KLIMA: Uhlíková neutralita a realita

Klimatická změna a globální oteplování jsou v posledních letech velmi frekventované pojmy a obecně jsou prezentované jako něco špatného, škodlivého a přinášejícího vážné až katastrofické problémy. Přitom za příčinu těchto změn jsou považovány – alespoň v médiích, u politických elit a v nezanedbatelné části veřejnosti – důsledky lidské činnosti a zejména spalování fosilních paliv. Velmi často je toto redukováno na emise CO₂ a tedy oxid uhličitý, který je jako skleníkový plyn považován za hlavního nepřítele.

Jeho emise by se měly podle požadavků Evropské komise a Evropského parlamentu do roku 2050 snížit k nule. Mělo by se tedy dosáhnou uhlíkové neutrality s představou, že se tím klimatické změny a oteplování zastaví. Od toho se odvíjí řada rozumných opatření (šetření energií, výsadba stromů apod.), ale i nesmyslné snahy, jako je náhrada automobilů se spalovacími motory elektromobily či představy o tom, že tzv. obnovitelné zdroje energie (OZE) mohou svou přerušovanou výrobou elektřiny plně nahradit existující zdroje stálého výkonu atd.

Snižování emisí jakéhokoliv druhu, zdraví škodlivých plynů, částic, CO₂ a například i hluku považuji za účelné a správné. Jde však o to, aby se při tom nenadělalo více škody než užitku. Nejde jen o životní prostředí, ale obecně o kvalitu života souvisící s celkovou úrovní uspokojování potřeb společnosti počínaje dostatkem cenově přijatelné energie, zajištěním dostatku cenově dostupných potravin a vody, zajištěním zdrojů surovin, všeobecně dostupnou mobilitou atd., až třeba po školství či zdravotní a sociální péči. Přirozeně, pokud je prostředků nadbytek a dochází k plýtvání, jsou určitá omezení na místě, ale nemělo by docházet k omezování základních potřeb.

Kouzla s daty

V poslední době jsou snahy nadřadit otázky klimatu nade vše ostatní. Pokud tedy jde o klima, začnu následujícím obrázkem č. 1. Totéž je znázorněno v horní části obrázku č. 2 ve °F. Je zřejmé, že průměrná teplota v posledních desetiletích roste. Protože tento trend trvá několik desetiletí, lze jej považovat za probíhající změnu klimatu. Z toho vycházejí názory, že tento proces je trvalý a nevratný a chytají se toho různí alarmisté, kteří hlásají katastrofické následky, různé přírodní pohromy, kritický vzestup hladiny moří, až po to, že země „shoří“. V posledních osmi letech (do 2023) teplota sice kolísá, ale s výjimkou období kolem roku 2015 nepokračuje v rostoucím trendu – viz obrázek č. 3 ukazující detail posledních dvou desetiletí. Je to zatím příliš krátká doba na to, aby se dalo posoudit, zda se jedná o změnu trendu nebo krátkodobý výkyv, který je způsoben přirozenými jevy, mezi kterými je jedním z nejdůležitějších El Niño.

Obr. č. 1 Zdroj: NASA Earth Observatory

Zdroj: Mathematisch ist beim IPCC alles falsch! Teil 1 | EIKE – Europäisches Institut für Klima & Energie (eike-klima-energie.eu)

Obr. č. 2

Dolní část obrázku č. 2 poskytuje jiný pohled. V zásadě říká, že teplota se dlouhodobě příliš nemění a nic podstatného se neděje. Důležitá je jeho horní linie která se zdá téměř konstantní. Z toho vycházejí odpůrci globálního oteplování. Kdo má tedy pravdu – ti co vycházejí z horní části obrázku a říkají, že klima se (katastroficky) mění nebo ti, kteří vycházejí z dolní části a říkají, že se nic mimořádného neděje a jde jen o výkyvy počasí?

