O malárii, globálním oteplování a holotropním dýchání

Oxid uhličitý (CO2) vydechujeme po každém nádechu. Tento plyn se hromadí v horních vrstvách atmosféry, brání úniku tepla ze Země do vesmíru, a vytváří tak onen proslulý skleníkový efekt obviňovaný z globálního oteplování a tání ledovců.

Oxid uhličitý cítí už na velkou dálku samičky krvežíznivých moskytů. Podle jeho pachu se orientují při letu, který je má přivést k jejich hostiteli. Dává jim podobnou informaci jako navigace automobilistům. Jedním ze tří druhů komárů přenášejících původce malárie je Aedes aegypti. Tomu k přesné navigaci pomáhá kromě CO2 taky pach kůže vyšších obratlovců.

Neurofyziologové z Kalifornské univerzity v Riverside (Nature 02 June 2011) hledali pachy, které dovedou způsobit ultradlouhou aktivaci nervových buněk, které komárům umožňují letět ke zdroji CO2. Tato dlouhá aktivace totiž konkuruje se schopností objevit v okolí živočicha vydechujího oxid uhličitý. Pokusy s moskyty letícími ve větrném tunelu ukázaly, že existují tři typy „parfémů“ , které dlouhodobě aktivují na CO2 citlivé nervové buňky a znemožňují tak orientovat se podle směru, ve kterém někdo vydechuje CO2.

Team autorů vedený Štěpánkou L. Turnerovou (Stephanie L.Turner) otevírá možnost výroby repelentů, které by sehrály důležitou roli v prevenci malárie. I sytě zelení mohou být spokojeni. Broučkové budou dál žít, ale nebudou nám pít krev a jen tak mimochodem nám očkovat Plasmodium malariae.

Malárie dosud zabije každý rok nejméně 850 000 lidí. Světová zdravotnická organizace s komáry vedla do jisté míry úspěšný boj a už se čekalo, že to s malárií dopadne jako s černými neštovicemi. Nástrojem úspěchu bylo pesticidum DDT, které však bylo od roku 1970 zakázáno masově používat vzhledem ke škodám v životním prostředí. Dodnes jsou čilí aktivisté, kteří spočítali, že tento zákaz způsobil smrt více lidí než Adolf Hitler. Na druhé straně jsou doklady o tom, že DDT v průběhu let ztrácelo na účinnosti. Komáři si zvykali rychleji než ptáci, kterým DDT ničilo vaječné skořápky.

Koncem května roku 1945 jsem jel vlakem do Plzně, abych se setkal s americkými osvoboditeli Československa. Učil jsem se pilně anglicky a byl jsem zvědavý, jestli se domluvím s lidmi, pro které je angličtina rodný jazyk. V Holoubkově, na demarkační linii mezi sovětskou a americkou zónou, nastoupili do vlaku američtí vojáci. Očekával jsem kontrolu osobních dokladů, ale usmívající se obrovitý černoch mi jen rozhrnul na hrudi košili a foukl do podpaží nějaký prášek. Později jsem se dověděl, že to bylo DDT. Něco přátelského říkal, ale nerozuměl jsem ani slovo. V Plzni jsem našel vojáky, kteří měli na mě víc času. Byli trpěliví a snažili se vyslovovovat tak, že jsem jim rozuměl. Vysvětlili mně, že v Terezíně vypukla ke konci války epidemie skvrnitého tyfu a ten přenášejí vši. Zabije je ten prášek, co na mě ve vlaku sypali.

Dnes by k tomu museli mít ode mne písemný „informovaný“ souhlas a příslušná šestistránková informace by byla vytištěná co nejmenším písmem. Asi bych to nečetl a souhlas podepsal, kdybych věděl, že bez toho posypu mě do Plzně nepustí.

x

Dopustím se asociace s globálním oteplováním. Stejné číslo časopisu Nature přináší zprávu, že ve východní Antarktidě objevili pod „věčným“ ledem zvrásněnou krajinu s hlubokými fjordy připomínajícími dnešní Norsko. Takže ten led není věčný. Kdo ten světadíl před tím asi oteploval? Vybuchující sopky, jako islandská Eyjafjallajokull, které svým popílkem tehdy vytvořily skleníkový efekt? Nebo že by střevní plyny brontosaurů? Oteplovat planetu jde zřejmě i bez výfukových plynů našich automobilů, které zase mají zvětšovat ozonovou díru. Jenže to může být zase nějak úplně naopak, protože výbuch sopky Krakatoa v roce 1883, který má být srovnatelný s třinácti tisíci explozemi atomové pumy nad Hirošimou, vytvořil nad naší planetou závoj, který způsobil nejen rudou barvu oblohy ztvárněnou v obrazu Edvarda Muncha „Výkřik“, nýbrž také globální snížení teploty na zeměkouli o 1,2 stupně Celsia

Někdy mi připadá, že neurofyziologie a psychiatrie je ve svých poznatcích méně kontroverzní než fyzika a klimatologie. Asi proto, že nejsem přes fyziku odborník. Anebo přesto, že nejsem odborník?

O oxidu uhličitém bych měl víc vědět v souvislosti s holotropním dýcháním a to je taky převelice kontroverzní téma. Jde o chemickou manipulaci s mozkem, která mívá při akutním podání na psychiku hlubší účinky než psychofarmaka a docela snadno nás může přivést na hranici mezi životem a smrtí.

Světový guru holotropního dýchání Stanislav Grof byl poctěn cenou Výboru dobré vůle – Nadace Olgy Havlové a spolek skeptiků ho za jeho dílo „odměnil“ diamantovým bludným balvanem. Pro sebe to řeším tak, že texty Stanislava Grofa si zasloužily ocenění jako beletristické dílo, ale věda to není.

Asociace mohou být košaté jako neuronové sítě i bez holotropního dýchání.

Zdroj