Když zelené třeštění potká realitu – nad dopisy čtenářů

Hlavním problémem Občasných Zdrojů Energie (OZE) je jejich neregulovatelnost. Jedno z řešení je ukládat si energii z těchto zdrojů na později. V minulých dvou dílech jsem dotáhl do konce výpočty, kolik ročních rozpočtů by stálo bateriové úložiště pro naši zemi (“Když zelené nadšení potká reálná čísla“), anebo kolik by bylo potřeba přečerpávacích elektráren (“Zachrání energetiku přečerpávací elektrárny?“), abych ukázal, jak absurdní ta idea je. Cyklus jsem zakončil zamyšlením na budoucností zeleného vodíku (Je zelený vodík budoucností energetiky, nebo jenom šidítko na dotace?), který by mohl v budoucnu sloužit jako akumulační médium.

První námitkou bylo, že nepočítám do mixu jaderné elektrárny. Ano, nepočítám a schválně, v Evropě nemá velká část lidí atomovou energii rádo a nejraději by to zatrhli úplně všude. Ale i kdybych jaderky počítal – dávají 40% spotřeby, je celkem jedno, jestli budeme potřebovat 9 rozpočtů, nebo jenom 4,č rozpočtů. Anebo místo tří Vltavských kaskád na přečerpávání bychom si vystačili s jeden a půl násobkem.

Další námitkou bylo, že místo lithia a kobaltu použijeme něco levnějšího, třeba sodík a železo. Když pominu, že tyto technologie jsou nejspíše předmětem vzrušených diskuzí v kroužcích anarchistů, pořád narážíme na množství. I kdyby se povedlo zdvoj nebo ztrojnásobit kapacitu, třeba i přes 1 kWh/kg, bude problém cena. Ve skutečnosti bychom potřebovali tak 100 kWh/kg, nebo kilo za halíř a i tak bychom byli poblíž násobků ročního rozpočtu.

K elektrárnám se podobné připomínky nevyskytly, ale k vodíku ano a to podstatná – svítiplyn.

Vidím Vaše rozpaky a otázky, tak to objasním. Tohle byl mainstream před druhou světovou válkou, topilo se tím a svítilo. Vyrábělo se to zahříváním uhlí bez přístupu vzduchu a byla to směska, kde velkou, často nadpoloviční část směsi tvořil vodík. A tady je potom relevantní námitka, jaká je tedy v současnosti potíž hnát plynovodem vodík a vymlouvat se na vodíkovou křehkost, když to zvládali naši předci s podstatně jednoduššími technologiemi.

Má to několik ale:

1. Trubky – dříve se používala masivní litina anebo podstatně silnější stěny trubek, než máme dnes. Kromě jiného i díky tomu, že nebyla dostupná technologie, která by dokázala vyrábět cenově dostupné tenkostěnné trubky, které používáme dnes. Dnes se sledují náklady a tak jsou současné trubky tlusté co nejméně, aby to ještě bylo bezpečné, tudíž bude potřeba to křehnutí řešit. kromě toho – svítiplyn obsahoval metan, síru, dusík, oxid uhličitý a uhelnatý, prostě mix, který mohl na stěnách trubek tvořit povlaky a tak je paradoxně chránit před negativními účinky vodíku.

2. Tlak – na přepravu svítiplynu postačil tlak do 1 mega pascalu (1MPa). Pro efektivní přepravu vodíku budeme potřebovat třeba i 10 MPa, tedy desetkrát více. Pod podobným tlakem se v současnosti totiž přepravuje dálkově zemní plyn. Proto bude potřeba zvolit jiné potrubí, případně trubky opatřit polymerovým vnitřním povlakem, abychom je ochránili. Snížit ten tlak prostě nejde, museli bychom znásobit počet „přečerpávacích“ turbín pro plyn na trase plynovodu.

3. Koncentrace vodíku – i když se to nezdá, je velký rozdíl mezi 50% ve svítiplynu a 100% čistého vodíku. Zatímco mix ve svítiplynu zase tolik neškodil, čistý vodík ano.

A co ostatní technologie? Třeba tlakovat plyn pod zem, ohřívat písek, spouštět závaží do šachty?

Ano, to všechno se zkouší, ale problém je škálování. Bavíme se o obrovských objemech energie, proti kterým jsou současné pokusy jako když plivne do povodně. A pořád je tu otázka ceny za uloženou kWh. Kupodivu asi nejlépe vychází ukládání energie do věcí jako je čpavek nebo obecně syntetický benzín. Vodík bychom i nadále vyráběli elektrolýzou vody, uhlík bychom získávali z CO2, ale ne z atmosféry, spíše z komínu elektrárny na zemní plyn nebo jiného podobného průmyslového zdroje a potom bychom z toho vyrobili uhlíkově neutrální benzín. Jenom ta cena, ta cena. I když je častokrát elektřina z OZE v záporné ceně, dostávají dotace a ty je potřeba promítnout do výsledné ceny produktu. Aby se cenově vyrovnal fosilním palivům, musel by být také dotován.

Jinými slovy – OZE jsou fajn, když jsem uprostřed ničeho a už mne nebaví živit elektrocentrálu na naftu. Aspoň přes den můžu jet na Slunce, nebo na vítr. Ale současná exploze OZE v Evropě je čistým projevem iracionálního zeleného šílenství, kdy přání je silnější než fyzikální realita. Otázka je, co bude dříve – padneme kvůli cenám energií hubou na tvář, nebo dojdou peníze na dotace?

No v každém případě nás čekají zajímavé časy, tak si užijte aspoň klidný Advent a po něm i Vánoce 🙂