ZELENÝ VODÍK: Řešení, nebo šidítko
Uveřejněno dne 7 prosince 2024 000 8:00
Pokračování úvah nad tím, že zelené nadšení nemá rádo reálná čísla. Dnes o vodíku poslední záchrany.
Zelené třeštění, které teď cloumá s Evropou, nemá rádo skutečná čísla. Stojí mu totiž v cestě a prostě se nedají se okecat, ani konsensem parlamentu nebo vědců, ani novelizovat. Jsou to prostě přírodní zákony.
V minulých dvou dílech jsem dotáhl do konce výpočty, kolik ročních rozpočtů by stálo bateriové úložiště pro naši Zemi (“Když zelené nadšení potká reálná čísla“) , anebo kolik by bylo potřeba přečerpávacích elektráren (“Zachrání energetiku přečerpávací elektrárny?“), abych ukázal, jak absurdní ta idea je. Tedy touha nahradit stabilní a regulovatelné elektrárny občasnými zdroji energie (OZE).
S tím je to podobné, jako se vrátit od lodních motorů zase k plachetnicím. Taky to funguje, jenom když fouká, jinak loď nikam nejede, pokud nemá na palubě zdatné veslaře. Proto tvrdím, že v energetickém mixu nemají OZE co dělat v oblasti pokrytí base load, tam mají být jenom stabilní a regulovatelné zdroje. Bohužel se poptávka po elektřině v čase mění a proto nejde to mít celé postavené jenom na atomu, ten se moc regulovat nedá, ten je dobrý v tom nahodit a jet. Takže to doplnit přečerpávacími elektrárnami, nebo plynovými. I když, jak vozíme plyn kolem celé zeměkoule, tak jeho uhlíková stopa bude pomalu větší než uhlí.
U OZE potřebujeme nahodit stroje, když zrovna svítí a fouká. Takže takoví oceláři by se měli smířit s tím, že už v létě nebudou mít dovolenou, protože sluníčko svítí a elektrika je zadarmo. Takovému přístupu se říká Demand Side Response, neboli řízení poptávky. Nicméně to nám neschová elektřinu na zimu. Na to potřebujeme dlouhodobé úložiště a jak jsme si již dříve ukázali, baterie ani přečerpávání vody to nebude. Nic na tom nemění, že to bylo počítáno bez provozu atomcraftu, které se nám pořád snaží Zelení z Rakouska zakázat. Místo sedmi ročních rozpočtů by nám mohly stačit tři, ale to je jenom utopie. A tak se tak trochu oslím můstkem dostávám k podstatě dnešního článku. Posvítíme si na zelený vodík.
S vodíkem a vodíkovým hospodářstvím už máme dlouholeté zkušenosti. Naposledy s ním do vesmíru létaly americké raketoplány, které spalovaly vodík a kyslík. Existují pokusy pohánět vodíkem auta nebo autobusy, ale prozatím to zůstává, řečeno slovy klasika nejspíše předmětem vzrušených debat v anarchistických kroužcích. Třeba Němci uvedli v roce 2022 do provozu Coradia iLint vlaky, aby to potichoučku příští rok nahradili zase klasickými. Ale pojďme k vodíku jako takovému. V přírodě se jako plyn nevyskytuje skoro vůbec, i když se teď našla jeho ložiska v hlubinách Země, ale to zlatý vodík, ten vynecháme. Pokud se nám nepovede přemluvit mikroorganismy, aby to dělaly za nás, zůstává nám stará dobrá elektrolýza. Zdroje uvádějí, že na kilogram vodíku potřebujeme od 39 do 45 kWh. Budeme tedy optimisté a budeme počítat že je to 40 kWh. Když vodík proženu palivovými články, dostanu 33 kWh, když dobře, takže 7kWh ztráty.
Teď ale vodík vyrobím v létě a chci ho spálit v zimě. Vodík je potvora, velmi malá molekula, která se doslova protáhne všude. Pokud ho chceme skladovat, potřebujeme vysoký tlak nebo velmi nízkou teplotu. Pro dlouhodobé skladování velkých objemů vodíku se osvědčilo jeho zkapalnění při teplotě -253˚C. A k tomu na 1 kg potřebujeme 12-15 kWh. Dejme tomu tedy 13, takže při výrobě a spotřebě 1 kg vodíku máme ztráty 20 kWh. Ale vem to čert, Slunce svítí zadarmo, vítr také fouká zadarmo, ne?
Jenomže tím patálie nekončí. Voda pro elektrolýzu nemůže být slaná, protože se solí to nefunguje. A ani moc špinavá, to jsou další náklady. Potom rozvod vodíku – jak už jsem psal, žádné těsnění pro něj není dost těsné a dokonce ani ocelové trubky stávajících plynovodů si s ním moc neporadí, jeho působením ocel křehne. Z toho mi jasně vyplývá, že budoucí plynové elektrárny budeme stavět jenom v místě s dostatečně silným drátem do a ze sítě a také s dostatečně vydatným zdrojem čisté vody, ať nemusíme vodík přepravovat.
Tak co myslíte, je to záchrana energetiky, nebo šidítko na další čerpání dotací? Za mně jde to, ale dře to, jak se říká. Obzvláště pokud se nám podaří ukládat vodík do nějakých sloučenin, odkud si ho po zahřátí zase snadno vyzvedneme. Přece jenom 13 kWh na kilu je fakt hodně.
Anebo na to jít z druhé strany. Místo vodíku dělat něco jiného, kde ten vodík ale také potřebujeme. Třeba vyrábět čpavek, v tom není uhlík, jenom 3 atomy vodíku a jeden atom dusíku, který si snadno stáhneme z atmosféry, je to tam plno. Anebo jít ještě dále, z nějakého průmyslového zdroje jímat CO2 a s pomocí vodíku a energie z něj vyrábět metan nebo přímo benzín/naftu. Jenomže dotovat výrobu benzínu, to by se každý pravověrný eko aktivista raději utopil ve svém sójovém latté.
No a abych nezůstal nic dlužen pověsti vědeckotechnického revolucionáře, mám zde převratný koncept větrné elektrárny, která nebude na kopci, ale v podzemí. Princip je jednoduchý, je to tunel. Fakt tunel, na jednom konci je veliký větrák, pohánění fuj fuj atomovou elektřinou. Ten se točí pořád, atomcraft bude jenom rád, když bude mít stálý a dobře placený odbyt, konec konců náš Temelín vyrábí za kilowatt hodinu za šedesát halířů, cca. Na druhé konci tunelů je celá řada větrných turbín. Když není poptávka po energii, vyrábím za těch 2,5 až 3 Kč na kWh. Díky nastavení mám totiž nárok na dotace a přednost při nákupu mé energie před fuj, fuj atomem. Takže svoji čistou větrnou energii prodávám pořád a stát mne dotuje tím víc, čím je energie v okamžitém nákupu níže, někdy může jít až do záporných cen. No a tak vyrábím a čekám, až bude nouze. Jak energie nebude, nahodím druhou, třetí a čtvrtou turbínu a pak už prodávám energii klidně za 20-30 Kč kWh a to už se vyplatí, ne?
Tak hezký Advent
