TAK NÁM NADĚLILI UHLÍKOVOU DAŇ

V uplynulém týdnu se vedení naší milé Evropské únie opět, a s plným nasazením, věnovalo svému sportu nejoblíbenějšímu. Střelbě do vlastní nohy. A dařilo se mu při tom velice, převelice. Po dlouhém a úmorném vyjednávání byl totiž konečně přijat tak zvaný „Mechanismus uhlíkového vyrovnání na hranicích (CBAM)„.  Zkráceně uhlíková cla.

O co jde? Naší progresivní Evropě se totiž v průběhu posledních desetiletí podařilo vyhnat a vyštípat většinu svých vlastních výrobců „špinavých“ komodit, jako jsou ocel či cement  do Číny, Indie a podobných destinací.  Ty, kteří ještě na kontinentu zůstali, dusí emisními povolenkami a spoustou regulací, které výrobu ztěžují a neúměrně zdražují. Takže by mnohé evropské obchodníky, stavitele a výrobce mohla napadnout kacířská myšlenka – což se tahle obrátit jinam a objednat si potřebnou ocel, nebo ten cement z nějaké mimoevropské země. Z míst, kde ještě není enviromentální žal povinný a kde si politici vlastní hospodářství neničí. Jenže takhle bychom ten zelený komunismus nevybudovali. A proto bylo třeba přijmout CBAM.

Dalším, možná že vlastně prvotním cílem CBAM, je přimět neevropské státy, typu Číny, Indie, Turecka a podobně, aby si také hodili klacek pod nohy. A nasadili svému průmyslu slušivou, zelenou oprátku. Když my, tak i vy! Tedy, slovy krasoduchů z Evropského parlamentu – opatření má pobídnout další státy, aby přijali zodpovědnost k Planetě a přistoupili k zelené tranzici svých ekonomik. Mohammed Chahim, poslanec Evropského parlamentu z Nizozemska (!!), jásal nad přijetím CBAM slovy: „Je to jeden z mála mechanismů, které máme, abychom motivovali naše obchodní partnery k dekarbonizaci jejich výrobního průmyslu.“

Opatření CBAM má vstoupit v platnost 1. října 2023. Má se vztahovat na dovozy, jejichž výroba je náročná na emise uhlíku, jako třeba produkce železa a oceli, cementu, hliníku, hnojiv a elektřiny. A právě na tom cementu, který EU masivně dováží z Indie, si můžeme názorně ukázat, jaká je to celé nebetyčná pitomost. Ano, při výrobě cementu uniká CO2. Bez toho to nejde. Základní surovina, vápenec, chemicky CaCO3 se za vysoké teploty „zbavuje uhlíku“, který ve formě CO2 vyletí do luftu. Ale zadržte slzy (a Grétu, aby ze žalu neskočila pod vlak). To ještě není konec procesu. Získaný oxid CaO se poté s vodou převede na hydroxid Ca(OH)2 a ten, promíchaný s pískem a podobnými hmotami tvoří základ malty či betonu. No a pak, když beton či malta tvrdne, se děje co? Ten hydroxid reaguje se vzdušným CO2. Vychytává si ho, v procesu zrání, ze vzduchu a mění se zase zpátky na vápenec CaCO3. Zpět na kámen, horninu. A proto to tvrdne. Vychytá si ho tolik, kolik ho předtím uvolnil. Takže ve vzduchu už „přebývá“ jen ta malá část CO2 z výrobního procesu, vzniklá spalováním nějakého topiva, aby byla potřebná teplota… Už z tohoto příkladu je vidět, že nejde o nic extra tragického. Přesto je ale (odborníky EU) cement zařazen mezi komodity s „vysokým únikem uhlíku“.

Ale nemá cenu se zabývat hodnocením detailů, když je defektní a nesmyslný celek. V našem případě celá ta teorie globálního, lidstvem způsobeného oteplení a jeho „zeleného“ řešení. Vraťme se proto zpět k CBAM a dopadům tohoto opatření na naše životy. Podívejme se třeba na tzv. emisní povolenky. Dosud jich bylo určité množství vydáváno zdarma. Aby naši „velcí znečišťovatelé“, kteří dosud v Evropě zbyli, nebyli až tolik znevýhodněni proti svým konkurentům z rozumnějších koutů světa. Velkou část „odpustků“ si sice museli koupit. Ale přece jen tu bylo něco málo zdarma. Ale od CBAM už nebude. Co bude následovat, je nabíledni. Další zdražení. U nás, v Evropě. Jinde se jen potěšeně usmějí, jak se ta evropská konkurence dál sama odepisuje…

Dalším z pravděpodobných důsledků může být, že nám to prostě ti Indové, Turci a spol. neprodají. Že se na ten malý, hloupý a namyšlený západní poloostrov Asie mohou vykašlat. Že nemají zapotřebí, aby je někdo mistroval a bohorovně vydával nějaké posudky na jejich vlastní, domácí hospodářství. Všude jinde se staví, buduje, rozvíjí…. a v takové Číně jim utrhnou ruce. Bez nadměrného obtěžování papíry, certifikáty a cly. Bez nabubřelých byrokratů, bez hloupých řečí o záchraně planety. Prostě jen byznys. A Evropa ostrouhá.

A tak my tu, v Evropě žijeme. Poté, co jsme se už několikrát, nejrůznějšími environmentálními, lidskoprávními a všeobecně progresivními opatřeními, střelili do kolena, pak do stehna, jsme postoupili o zase něco dále. Tentokrát jsme odvážně zamířili ještě o kousek výše…

Zdroj