člověkem.
Jak to bude pokračovat dál.
Zda, případně jak je to oteplení nebezpečné.
Jak k tomuto oteplování máme přistupovat, abychom přitom zlepšili nebo alespoň nezhoršili kvalitu života.
Mrkněme se na 6. souhrnnou zprávu IPCC, která ve svém Shrnutí pro tvůrce politik(y) vyjmenovala tři jevy, u které dochází k nejjednoznačnějším dopadům na extrémní jevy, samozřejmě v negativním smyslu; kladný vliv ubývání extrémního chladu ve zmiňovaném shrnutí samozřejmě podrobně rozebírán není. Na obrázcích na straně SPM-12 je zemská pevnina rozdělena na 45 oblastí, u kterých se stanovil trend těchto jevů spolu se stupněm přesvědčení („confidence“, což je do češtiny nepřesně, ale politicky vhodně přeloženo jako „jistota“), zda se na tom podepisuje vliv člověka.
U horkých extrémů je u 55 % oblastí vysoké přesvědčení, že se na nárůstu podepisuje člověk, zatímco u 31 % je přesvědčení střední a u 13 % oblastí je nízké. U 4 oblastí (9 %) buď nemáme data nebo není jasný ani typ změny.
Jestliže se klima celkově oteplilo o stupeň za sto let, je zřejmé, že stoupla i maxima teplot, na tom není nic zarážejícího ani překvapivého. Přitom je asi vhodné zmínit, že nebýt relativně nové stanice v Dobřichovicích, kde 20. 8. 2012 naměřili 40,4 °C, tak do dneška by v naší republice platil teplotní rekord z Uhříněvsi z 27. července roku 1983 (40,2 °C). Na klimatické změně se tudíž podepisují i změny staniční sítě a metodiky měření, např. často používané úsloví „rtuť teploměru vystoupí …“ patří dávno minulosti, rtuťové teploměry jsou nyní v podstatě zakázané.
Podívejme se na další jevy, u kterých se hovoří velmi často v souvislosti se změnou klimatu, a to jsou silné srážky a sucho. V případě intenzivních srážek panuje pouze u jednoho území (ve Skandinávii) vysoká jistota, že se na zvýšení jejich intenzity podepisuje člověk, u dalšího je přesvědčení střední, zatímco u zbylých 89 % území je přesvědčení nízké (!). Ještě větší nejistota platí u sucha, kde u žádného území není vysoké přesvědčení, že se na trendu podepisuje lidská činnost, u dvou území je přesvědčení střední, zatímco u 95 % území je přesvědčení nízké! Přitom u většiny území (73 %) není ani jasný typ změny (zlepšování/zhoršování), popř. je u jednoho změna kladná (s nízkou jistotou), kdy nebezpečí sucha zřejmě ubývá, konkrétně v severní Austrálii).
Ještě stojí za zmínku, že sousloví „klimatická krize“ nebo „klimatická nouze“ se v celé podrobné zprávě IPCC / AR6 vyskytuje pouze jednou, a to v kapitole o tzv. mediálním pokrytí. Jinak řečeno, tyto dramatické termíny si vymysleli žurnalisté a zelení aktivisté, aby strašili obyvatele. Což je zvláště odporné a zavrženíhodné, jestliže tím stresují (a radikalizují) děti a mládež, což bohužel dělají i veřejnoprávní sdělovací prostředky.
U klimatické změny, kde za hlavního viníka všeho „klimatického zla“ je považován oxid uhličitý, se zamlčují i kladné stránky jeho zvýšených koncentrací, a to především ozeleňování planety a podíl na zvýšených výnosech a odolnosti proti suchu. Když dojde k velmi úspěšné úrodě zemědělských plodin, jako například nedávno v Indii (která navíc leží v horkém tropickém a subtropickém podnebném pásu!), tak se o tom téměř nedozvíme, ale zcela jistě nikoliv v souvislosti s (antropogenní) klimatickou změnou. Ale běda, když se někde objeví sucho, tornádo nebo povodeň, to se klimatičtí aktivisté, zelení politikové a byrokrati virtuálně slétají jako supové a nalhávají lidem, že je to jednoznačně jejich vina v tom, že v bytě topí a jezdí autem. A že tedy je potřeba tyto „zhůvěřilosti“ pořádně omezit a zdanit, a když budou lidé hodní a pokorně o to požádají, dostanou pak nějaké kompenzace za zvýšené náklady na paliva a energie, lidově řečeno „energetické žebračenky“, aby se neřeklo, že „pánové nahoře“ na lidi nemyslí. Je to ale celkem chytře vymyšlené: Novodobá zelená církev zdaní lidi přes povolenky (spíše odpustky) na emise CO2 a pak jim milostivě něco málo vrátí, přičemž jim část prostředků samozřejmě uvízne za nehty.
Zkrátka, z nejistot klimatické změny se klube spíše jistota, že tzv. boj proti ní stylem „zdražíme co nejvíce fosilní paliva, zejména domácí uhlí“ se bez odpovídající náhrady jadernými elektrárnami stane bolestnou cestou do energetické a následně celkové chudoby se zvyšující se závislostí na dodávkách energií z ostatního světa, zejména z Ruska. Výsledky spoléhání se na tzv. Občasné zdroje energie (slunce a vítr) již bohužel pozorujeme v přímém přenosu; návrhy na jejich větší nasazování vede pouze k tomu, že občas nevíme (hlavně tedy Němci), co s elektřinou, ale po západu Slunce a utišení větru jsme rádi, když mohou být v provozu i ty „proklínané“ uhelné a plynové elekrárny, výsledkem čehož je celkové plýtvání prostředky a drahá energie.
Můžeme ve zvýšené míře pozorovat prvky téměř totalitního vládnutí, kdy tržní hospodářství, za které jsme (my starší) bojovali na konci 80. let, je omezováno téměř až do nebytí zelenými byrokraty a politiky. Takže se vracíme do systému, který má stále více podobných rysů jako tzv. reálný socialismus „tábora míru“ před rokem 1989, kdy životní prostředí bylo oproti dnešnímu stavu výrazně horší než dnes a kdy by poukazování na údajně škodlivé emise CO2 vedlo k významnému poklepání si na čelo.
Nevím, zda si současní politikové uvědomují, že zdražování energií a mobility může vést k významné radikalizaci společnosti; vzpomeňme na Žluté vesty ve Francii. Doufejme, že na to současná nastupující politická garnitura přijde brzy, jinak hrozí, že příští volby mohou nyní poražené strany vyhrát i s ústavní většinou (zřejmě si to perfektně uvědomil i Andrej Babiš, který sice na Green Deal kývl, ale nyní obratně otáčí). Víme, že vlivem plánovitého zchudnutí obyvatel se mohou stát atraktivními i velmi populistické a radikální myšlenky a směry (vzpomeňme na Německo před sto lety), navíc chudý člověk se o životní prostředí a stav planety rozhodně zajímá méně než někdo, kdo nemusí řešit, zda si může zatopit nebo koupit něco vydatnějšího k obědu.