Český Green Deal (?)

V poslední době se v našem veřejném prostoru zabydlel nový pojem „český Green Deal“. Novináři a různí komentátoři tak nazvali trojici strategických dokumentů (a v nich nastíněná opatření), které měla projednat vláda v polovině července. Jak víme, nakonec k tomu nedošlo a věc se odkládá na neurčito. Z médií, sociálních sítí a politických debat ale „český Green Deal“ nemizí.

Tato dlouhá ozvěna je snadno pochopitelná. Stačí připomenout děsivé zprávy, které se v této souvislosti objevily. Například na iDNES.cz jsme se mohli dočíst: „Benzin a nafta podraží od roku 2027 až o deset korun, stavět nové domy bude složitější kvůli přísnějším emisním normám a pravidlům, vyroste čtyřnásobně větrných elektráren a přibude dvojnásobný výkon solárních. Elektrárny a teplárny přestanou zcela spalovat uhlí, které bude v dalších letech zdražovat až o třetinu. To je reálný dopad ‚českého‘ Green Dealu. Trojbalíček dokumentů, které ve středu bude schvalovat vláda a které během dalších šesti let změní život v zemi v podstatě všem. A zdraží ceny téměř všeho.“ Podobně vyznívaly různé příspěvky ekonoma Lukáše Kovandy a řady dalších komentátorů.

Vůbec nechci zpochybňovat, že taková budoucnost nám hrozí a že nás také čeká, pokud se jí nevzepřeme. Sám o tom dlouhodobě píšu, naposledy nejpodrobněji v knize Green Deal – Zelený úděl. Přesto, nebo právě proto musím polemizovat s označením „český Green Deal“ a hlavně s představou, že právě on bude hybatelem nastíněného černého vývoje.

Dávat ke Green Dealu, který je celounijním plánem, nějaké národní přízvisko podle mě má smysl jen ve dvou případech: Především je to možné ve vztahu k některému státu mimo EU, který rozvíjí podobný program, chceme-li jej k unijnímu Green Dealu s nadsázkou přirovnat (např. švýcarský „Green Deal“, britský „Green Deal“, kanadský „Green Deal“). Zadruhé je to snad do určité míry představitelné i ve vztahu k členskému státu, ale jen takovému, který nad rámec unijních požadavků rozvijí ve významné míře vlastní, ambicióznější klimatickou akci (např. Švédsko, Dánsko, Finsko, Nizozemsko, Německo nebo Francie).

Jaká je ale situace u nás? Zelený úděl jde v mnoha ohledech mnohem dál, než kam naše vlády kdy chtěly zajít. Pro Česko jde o agendu vnucenou, trpně přijímanou, kterou naši zástupci v Bruselu za Babiše i Fialy odkývali jen proto, že neměli sílu vzdorovat. Nikdo se k ní nechce hlásit, natož aby ji ještě přitvrzoval; nejoblíbenějšími přístupy jsou snaha o bagatelizaci nebo svalování viny na někoho jiného.

Označovat tři aktualizované strategické dokumenty – Vnitrostátní plán v oblasti energetiky a klimatu, Státní energetickou koncepci a Politiku ochrany klimatu – jako „český Green Deal“ je hodně zavádějící. (Nechme stranou, že jde jen o programové dokumenty a že konkrétní opatření by teprve musela navázat.) Vždyť se tím vytváří dojem, že jde o nějakou naši samostatnou agendu. Ve skutečnosti jsme tu zcela ve vleku unijního Green Dealu a leda řešíme jeho provedení a jak se s ním popasovat. Jde tu o implementaci unijních předpisů, ne o nějakou přehlídku originálních nápadů českých úředníků. Například ony tolik diskutované emisní povolenky pro budovy a silniční dopravu (ETS 2) nebo požadavky na energetické a emisní požadavky ve stavebnictví samozřejmě vyplývají z příslušných směrnic, které jsme povinni transponovat.

To neříkám na obhajobu vlády nebo pisatelů dotčené trojice dokumentů. Nakolik jsem mohl prostudovat aspoň dřívější verze textů které jsou již dostupné na internetu, jde o několikasetstránkový nepřehledný, chaotický slepenec ideologického balastu, teoretických pouček, statistik, modelů, vizí, cílů, plánovaných opatření apod. Nazývat ale něco podobného jako „český Green Deal“ je přitažené za vlasy a především to zamlžuje podstatu problému, kterým nejsou tyto spisky, ale sám unijní Green Deal. Kritika a odpor musí směřovat v první řadě proti němu.