Pozoruhodné je, že pravdu mají oba. Totiž obě části obrázku č. 2, horní i dolní představují totéž a jsou zobrazením týchž dat. Rozdíl je pouze v tom, že v horní části obrázku je zobrazen pouze výřez malé části dolního obrázku (jeho horního okraje) a je zvýrazněno (nataženo) měřítko svislé osy, na které je vynášena teplota. Tedy v posledním období přibližně od roku 1970 skutečně dochází k růstu průměrné teploty (alespoň na severní polokouli Země, obr. č. 8), nárůst je cca 1°C proti roku 1880, přičemž v první polovině 20. století došlo k poklesu průměrných teplot a k nárůstu dochází převážně v posledních 50 letech. Přitom nárůst není rovnoměrný (obr. č. 3 a obr. č. 10), k rychlému nárůstu

Globální teplotní anomálie tohoto století: modrá je HadCRUT5, oranžová je NASA a šedá je NOAA

Zdroj: Globální teplota 2022 – opět to samé – Net Zero Watch (www-netzerowatch-com.translate.goog)

Obr. 3

došlo např. v letech 1997 až 1998. Pak následovala pauza bez podstatného nárůstu teploty od 2000 do 2014, následovaná růstem v letech 2015 až 2016. Od té doby dodnes (2023) teplota kolísá, avšak bez zřejmého růstového trendu.

Hokejkový diagram

Z dlouhodobého hlediska to nepředstavuje něco nového a mimořádného, ke kolísání – růstu i poklesu teplot docházelo i v minulosti a to dokonce v podstatně větší míře než v současnosti, viz obrázky č. 4 až č. 6 v řádu tisíců, statisíců a milionů let. Na druhou stranu je nutno říci, že změny teploty v běžném rozmezí 0°C až 30°C jsou pro nás aktuálnější než i výraznější změny ve vzdálené minulosti.

Nárůst teplot v posledním století je často dáván do souvislosti s nárůstem emisí CO₂ pocházejících z činnosti lidí. Tento názor byl iniciován tzv. hokejkovým diagramem, který vzbuzoval dojem, že teplota byla v posledním tisíciletí víceméně stálá a v posledních desetiletích začala radikálně růst v důsledku lidských emisí. I když v řadě prací bylo ukázáno, že tento graf je v rozporu s jinými zdroji (např. obr č. 4) a v podstatě je podvodem založeným na účelovém výběru dat a manipulaci s měřítky svislé osy, nakonec i Mezinárodní panel pro změnu klimatu (IPCC) od jeho publikace ustoupil. Přesto tento graf je stále základem uvažování řady „ochránců klimatu“.

Podobný graf se nedávno objevil i v poslední 6. zprávě Mezivládního panelu pro změnu klimatu, přičemž trpí stejnými neduhy jako v případě prvního hokejkového grafu, tj. velmi selektivním výběrem dat, který zavání účelovostí, tedy touhou vytvořit „hokejku“ i za cenu velmi pochybných praktik.

Korelace versus kauzalita

Asi je nesporné, že velké množství CO₂ vypouštěné do atmosféry nějaký vliv na klima má. Je otázkou, zda se jedná o vliv dominantní až rozhodující nebo pouze o vliv marginální působící vedle řady jiných vlivů. Nejsem klimatolog a tuto otázku nedokáži jednoznačně rozhodnout. Jen s představou, že se jedná o rozhodující vliv, mi nehraje několik skutečností:

• Z toho, že existuje určitá korelace, tj. časová shoda dvou jevů, v tomto případě růstu koncentrace CO₂ v atmosféře a růstu průměrné teploty, viz např. obr. č. 5a v horizontu statisíců let, nelze jednoznačně usuzovat na kauzalitu, tedy co je příčinou a co následkem. Dnes převažující názor říká, že příčinou je růst koncentrace CO₂ v atmosféře (v současnosti cca 0,04 % z celkového objemu atmosféry, v roce 1850 cca 0,025 %) a následkem je růst teploty. Ale existují i opačné názory. že primární je růst teploty z jiných příčin (např. vzdálenosti a polohy Země od Slunce, změn sklonu zemské osy atd.) a důsledkem je růst koncentrace CO₂. Pikantní na tom je, že oba protichůdné názory se opírají o odlišná vyhodnocení výsledků stejných vrtů v ledovcích (rozdíl je v posuzování vzorků vzduchu v bublinkách ledu podle hloubky vrtu nebo podle jejich časového vzniku).

