Podle nejnovější práce nastávala největší sucha během Malé doby ledové
Uveřejněno dne 23 listopadu 2021 000 10:34
Abstrakt této práce autorky M. Ionitové a kolegů (dále Ionitová et al) zní (zdůraznění je moje): „Extrémní sucha [“megasucha”, orig: „megadroughts“] se vyskytují hlavně na jihozápadě USA, ale v rámci evropského klimatu tak intenzivní nejsou. Na základě dlouhodobých hydrologických a meteorologických pozorování a pomocí paleoklimatických rekonstrukcí ukazujeme, že Střední Evropa zažívala mnohem delší a drsnější sucha během tzv. Spörerova minima (cca 1400-1480) a Daltonova minima (cca 1770-1840) než ta, která byla pozorována v 21. století. Tato dvě extrémní období sucha jsou zřejmě spojena se studeným stavem Severního Atlantiku a obdobím s četnějšími tzv. blokujícími povětrnostními situacemi nad Britskými ostrovy a západní částí Evropy [kdy nad Britskými ostrovy a někdy i Skandinávií převažuje tlaková výše a do střední Evropy proniká velmi studený vzduch od severovýchodu až východu], současně se slabším slunečním zářením a větší vulkanickou činností. Navíc ukazujeme, že nedávná období sucha (např. v letech 2003, 2015 a 2018) jsou v rozsahu přirozené variability a nejsou jedinečná v rámci posledního tisíciletí.“
(Konec překladu abstraktu)
Pro hodnocení sucha byl ve zmíněné práci zpracován tzv. Palmerův index intenzity sucha (Palmer Drought Severity Index, PDSI), který je ve světě používán jako standardní ukazatel sucha, zejména dlouhodobějšího. Jeho teoretické rozmezí je od -10 do +10, ale v praxi sahají jeho hodnoty od -4 do +4, přičemž nižší hodnota značí větší sucho.
Pro ilustraci je zde uveden obrázek ze zmíněné práce, který se snaží podchytit sucho i jiné prvky s ním spojené za poslední tisíciletí.
Z obrázku je zřetelné, že období sucha v 21. století, zejména roky 2003, 2015 a 2018, se svojí intenzitou zcela vejdou do přirozené variability výskytu sucha, zatímco nejintenzivnější sucha se pojí daleko více s chladnějšími fázemi vývoje podnebí, vázané na rekonstruovaná minima sluneční aktivity, ale zřejmě také ovlivňované sopečnou činností. V obrázku není vyznačeno tzv. Maunderovo minimum v (cca 1645-1715) kdy se sucho podle křivky PDSI také vyskytovalo, ale zřejmě ne tak intenzivní jako v jiných případech chladnějších období. Za povšimnutí také stojí rekonstruovaný vzestup intenzity slunečního záření ve 20. století (b), optické tloušťky atmosféry (c), teploty (e) a tzv. Atlatnské multidekádní oscilace (AMO, na obr. část f).
Jsem si téměř jistý, že tato práce v hlavních médiích zmiňována nebude, na rozdíl od jiného hodnocení sucha, které ohodnotilo období 2015-2019 jako nejhorší za nejméně 500 let. Podívejme se do vlastní práce, která se toho pětisetletého sucha týká (Büntgen et al, 2021). Ano, v abstraktu se píše (mj.): „Naše rekonstrukce ukazuje, že posloupnost nedávných letních such od r. 2015 je bezprecedentní od za posledních 2110 let. Tato hydroklimatická anomálie je pravděpodobně způsobena antropogenním oteplováním a s tím související pozicí letního tryskového proudění“.
Rekonstruovaná data, zobrazená na obr. 4 zmíněné práce (který zde nelze reprodukovat z licenčních důvodů), však ukazují trochu složitější obrázek: Už 1800 let (zhruba od r. 200 našeho letopočtu) se podle náhradních (proxy) dat i podle přístrojových měření Evropa dlouhodobě vysušuje, což jednoznačné vysvětlení nemá, přičemž tento dlouhodobý trend se vyznačuje poměrně značným kolísáním,. Velmi podobné období sucha nastalo podle této rekonstrukce kolem roku 1500, což zhruba odpovídá Spörerovu slunečnímu minimu práce M. Ionitové. Je jasné, že existuje-li dlouhodobý trend (v rámci tisíciletí) k vysušování, má každé výrazně suché období v řádu roků vyšší šanci se stát rekordně suchým, aniž bychom museli „povinně“ zmiňovat skleníkové plyny (i když jejich vliv samozřejmě nelze vyloučit).
Při zohlednění nejistot spojených s rekonstrukcemi klimatu z náhradních (proxy) dat je přinejmenším předčasné hovořit o jednoznačné spojitosti nedávného sucha s (antropogenně podmíněnou) klimatickou změnou, také to autoři spojují s pojmem „pravděpodobně“.
Máme před sebou tedy dvě práce s dosti odlišnými závěry, z čehož vyplývá, že v oblasti klimatické změny nejsou věci zdaleka tak jasné, jak se často interpretují; nejistoty v hodnocení sucha zejména v období před přístrojovým pozorováním jsou stále velké a při takto rozdílných výsledcích a dokumentované přirozené variabilitě sucha (dokumentované v obou článcích) je sporné přisuzovat uplynulé suché období nějak jednoznačně antropogenním emisím skleníkových plynů. Je to také ukázka „konsensu“ klimatologů; zatímco obě práce téměř „povinně“ zmiňují (antropogenní) klimatickou změnu, jejich závěry o roli přirozeného kolísání podnebí, v tomto případě sucha, jsou značně rozdílné. Ale obě by „spadly“ do množiny 99,9% konsensu klimatologů, což se následně mnohými zelenými aktivisty a politiky dezinterpretuje ve smyslu, že „klimatologové mají jasno, klimatická změna je jednoznačně dána lidskou činností, podmiňuje extrémní povětrnostní jevy jako sucho a povodně a je to existenční problém“.
Nemohu si odpustit subjektivní dojem z „povinných“ poznámek o antropogenní klimatické změně, které se objevují v obou rozebíraných publikacích (v práci Ionitová et al méně) i ve spoustě dalších. Připadá mi to jako u vědeckých publikací z doby „reálného socialismu“ (pro mladší: roky 1948-1989 v zemích sovětského bloku), kdy se každý vědec (čest výjimkám, které to měly v odborném i soukromém životě svízelnější) povinně přihlašoval k marxisticko-leninskému světovému názoru, aby byla jeho práce v jeho vlasti nebo v rámci socialistického „tábora míru“ uznávaná a publikovaná a dotyčný měl výhodnější kariérní postup. Nicméně připouštím, že to může být falešná analogie a argumentační faul.