ŠAMANOVO DOUPĚ: Mrtvá dřevní hmota

Minule jsem tady kritizoval absolutní nezásahovost v národních parcích a přírodních rezervacích a ukazoval, že i tam je třeba určitou lidskou aktivitu strpět, ba podporovat. A to pro blaho a bezpečnost všech, návštěvníků přírody i přírody samé.

Neuvedl jsem tam jeden historický příklad: Kdysi dávno byli „severoameričtí pstruzi“ – tedy siveni – vysazeni v jizerskohorské přehradní nádrži na Černé Nise. Někdy po roce 1905, brzo po jejím dostavení. To si opravdu nepamatuju. Ryby vychcípaly během pár let – pro příliš kyselou vodu z rašelinišť, prý. (A kvůli libereckému průmyslu zejména.) Ale před dvaceti lety, když už Liberec neměl tolik továrních komínů, kterými by se mohl chlubit (a kdy zmizela enderácká elektrárna na „uhelný jíl“) se vrátily (byly vráceny umělým zásahem). A skutečně se nenašli ochránci „původní přírody“ (několik set let vysazovaných monokultur smrku ztepilého na úkor původního smrku jizerskohorského a buků a habrů a jedlí a…), kteří by vyrazili proti místním rybám. Místo nich na Černou Nisu vyrážejí rybáři.

Proč nevyrážejí rybáři na šumavské Černé jezero, když už enserácké elektrárny v Porůří nečpějí? Na to jsou nejméně dvě odpovědi:

1. Protože v národním parku se ryby chytat nesmějí.

2. Protože v Černém jezeře žádné ryby nejsou.

A proč v Černém jezeře nejsou ryby, když na Černé Nise (pstruhový revír 443 007) jsou?

Protože je do bezzásahové oblasti nikdo nesmí nasadit. A kdyby mohl nasadit, tak by vychcípaly, protože voda je kyselá. A voda je kyselá, protože se v rezervaci nesmí vápnit! (Jako se na Jizerkách s různým úspěchem letecky vápnívalo.)

Ale abych se vrátil k názvu článku. Starostové a místňáci z Hřenska a celého Národního parku České Švýcarsko si teď po katastrofální lesním požáru stěžují, že nebyly vyslyšeny jejich hlasy, v lesích zůstalo spousta „mrtvé dřevní hmoty“, tedy mrtvých stromů po kůrovcové kalamitě, a kvůli tomu se ten oheň tak rozhořel. To, že se v bezzásahové oblasti nemusela dodržet blbá lesní vyhláška, podle které se kůrovcové stromy musely rychle odvézt pryč, bylo pro místní lesy jedině dobře. Mrtvých stromů bylo moc, celý mrtvý les se živými brouky. Les už nešel zachránit a odvézt stromy nebylo kam, neexistovala žádná bezpečná stromová parkoviště. Zeďáci svá pole pochopitelně nechtěli propůjčit. Takže se stromy a brouci v nich odvezli na nějaké lesní cesty – do zdravého lesa, které hned měla další generace kůrovce příhodně k zakousnutí.

Blbá vyhláška snad byla změněna, ale mrtvé smrky (pokácené i stojící) v bezzásahovém národním parku zůstaly. Ty ale nezpůsobily rychlý a daleký přenos požáru! Ten se šířil hlavně v korunách stromů. Ministr lesů, vod a strání se prý hloupě vyjádřil, že „suché dřevo nehoří“. Samozřejmě, že hoří, ale paradoxně pomaleji než dřevo živé, kde k rozvoji hoření napomáhá míza! A tak tato „mrtvá dřevní hmota“ (ofiš zkratka MDH) nepřispívá tolik k rozšiřování plochy požáru, spíše k délce jeho trvání.