Pohled do historie

• Zvýšení teploty mezi 1910 – 1940 (obr. č. 1) nekoresponduje s poměrně malým nárůstem skleníkových plynů během tohoto období. Navíc, v dalším období mezi 40. a 70. lety minulého století docházelo k ochlazení, viz obr. č. 1. Ti starší pamatují více sněhu v zimě nejen na horách, ale i v Praze. Tehdy nás někteří klimatologové přesvědčovali, že už začíná doba ledová a máme se připravit na trvalé ochlazování. Přitom již v té době emise CO₂ rostly, částečně i vlivem válečných událostí, a o jejich snižování se příliš nemluvilo, jak připomíná jedna báseň z toho období: „Z komínů se kouří, slunce oči mhouří. Mhuř si oči, mhuř – kdyby se z nich nekouřilo, bylo by nám hůř…“ (F. Hrubín).
• Když se podíváme kousek dál do minulosti, kolem roku 1000 našeho letopočtu (středověké teplé období, obr. č. 4) došlo k oteplení. Sice nejsou z té doby záznamy teploty v dnešním slova smyslu, ale zachovaly se záznamy o tom, co se pěstovalo, např. v Čechách melouny a na severu Anglie vinná réva, a že tedy bylo podobně teplo nebo i tepleji než dnes. Na teplotu se dá usuzovat i z jiných tzv. proxy dat, např. ze změn horní hranice lesa, která byla během teplého středověkého klimatického optima v Eurasii výše a severněji než v současné době aj.
• Ve stejné době Vikingové osidlovali Grónsko a nazvali ho Zelená země (norsky Grønn jord, švédsky Grön jord), od toho český název Grónsko. I když se jednalo spíše o přilákání dalších osadníků, je doloženo, že v té době části Grónska byly bez ledu a umožňovaly skromné hospodaření. A mluvit o nějakých významných lidských emisích v té době je nesmysl čili to oteplení mělo jiné příčiny! (Z tohoto pohledu by dnešní odtávání grónského ledovce mohlo být interpretováno také jako návrat do stavu, který tady před několik staletími už byl…). O několik staletí později, když přišla Malá doba ledová (obr. č. 4), museli obyvatelé Grónsko opustit.
• V období římského teplého období (kolem začátku našeho letopočtu) a minojského teplého období (obr. č. 4 ) byly průměrné teploty pravděpodobně ještě vyšší a přitom žádný průmysl nebo automobily se spalovacími motory, které by produkovaly emise CO₂, neexistovaly.

Obecně teplejší období souvisí s rozvojem civilizací (i v dávné minulost), chladnější období spíše s jejich útlumem.

Obr. č. 4

• Obrázek č. 5a ukazuje průběh teploty (modře) a koncentrace oxidu uhličitého (červeně) v horizontu statisíců let. Na obrázku č. 5b je množství tepla dopadajícího na Zemi ve stejném časovém období jako důsledek tzv. Milankovičových cyklů. Milankovičovy cykly jsou výsledek vzájemné interakce tří cyklů souvisících s pohybem Země kolem Slunce (precese zemské osy 26 000 let, změn sklonu zemské osy 41 000 let a změn excentricity zemské dráhy 96 000 až 127 000 let). Vesmírné (Milankovičovy) cykly ovlivňují zemské klima z hlediska dlouhodobých změn a výraznější vzrůsty nebo naopak poklesy tepla dopadajícího na Zemi se projevují zejména jako spouštěče začátků meziledových a ledových dob.
• Na obrázku č. 5a je však jedna chyba: Časová osa představuje velmi dlouhé období a je tedy značně zhuštěná. V tomto měřítku každý bod té křivky představuje období mnoha let, prehistorická data není možné ani jinak měřit. Z toho důvodu průběh teplot a koncentrací CO₂ představuje vždy průměr za určité období, není zde možné zachytit krátkodobější výkyvy, které jsou vidět např. na obr. č. 4. Na pravém okraji obr. č. 5a jsou však zakresleny koncentrace CO₂ v posledních letech, což není souměřitelné s ostatními částmi diagramu a vytváří to nesprávný dojem, že současné koncentrace CO₂ jsou vyšší než kdy dříve.

