EKONOMIKA: Inflace a greenflace

Evropa vsadila na něco, co může vyjít, ale pravděpodobně nevyjde

Nedlouho po začátku pandemie koronaviru na jaře 2020 se rozhořely diskuse, zda různým světovým ekonomikám hrozí spíše inflace, nebo deflace. Argumenty pro deflaci hovořily o zhroucení poptávky, o poklesu cen komodit, nájmů i cen nemovitostí.

„Náhlý hospodářský kolaps způsobený koronavirem v prostředí již tak nedostatečně expanzivní měnové politiky téměř jistě znamená, že deflace je na cestě, i když celkový index spotřebitelských cen ještě nespadl do záporných hodnot. Ceny komodit padají. (…) Co je důležitější, nejméně 26 milionů lidí (v USA) přišlo o práci, zatímco miliony dalších pocítily výpadky příjmů,“ psal Trevor Jackson v časopise Foreign Policy 29. dubna 2020.

„Nebezpečí deflace znamená, že gigantické intervence Fedu mohou sice zachránit finanční systém, ale neodvrátí drtivou dekádu nezaměstnanosti, nerovnosti a nestability – což je přesně, co se stalo po roce 2008.“ To tvrdil Trevor Jackson, profesor ekonomické historie z Univerzity George Washingtona – a argumentoval ve prospěch ještě velkorysejších podpůrných programů. Nebyl sám: deflace se obával již před pandemií kdekdo, v akademické sféře i v médiích. Týdeník The Economist si v říjnu 2019 kladl otázku, zdali inflace neztratila svůj význam jakožto ekonomický indikátor:

„Většina ekonomik zjišťuje, že inflace je příliš nízká oproti svým inflačním cílům. Dekáda úrokových sazeb na nule nebo poblíž nuly nic nezměnila. Ani tisk peněz centrálními bankami v Americe, eurozóně, Británii a Japonsku, které expandovalo jejich bilanční sumy za rámec 35 procent jejich kombinovaného HDP.“

Dočasný pokles cen

Uplynuly dva roky a Spojené státy i většina ostatního světa řeší opačný problém: inflaci. Ukázalo se, že pokles cen v roce 2020 byl pouze dočasný; že většina světových ekonomik se zotavila pozoruhodně rychle; že peněžní impulzy generované centrálními bankami od Ameriky přes eurozónu až k Česku byly více než dostačující.

Dále se ukázalo, že opatření proti covidu měla za následek pokles výroby, což v součinnosti s extrémní peněžní expanzí muselo nutně vést ke zvýšení cenové inflace. Elementární úvaha, které však bylo v roce 2020 schopno provést jen málo teoretických ekonomů nebo centrálních bankéřů. Tak mocný byl strašák deflace: strach z jevu, který bývá spojován s nejtěžšími hospodářskými krizemi, převládl nad racionální ekonomickou kalkulací.

Když jsme u kalkulace, ekonomické modely rovněž významně selhaly. Predikce ČNB z května 2021 tvrdí, že meziroční inflace ve čtvrtém čtvrtletí by neměla přesáhnout 3,25 procenta a rozhodně ne více než 4,1 procenta. Skutečnost: 6,6 procenta (prosinec 2021). Ale což. Inflační impulz vygenerovaný centrálními bankami jednou odezní a bude zase dobře. Nebo snad ne?

Růstu cen energií v Evropě si povšiml Andrew Suttaford, komentátor amerického časopisu National Review v článku s názvem Představitelka Evropské centrální banky připouští riziko greenflace. Onou představitelkou je Isabel Schnabelová, členka výkonné rady ECB. Poukazuje na růst cen energií v Evropě. Ten sice nebyl způsoben nedávno přijatou politikou zvanou souhrnně Green Deal, nicméně Schnabelová zdůrazňuje, že dříve nebo později musíme počítat s trvalým nárůstem cen energií: „Zatímco dříve ceny energií obvykle padaly stejně rychle, jak rostly, potřeba boje proti klimatické změně může znamenat, že fosilní paliva nejenže zůstanou na vysokých cenách, ale že dokonce porostou, pokud chceme dosáhnout cílů Pařížské klimatické smlouvy.“

Centrální banky obvykle nepočítají s volatilními cenami energií pro účely měnové politiky. To se však může změnit, pokud ceny vytrvale porostou: „Kombinace nedostatečných výrobních kapacit obnovitelných zdrojů v krátkém období, omezení investic do fosilních paliv a nárůst cen emisních povolenek znamená riziko možnosti dlouhodobého přechodného období, během něhož účty za energie porostou. Energetický přechod proto představuje význačné riziko pro naši základní projekci inflace ve středním období.“ Z těchto řádek docela mrazí, co myslíte? A bude hůř: „Obnovitelné zdroje energie se doposud neukázaly být dostatečně rozšiřitelné, aby pokryly rychle rostoucí poptávku.“

Velká příležitost. Ale pro koho?

Znamená to, že Evropa provedla závaznou sázku na něco, co může vyjít, ale dost pravděpodobně nevyjde. Staré zdroje jsou vyřazovány z provozu, nové nestačí. Greenflace – zelená inflace – nepostihne jen ceny energií, ale i komodit, které jsou potřebné pro elektrifikaci automobilismu: zejména lithium a měď. Státy budou nuceny podporovat masy obyvatelstva s nízkými příjmy, pro které budou ceny energií příliš vysoké. Evropa přijde o možnost provozovat energeticky náročná odvětví.

Rostoucí náklady pro podniky, centrální plánování, vyšší daně a přerozdělování, toto vše nejde dohromady s vizí Green Dealu jako obrovské příležitosti. Velká příležitost pro byrokraty, politiky a dotační barony, to snad. Běžná populace však bude platit vyšší daně, anebo naopak žádat o dávky na „zelenou“ elektřinu.

Zdroj