EU SE PROSTŘEDNICTVÍM GREEN DEALU PROZELENÍ AŽ DO DOBY KAMENNÉ
Uveřejněno dne 17 ledna 2022 000 12:13
Můj dojem z programového prohlášení i z některých vystoupení tady je, že tato vláda se bude snažit oslabit zbytky naší suverenity. Nedivím se tomu, protože vládní pětikoalice poprvé v novodobé historii České republiky vyhrála volby kvůli bezprecedentnímu zásahu do nich ze zahraničí. Obvyklý závěrečný předvolební podraz, který se již dávno stal součástí české politické kultury, tentokrát nazvaný Pandora Papers, se netajil tím, kdo a v čí prospěch ovlivňuje naše volby.
Již předtím samozřejmě existovalo několik důvodů, proč nešlo Českou republiku považovat za nezávislý stát. Za 29 let samostatné existence totiž ztratila většinu atributů státní suverenity, nemáme skutečnou armádu schopnou ubránit republiku, spíše jen expediční sbor využívaný pro zájmy jiných zemí, které ani nemusejí být našimi spojenci. Nemáme hranice, kterých jsme se dobrovolně vzdali. Migrační krize ukázala, že jsme za to nezískali slibovanou protihodnotu – střeženou vnější hranici Evropské unie.
.
V tom, že jsme v ekonomickém smyslu zaostalým protektorátem západu, především Německa, mluvili už i oficiální vládní statistiky, analýzy. Odliv výnosů překračuje dvakrát příliv investic. V klíčových oborech, jako jsou vodárenství a energetika, dokonce čtyřikrát. Za dobu existence České republiky ještě před covidem objem aktiv v rukou zahraničních vlastníků vzrostl sedmkrát. Příznačné je, že zahrnuje tu nejvýnosnější část ekonomiky. Některá odvětví přešla do zahraničních rukou jenom proto, aby mohla být zlikvidována. Objem majetku v českých rukou zůstal od roku 1993 stejný, jen se neustále zhoršovala jeho kvalita. Mimochodem toto byl také důvod, proč některé ratingové agentury přeřadily Českou republiku ze seznamu vyspělých zemí mezi rozvojové státy.
Paní docentka Švihlíková napsala knihu, která se jmenuje Jak jsme se stali kolonií. Já s ní tak úplně nesouhlasím, protože k úplnému koloniálnímu statutu, který známe z historie zlaté éry kolonialismu v druhé polovině 19. století, nám chybí už jen přítomnost cizích vojsk na našem území. Zatím nebyla zapotřebí, ale zvýšený tlak na změny v tomto ohledu naznačuje, že jsme znovu považováni za nespolehlivé, které bude třeba hlídat. Naši protektoři v tom mají pravdu. Každá kolonie má dříve nebo později tendenci se postupně emancipovat, a to vždy v historii končilo bojem za nezávislost. Největší vlna dekolonizace začala právě po konci první světové války. Historie se občas opakuje, proto se nacházíme v situaci, kdy lze očekávat období plné nebezpečí, nejistoty, ale také nových příležitostí.
Naším prvním krokem musí být ekonomická emancipace, to znamená postupně se zbavit dosavadního postavení levné evropské montovny a zdroje laciné pracovní síly, energie a surovin, jako stát závislý na exportu svých výrobků musíme hledat a najít nové trhy, které nám pomohou změnit dosavadní strukturu průmyslové výroby ve prospěch technologických celků s vyšší přidanou hodnotou. Tyto snahy narážejí na bariéru skutečných vlastníků naší ekonomiky. Nejlépe je to vidět na neutuchající mediální kritice prezidenta Miloše Zemana, který tento typ ekonomické diplomacie dlouhodobě prosazuje. Ostatně pan ministr Ivan Bartoš k tomu po Vánocích poznamenal, že naše firmy přece mohou pracovat jako subdodavatelé západních koncernů. To má zabezpečovat nová zahraniční politika české vlády. Takový přístup je pro mě těžko pochopitelný.
Ministerstvo zahraničních věcí, které za normální situace bývá jedním ze symbolů suverenity státu, bylo zbaveno části svých kompetencí. Převedli je na nový úřad pana ministra Mikuláše Beka. Ten dobře pochopil, co se od něho očekává, a pracuje způsobem, jímž si již za pár týdnů v tisku vysloužil označení ministr pro integraci s Německem. Naopak pan ministr Jan Lipavský dokázal, že on ani za jeho ministerstvo nemíní respektovat v případě Visegrádské čtyřky ani koaliční smlouvu ani samotné programové prohlášení. Nechci své vystoupení končit negativně. Jsme na samém prahu jedné z největších krizí od konce druhé světové války. Současná situace v Evropě nasvědčuje tomu, že jsme se po dvou stoletích znovu dostali do situace, kdy zřetelně budeme muset řešit základní otázky naší státní a národní existence. Samozřejmým předpokladem dalšího rozvoje je návrat k plnohodnotnému vzdělávání, které musí reflektovat budoucí potřeby ekonomiky, zejména však vyvést nejmladší generaci z bažiny digitální demence, do níž se mimo jiné dostala v důsledku inkluze. Absolventi českého školství do ní zabředávají. Výchova digitálního proletariátu opravdu nesmí být naším cílem. Musíme mít na paměti, že již před více než sto lety naše vzdělávací soustava vychrlila takové množství vzdělaných lidí, techniků, lékařů, umělců, pedagogů, že museli hledat uplatnění za hranicemi Rakouska-Uherska, zejména ve státech na východě a jihu od nás. Jejich vliv byl tak výrazný, že se docela vážně mluvilo o české kulturní okupaci Balkánu a carského Ruska. Právě tito vzdělanci velmi usnadnili pozdější ekonomickou expanzi československých firem a zasloužili se o dobrou pověst naší země. A to naši předkové v počátcích národního obrození vlastně začínali úplně od nuly.
Záměrně připomínám české národní obrození, protože na nás dnes leží rozhodnutí, jakou cestou se vydá naše společnost a stát, zda se staneme trvalou součástí skomírající Evropské unie, která se prostřednictvím Green Dealu prozelení až do doby kamenné, dobrovolně podlehne populačnímu a náboženskému tlaku svých jižních sousedů a zdvořile během dvou generací vymře, nebo se vydáme svojí osvědčenou historickou cestou a všem navzdory přežijeme a zachováme si svůj stát, jazyk i kulturu. Prvním předpokladem pro tuto základní změnu politického kurzu představuje odstranění stávajících protinárodních politických elit. V tomto ohledu se spoléhám na současnou koalici, která v rekordně krátké době prokázala tak nebývalou kombinaci ideologické zabedněnosti, arogance a nekompetentnosti, že po pravděpodobně předčasném skončení jejího mandátu se Česká republika vydá cestou obnovy národního státu po vzoru Maďarska a Polska. Přes tyto naděje, které v novou vládu vkládám, budu samozřejmě hlasovat proti návrhu vyslovení důvěry.