Obr. č. 6

Je současné klima to nejlepší?

• Je otázkou, zda růst CO₂ a oteplování je nepříznivou nebo naopak příznivou zprávou. NASA podle družicových sledování uvádí, že Země v posledních desetiletích zezelenala (obr.7). Nikoliv obrazně, ale doslova – vzrostlo množství zeleně, listové plochy. Je to přirozené, oxid uhličitý je potravou pro rostliny a při jeho vyšší koncentraci rostliny rostou bujněji a jsou navíc odolnější vůči suchu, které ohrožovalo lidskou společnost od nepaměti. V daleké minulosti (prvohory až druhohory, obr. č. 6) byla dlouhá období, kdy koncentrace CO₂ byla výrazně větší a rostlinstvo podstatně bujnější – ostatně z čeho jiného máme ty obrovské zásoby uhlí?

A kde je dáno, že současné klima, nebo to v nedávné minulosti je to nejlepší, co může být?

Zdroj: CO2 is making Earth greener—for now – Climate Change: Vital Signs of the Planet (nasa.gov)

Obr. č. 7

V současné době se hodně brojí proti používání fosilních paliv. Je dobré si uvědomit, že naprostá většina energie, kterou dnes používáme, pochází ze Slunce. Uhlí obsahuje sluneční energii transformovanou pomocí fotosyntézy a zkoncentrovanou dlouhými věky (obr. č. 6) do relativně vysoké hustoty. Dřevo a obecně biomasa obsahuje podobně sluneční energii koncentrovanou do menší hustoty během několika let až desetiletí. Solární panely transformují sluneční energii dopadající na Zemi v současné době. I energie větru má svůj původ v nerovnoměrném ohřívání zemského povrchu a vzduchu Sluncem.

• CO₂ není jediným skleníkovým plynem. Jsou i jiné (metan a další). A tím nejvýraznějším je – vodní pára. Jenže ta působí obousměrně, s její koncentrací v atmosféře roste skleníkový efekt (pohlcování dlouhovlnného tepelného vyzařování z povrchu Země do vesmíru atmosférou, která by bez skleníkových plynů byla průteplivá), ale současně mraky brání slunečním paprskům ohřívat Zemi (když je zataženo, bývá chladněji). Je to složitější, záleží i na tom kde (nad mořem nebo pevninou) a kdy (v létě nebo v zimě, ve dne nebo v noci) oblaka nebo zvýšený obsah vodní páry jsou.

Ale množství páry ve vzduchu ovlivňuje člověk i jinak, např. způsobem zemědělství (velké plochy stejných plodin, ponecháním neosetého pole po sklizni, …), plochou lesů (kácení pralesů, v historii např. vykácením lesů okolo Jadranu, dnes kácení v Amazonii apod.), melioracemi, růstem měst s vybetonovanými nebo vyasfaltovanými plochami atd.

Jde skutečně o globální oteplování?

• Na růstu teploty v posledních desetiletích je pozoruhodná ještě jedna skutečnost: růst není po zeměkouli rovnoměrný. K oteplování dochází převážně v severních polárních oblastech, viz obr. č. 8. Na Špicberkách a Zemi Františka Josefa (nejsevernějších ostrovech Evropy) dosahuje oteplení až 5° C. Oteplení částečně zasahuje i nad pevninu, zejména na Sibiř a nad Evropu včetně Česka (v ČR se uvádí oteplení asi o 2,2°C). Čím dále na jih, tím je oteplení menší. Na jižní polokouli je oteplení menší než na severní a v mořích okolo Antarktidy je

oteplení nulové nebo dokonce záporné. Největší ochlazování je v oblasti Weddellova moře (u pobřeží Antarktidy) o hodnotě -1,4°C. Vlastní Antarktida je teplejší v západní části (přiléhající k Pacifiku), větší východní část oddělená Transantarktickým pohořím je chladnější.