Minulé dny jsem odpočinkově (od klábosnice a internetu) trávil v Jizerkách, tedy v Chráněné krajinné oblasti Jizerské hory, jejíž lesy jsou většinově stále „produkční“. A jen tak zkusmo jsem pozoroval, kolik je v nich „mrtvé dřevní hmoty“ i dalších hořlavin. Kdyby v nich náhodou taky začalo hořet. A vzpomínal jsem i na houbonosné lesy pod Brdy a na Křivoklátsku. Začneme-li odshora, pak jsem si všiml, že dobrá dolní třetina až polovina stojících zdravých smrků je ozdobena suchými větvemi – však jsme si z nich lámávali chroští k rozdělání ohníčku. Horní větve seberou těm dolním světlo, ty chcípnou a jejich jehličky opadají. To se u listnáčů nestává, ty dovedou nastavit své listy tak, že sluneční světlo pronikne až k těm nejspodnějším. Ale zato opadají každý rok na podzim.

A to jsme již na zemi. Podle požárně technických charakteristik po odhození žhoucího cigaretového nedopalku začne listí nebo jehličí podle dalších podmínek hořet za 12 – 68 minut, průměrně za 48! Suchá tráva (seno) je na tom ještě „lépe“: 8/30/15 minut. Hrabanka lesní a les obecně začne od cíga hořet v rozmezí 210 – 270 minut.

„Když jsem šel pryč, tak tam ještě nic nehořelo.“ No jo, až za čtyři hodiny, ty kuřácký paliči!

Na zemi se ovšem nacházejí i další hořlaviny: Nízko nad ní rostou keře a nízké stromy, suší se souše, hnijí na ní pařezy – s těmi se dneska už taky nikdo nemorduje. Přímo na zemi pak leží opadaná kůra a větve – a to i odklestěné větve, které zde zůstávají ležet neodklizeny po těžbě! Klest se dříve pálil přímo v lese, vím to, v patnácti jsem byl na lesní brigádě na Smědavě, a to pálení a hlídání ohně se docela dobře platilo. Mělo to pro les jednu výhodu, likvidovali se tak choroby a škůdci. Taky jsem ovšem v sedmdesátkách viděl při toulání Jizerkami pálení klestu bez dohledu, to se jistě taky platilo – až se s tím přestalo. Klestí se dnes z lesa odváží, štěpkuje, anebo se používá k vytváření uměle navršených řad, které na svazích brání odnosu zeminy a humusu a chrání malé sazeničky před nepřízní počasí. Hlavně však zůstává v lesích marně ležet. Není o něj zájem ani v této energetické krizi, protože má velký objem a hned shoří. Snad by dopomohlo, kdyby se více lisovalo, štěpkovalo a pak teprve nabízelo k prodeji. To chce ovšem investice do strojů, náklady na jejich energii a nové lidi, kteří by se tím zaměstnávali.

A pod zemí je to ještě horší. Požár tam neviditelně postupuje kořeny desítky metrů daleko a pak třeba vzpane hasičům za zády. A což teprve rašelina! Ta když začne hořet, tak prohoří až na dno rašeliniště. Požár těženého rašeliniště v Hrdlořezích na Suchdolsku z roku 2003 nedávno popsala Lenka Novotná z Jindřichohradecké mutace deníku.cz. Nezachycený pamětník tam vzpomíná: „V noci rašelinový val vypadal z dálky jako žhnoucí doutník.“

Účinnější než odstranění mrtvých kmenů by bylo pěstovat jen vršky smrků, pravidelně shrabávat listí a uklízet hrabanku – bez které by však stromy nemohly existovat. Sklízejmež lesní trávu, vyklučmež keřový podrost, vyrajbujmež rašeliniště. A budeme mít poušť, na které se těžko nějaký požár ujme (pokud ovšem pod pískem a skalami nenarazíme třeba na naftu nebo plyn).

Možná by pro začátek stačilo aspoň nerozdělávat v lesích oheň. A nekouřit v nich!

Psáno a uvažováno v Praze na Lužinách v pátek 12. srpna 2022, na lodžii pod zeleným loubím přísavníku

PS: Dnešní průšvihy lesů, vod, strání a polí nejspíš začaly už tehdy, kdy se z lesa stala „dřevní hmota“, z luk „zelená hmota“ a maso se začalo „vyrábět“…

Zde je zmiňovaný psí článek z 10. srpna 2022 Bezzásahová smrt

Více Šamanových článků o Jizerských horách viz štítek „Jizerky“ na jeho Doupěti.

Ještě dříve, než jsem si založil na blok, jsem o rozvoji Jizerek psal pouze na NP. Třeba zde:

Zdroj