Macronův environmentální žal aneb svět patří nám
Uveřejněno dne 21 ledna 2022 000 11:35
„Právo na potrat a ochrana klimatu musí mít své místo na listině základních práv Evropské unie“, řekl francouzský prezident Emmanuel Macron v Evropském parlamentu s tím, že právě novelizace tohoto dokumentu je podle něj pro období předsednictví Francie v EU jednou z priorit.
V tomto výroku se ukrývá jeden z klíčů k pochopení neradostných společenských poměrů, v nichž se postmoderní svaz evropských liberálních demokracií nachází. Klima, ať už si pod ním představíme cokoli, si zasluhuje ochranu, zatímco počatý lidský život může být kdykoli zmařen. Macron samozřejmě není prvním ani jediným politikem, který takto smýšlí. Ve skutečnosti jich je – v prostředí soudobých elit – většina, jen málokdo to však dokáže takto pregnantně, v jediné větě, vyjádřit.
Antinatalitní psychóze se však daří dobře i u nás, jinak si totiž neumím vysvětlit, proč se vítězkou celonárodní studentské soutěže Czech Envi Thesis, která od roku 2019 vybírá nejlepší bakalářské a diplomové práce zabývající se problematikou životního prostředí napříč vysokými školami v České republice, stala absolventka Univerzity Karlovy Šárka Stříbrská s diplomovou prací „Dobrovolná bezdětnost jako odpověď na klimatickou krizi současného světa“. Mj. se v ní píše, že „environmentální antinatalisté vnímají dobrovolnou bezdětnost jako způsob adaptace na klimatickou krizi. Při svém rozhodování o bezdětnosti jsou vedeni etickým principem odpovědnosti za život budoucích generací a environmentální žal u nich přechází do žalu osobního. Klimatická krize je z pohledu environmentálních antinatalistů systémovým problémem, jehož řešení prostřednictvím individuální odpovědnosti není efektivní. Tito informátoři nevidí do budoucna naději na jakoukoliv změnu a dobrovolná bezdětnost jakožto individuální adaptace na klimatickou krizi je pro ně proto i prostředkem k vyrovnání se s pocity bezmoci… Antinatalismus jako filosofický směr vychází z představy, že život každého živého tvora je plný utrpení, a že „příchod na svět nepřináší žádný čistý užitek, takže se nevyplatí nikdy.“ Pojem environmentální antinatalismus zde chápu jako antinatalismus zasazený do rámce klimatické krize, který je však zbaven dogmatické představy o amorálnosti veškeré prokreace. Environmentální antinatalismus vnímám jako vědomou volbu lidských jedinců nereprodukovat se ve světě, jenž je v klimatické krizi. A environmentální antinatalisté jsou tudíž lidé, kteří nezamýšlejí přivádět do tohoto světa biologické děti, protože je chtějí ušetřit utrpení, které by, jak věří, jejich potomky ve světě ovlivněném klimatickou krizí čekalo.“
Je otázka, nakolik je onen environmentální motiv pro volbu bezdětnosti vždycky tak ryzí a zda neslouží jen jako zdánlivě ušlechtilá záminka pro zcela sobecké, sebestředné jednání. Ostatně každý, kdo vychovával děti, ví, kolik námahy, obětí a sebezáporu to mnohdy vyžaduje. Vstávat k plačícímu děcku o půl třetí ráno není až tak rajcovní, jako se přivazovat ke kůrovcem vyhlédnutému smrku…
Příště by Šárka Stříbrská mohla vyzpovídat francouzského prezidenta, protože i ten je příkladně bezdětný. Ba co víc – jeho sklony mu možná, pokud si nepronajme nějakou cizí dělohu, ani jinou možnost nedávají.
Na tomto děsivém pozadí je však jeden obláček, za nímž vykukuje slunce. Kdo nemá děti, zmizí jednou ze scény. I s těmi svými pomatenými ideologiemi.
Jdu sdělit svým devíti dětem, že svět patří nám.