Obr. č. 8

Mluvit o „globálním“ oteplování, tedy o průměrné teplotě na Zemi nedává příliš smysl, když rozdíly mezi oteplováním severní polární oblasti a ochlazováním jižní polární oblasti činí 7°C! Spíše by se dalo mluvit o oteplování Arktidy než o globálním oteplování. Vysvětlení tohoto jevu není jednoduché, uvádí se tzv. polární zesílení (polar amplification) způsobené transferem tepla mořskými a vzdušnými proudy od rovníku směrem k pólům. Ale od rovníku na jih to nefunguje, snad kvůli pevnině s rozsáhlým ledovcem. Možný je i vliv Atlantské multidekádní oscilace, tj. variací povrchové teploty severního Atlantiku s quasi-periodou cca

Global Monitoring Laboratory – Carbon Cycle Greenhouse Gases (noaa.gov)

Obr. 9

Obr. č. 10

70 let, která je nyní v kladné fázi. Těžko však tyto jevy mohou vysvětlit tak velký rozdíl mezi severem a jihem. Je zřejmé, že současný stav znalostí o vývoji klimatu není dostatečný, na oteplováni Arktidy patrně působí i jiné vlivy, které bude ještě nutné podrobně zkoumat.

El Niňo

• Zatímco množství emisí CO₂ vypouštěných lidmi do atmosféry roste a plynule roste i koncentrace CO₂ v ovzduší, kolísá pouze mezi zimou a létem (obr. č. 9), teplota se mění spíše ve skocích (obr. č. 3 a č. 10). Tyto skoky jsou dávány do souvislosti s cyklickým jevem El Niňo

(tzv. jižní oscilací, obr. 10), tedy periodickou změnou v cyklu 3 – 5 let známou již po mnoho století a nijak nesouvisící s lidskou činností. Výrazné El Niňo se objevuje v cyklu přibližně 18 let. Projevem jevu El Niňo je oteplení svrchních vrstev oceánu ve východní části tropického Pacifiku o několik stupňů Celsia. Opačnou fází je La Niňa, která stejnou oblast ochlazuje. Hnací silou obou fází jsou změny v síle a směru větrů v jižní části Pacifiku, kterým se říká pasáty. Pokud jsou slabší než normálně, nastává El Niňo, pokud jsou silnější, objevuje se La Niňa. Tento jev pak ovlivňuje počasí v různých oblastech Země, nejvíce však na amerických kontinentech. Silné El Niňo může způsobit nárůst teploty až o 0,2°C. Výrazné El Niňo bylo např. v letech 1997 a 1998 a pak 2015 a 2016 (obr. č. 10). Zatímco korelace mezi nárůstem koncentrace CO₂ v atmosféře (obr. č. 9) a nárůstem průměrné teploty (obr. č. 10) se nejeví příliš výrazná, (linearizovaný trend nárůstu teploty od roku 1979 podle družicových odhadů UAH pro spodní troposféru je 0,13°C za desetiletí, průměrně 0,11°C nad oceány a průměrně 0,18°C nad pevninou), korelace mezi silou ElNiňo/LaNiňa a změnami teploty je významná, i když se zjevně nejedná o jediný vliv.

Jak ovšem souvisí vliv pasátů v jižní části Pacifiku s oteplováním Arktidy (obr. 8) není jasné. Zcela jistě změny teploty, a tedy i klima na planetě Zemi, jsou velmi složitý jev závisící na mnoha faktorech.

• Na celkovou koncentraci CO₂ v ovzduší má výrazný vliv oceán (obr. č. 12 vlevo), kde je uloženo cca 50x více uhlíku než v atmosféře. Výměnu (pohlcování a naopak uvolňování) oxidu uhličitého mezi vzduchem a oceánem významně ovlivňuje množství planktonu v oceánech, což spolu s nárůstem a úbytkem zelené hmoty ovlivňuje i výsledky měření koncentrace CO₂ na Mauna Loa na Havaji (obr. č. 9).

Změny klimatu tu byly vždy

Ke změnám klimatu a s tím souvisící teploty docházelo v minulosti, dochází nyní a bude docházet i v budoucnosti. Šance, že s tím můžeme něco udělat je malá, změny dané okolnostmi nezávislými na lidech budou probíhat nadále a je důležité se jim dokázat přizpůsobit.

Svádět vše na CO₂ je zřejmě velký omyl a počítačové modely vycházející z tohoto předpokladu jsou zřejmě zavádějící, často dostatečně neodpovídají skutečnému průběhu teplot a mají problém s vysvětlením minulosti. Poměrně dlouhou dobu byl, zejména v médiích, pokládán za „správný“ scénář RPC8.5, viz horní část obr. č. 13, často nazývaný „když nic neuděláme“ (i když byl v příslušné zprávě IPCC uveden jako velmi nepravděpodobný). V novější zprávě IPCC tento scénář zcela zmizel a je nahrazen reálnějším pohledem v dolní části obr. č. 13.

„Řešení“ představovaná zákazem spalovacích motorů v Evropě (přesněji požadavkem jejich nulových emisí), jejich náhradou elektromobily, odstavením elektráren spalujících uhlí a jejich náhradou tzv. obnovitelnými zdroji energie věc nevyřeší. Jak ukazuje řada studií a měření (např. Green NCAP, obr. č. 11), elektromobil z hlediska jeho životního cyklu zdaleka není bezemisní, jeho spotřebovaná primární energie (energie vzatá z přírody) a jeho emise CO₂ jsou srovnatelné s automobily s moderními spalovacími motory a u elektromobilů s velkými bateriemi mohou být emise CO₂ i horší.

Navíc vliv všech evropských automobilů na globální emise CO₂ pocházející z lidské činnosti je velmi malý, cca 1 % a i zákaz provozu (nejen prodeje!) všech aut se spalovacími motory v celé Evropě by se na celkové tvorbě CO₂ na Zemi projevil jen těžko měřitelnou hodnotou (obr. č. 12).

Odkaz

Obr. č. 11

Morkus: Jak ekologický je váš elektromobil. Chytrá a čistá mobilita, Praha 2022

Obr. č. 12

Přirozeně s rozvojem výroby elektřiny z bezemisních zdrojů (přesněji nízkoemisních, žádný způsob výroby elektrické energie není zcela bez emisí) se budou emise CO₂ snižovat, ale nulových emisí s ohledem na těžbu surovin, jejich zpracování a výrobu baterií a vozidel prostě dosáhnout nelze.

Obr. č. 13

Odkaz

Obr. č. 14

Německá Energiewende produkuje osmkrát více emisí CO₂ než Francie

Představa, že bezemisní výrobu elektřiny vyřeší občasné, nesprávně nazývané obnovitelné zdroje elektřiny (OZE), zejména soláry a větrníky, je mylná. Mylná z hlediska emisí při jejich výrobě a výstavbě i následné likvidaci (jejich životnost je jen cca 20-25 let), ale zejména z hlediska jejich přerušovaného, nespolehlivého chodu závislého na počasí. Proto je nutno jejich zálohování klasickými zdroji, zejména uhelnými a plynovými elektrárnami, které nízkoemisní nejsou. Nízkoemisní jsou samozřejmě elektrárny jaderné, ale přestávka v jejich výstavbě po haváriích v Černobylu a Fukušimě (které mimochodem nepřinesly zdaleka tak tragické následky, jak se předpovídalo) způsobila, že v Evropě s výjimkou Francie a nyní i Finska a Slovenska nejsou jaderné elektrárny majoritním zdrojem ve výrobě elektřiny.

Modelovým příkladem je Německo. Jeho idea Energiewende, bohužel prosazená do celoevropského Green Dealu a spočívající v náhradě klasických spolehlivých zdrojů soláry a větrníky se zálohováním původně ruským plynem v praxi vede k tomu, že i když masivně budují OZE, emise CO₂ v Německu řadu let rostou. Po zastavení dodávek ruského plynu Německo obnovuje provoz odstavených uhelných elektráren, protože se svých moderních a bezpečných jaderných elektráren ideologicky zřeklo. Výsledkem je nadbytek elektřiny v létě, když svítí a fouká, a hrozí nedostatek elektřiny v zimě, když často nesvítí a nefouká. V těchto tzv. temných obdobích, které mohou trvat dny až týdny, jsou emise CO₂ Německa na úrovni emisí Polska (obr č. 14, stav 6. 12. 2022). Srovnejme Francii, která při svém energetickém mixu ze 70 % založeném na jaderné energii má za poslední rok (od dubna 2022 do dubna 2023) měrné emise z elektroenergetiky 46 g/kWh, zatímco „zelené“ Německo 394 g/kWh, čili nejméně osmkrát vyšší! Navíc Francie, která má elektřiny dostatek, elektřinou i topí, zatímco v Německu se k vytápění z velké části používá plyn nebo dokonce topný olej s výraznými emisemi nejen CO₂!

Navíc tato „zelená“ politika plná ideologie vede k rekordním růstům ceny elektřiny. Představa, že se podaří zálohovat dostatečné množství elektřiny po dlouhou dobu (dny až týdny, léto až zima) v bateriích nebo vodíku je mimo současné technické možnosti, nehledě na cenu a na velké emise CO₂ při výstavbě těchto zařízení a jejich nedořešené recyklaci. OZE v naší zeměpisné poloze dávají smysl jako doplňkový zdroj, zejména v lokálním použití, ale nikoliv jako základ energetiky.

A jak jsou na tom jednotlivé státy s produkcí emise CO₂ na obyvatele? Statistika z roku 2021 udává následující jednotky tun:

• Indie: 1,90
• Lotyšsko: 3,85
• Francie: 4,58
• Svět: 4,81
• EU27: 6,25
• Slovensko: 6,88
• Rakousko: 7,50
• Německo: 8,06
• Čína: 8,73
• ČR: 9,19
• Rusko 13,52
• Spojené státy 14,24

Větší výskyt extrémních jevů?

Dalším oblíbeným tvrzením, které dnes běžně slyšíme i ve sdělovacích prostředcích, je, že roste četnost a intenzita extrémních jevů, jako jsou například vysoké teploty, sucho, přívalové deště, povodně, vichřice a intenzivní tropické cyklony. Skutečnost, že se zvyšuje počet extrémních stavů je vydávána za důkaz negativních důsledků změn klimatu.

Statistiky však říkají něco jiného. Obrázek č. 15 ukazuje počet tropických bouří a cyklon za posledních 50 let. Horní světle modrá křivka ukazuje globální počet všech tropických bouří od roku 1970, zatímco dolní šedá křivka ukazuje konkrétní počet všech tropických cyklon (hurikánů), což jsou obzvláště silné tropické bouře, ve kterých hodnota větru přesahuje stanovenou mez a které mají často devastující dopady. Čísla rok od roku poměrně dost kolísají, ale je zřejmé, že v těchto dvou křivkách není žádný rozpoznatelný trend. Důvod, proč se zdá, že počet takovýchto událostí roste, lze hledat spíše jinde: Dříve, když ještě nebyl internet a sociální sítě, tak jsme se o takové události někde ve světě dozvěděli se zpožděním nebo vůbec ne. Dnes, když se extrémní povětrnostní jev někde vyskytne, máme to večer v televizi a přes internet a sociální sítě se taková informace rychle šíří. Navíc prodejnost médií se dnes hodně odvíjí od publikování bulvárně pojatých negativních zpráv a různých tragédií, katastrof a nehod (“Bad News are good News!“).

Zdroj: Global Tropical Cyclone Activity | Ryan Maue (climatlas.com)

Obr.15

Podobný obrázek se objevuje s povodněmi a suchy. V Evropě od roku 1500 bylo na různých částech identifikováno devět povodňových období. Jsou to období 1500-1516, 1564-1576, 1592-1636, 1636-1660, 1756-1792, 1840-1872, 1864-1892, 1916-1940 a 1992-2016. Známe pojem „stoletá voda“, tj. povodeň, která se vyskytuje s pravděpodobností 1 % v dlouhodobém horizontu. Vedle meteorologických jevů je pro povodňové situace druhým hlavním určujícím faktorem i způsob využití a nakládání s pozemky v jednotlivých zátopových územích, což nebylo v minulém období často respektováno.

Podobně je to s výskytem suchých období. Graf na obr. č. 16 ukazuje podíl půdy ve světě, která byla postižena suchem od roku 1982 do roku 2012. Podle „Globálního integrovaného systému monitorování a predikce sucha“, se zde rozlišuje pět stupňů nebezpečí sucha, od D0 žluté (suché) po D4 tmavě červené (výjimečně suché). Opět nelze identifikovat žádný významný celkový trend: celkově se velikost oblastí sucha dokonce mírně snižuje. Naproti tomu v jejich nejhorších formách nedochází k žádným významným změnám.

Zdroj: Interesting graph – Fraction of the Globe in Drought: 1982-2012 • Watts Up With That?

Obr. č. 16

Ani množství dešťových srážek se dlouhodobě nijak nemění, pouze více kolísá (obr. 17).

Obr. č. 17

V podstatě jediným jevem, který lze statisticky vyhodnotit jako rostoucí, je počet horkých dnů v roce, což zřejmě souvisí s oteplováním. Naopak klesá počet velmi studených dnů, i když jsou rok od roku výkyvy. Ale těžko lze růstem emisí CO₂ vysvětlit abnormální výskyt veder v USA ve 30. letech minulého století (obr. č. 18).

Dalším nejen statisticky významným trendem je výražně klesající počet obětí těchto mimořádných povětrnostních jevů, což je důsledek podstatně lepší informovanosti, varování před nimi i schopnosti zasáhnout, když už taková událost nastane

Vzestup hladiny moří

Jiným oblíbeným tvrzením je, že v důsledku globálního oteplování hrozí výrazný vzestup hladiny moří, až o několik metrů. Kdyby roztál všechen plovoucí led v Severním ledovém oceánu (tam je oteplování nejvýraznější, viz obr. č. 8), hladinu moří to vůbec nijak neovlivní (Archimedův zákon). Jiná je situace, pokud roztaje led na pevnině, například v Grónsku. Podle dánských údajů (obr. č. 19, Grónsko patří k Dánsku) se v současnosti nejeví nějaký významný rozdíl ve změnách hmotnosti grónského ledovce v v porovnání se stavem mezi roky 1981 až 2010 a dokonce v červnu, kdy by již měl odtávat, led roste.

Odkaz

Obr. č. 19

Často se uvádí, že roztátí ledu v Antarktidě (tvoří více než 90 % ledu na Zemi) způsobí kritický nárůst hladiny moří. Přesto, že v některých částech, zejména na západě Antarktidy, množství ledu ubývá, studie NASA na základě satelitních měření z roku 2015 uvádí, že ve východní Antarktidě a středu západní Antarktidy dochází k nárůstu ledové hmoty, který převyšuje úbytky v jiných částech kontinentu. Tato studie NASA popírá vliv Antarktidy na zvedání hladiny moří a naopak konstatuje, že Antarktida pomáhá kompenzovat úbytky ledu na jiných místech planety.

Hladina moří dlouhodobě víceméně lineárně stoupá vlivem růstu teploty vody i odtáváním některých ledovců na pevnině (obr č. 20). Za minulé století vzrostla o cca 20 cm. Ve srovnání s tím kolísání hladiny vlivem přílivu a odlivu je průměrně 1 metr, méně v okrajových mořích, na oceánech i výrazně více.

https://cz.pinterest.com/pin/429953095673375301/

Obr. č. 20

Činnost lidí patrně nějaký vliv na oteplování a změny klimatu má. Emise CO2 však nejsou jediný a pravděpodobně ani rozhodující vliv. Změny klimatu z přirozených příčin budou probíhat nadále a je potřeba se jim průběžně přizpůsobovat.

Epilog

Ocitujme na závěr významného klimatologa Richarda Lindzena, který se v médiích na rozdíl od klimatických aktivistů vybavených převážně humanitním vzděláním moc neobjevuje:

Jednou se budou historikové podivovat nad tím, jak hluboce chybná logika, zastřená neúnavnou i vychytralou propagandou, umožnila vznik koalice tak mocné, že přesvědčila téměř každého člověka o tom, že oxid uhličitý, který vzniká (také) působením člověka, je nebezpečný jed ničící planetu. Tento klam bude navždy zaznamenán jako jeden z největších v historii lidstva. Klam, že oxid uhličitý, tak nezbytný pro růst rostlin byl v určitém čase považován za smrtící jed.

Zdroj