Teď to roztočíme, drahouši

Republikou se rozvinula podnětná debata o tom, jestli dáme vzniknout nové šlechtické sortě. Po solárních baronech se nám v zemi chtějí usadit větrná knížata. A tak pojďme porovnávat – tak, až se nám z toho hlava zatočí.

Na paškál ke srovnání si vezměme jeden temelínský reaktor. Kolik by bylo potřeba větrníků, aby výkonem nahradily reaktor? 840.

840 větrníků, to nezní zase tak strašně? Vycházím z jednoduchého výpočtu. Průměrná větrná turbína má potenciální instalovaný výkon 3 až 5 MW. Jeden reaktor Temelína pak 1125 MW.

Počty nám nesedí, že? Jenže tady je třeba vzít do úvahy, s jakou urputností reaktor i větrná turbína pracují. Reaktor jede prakticky neustále. Zastaví jej jen bezpečnostní odstávky, které jsou ovšem plánované. Přesto můžeme výkon reaktoru pro ilustraci snížit na 90 % jeho možností.

Jak je to v tomto případě s větrníky? V podmínkách ČR se u větrníků dostáváme na 30 % možného výkonu. Z prostého důvodu – počasí. Nenaplánovatelná proměnná. Zítra může jet větrník na maximum, pozítří na jeho stojící lopaty vrtulí bude sedávat ptactvo nebeské a kout pikle stran pomsty za své mrtvé druhy.

A tak jsme museli 4 MW možného výkonu vrtule snížit o dvě třetiny a dostali se na 1,2 MW. U reaktoru se pak dostat na 90 % jeho výkonu, což je 1012 MW ročně. To vyděleno nám ukázalo, že k náhradě reaktoru potřebujeme 840 větrníků.

Podívejme se dál.

Beton. Pro výstavbu jednoho větrníku je třeba v průměru 550 metrů krychlových betonu. Pro výstavbu všech 840 větrníků bychom tak potřebovali 460 tisíc metrů krychlových betonu. Pro výstavbu reaktoru je třeba 200 tisíc metrů krychlových betonu.

Podívejme se ještě na cenu. Tam větrníky vítězí. Dostali bychom se přibližně na 150 miliard. U reaktoru na 250 miliard.

Teď k životnosti. U větrníků se počítá s životností 20 až 25 let. Recyklaci lopatek větrníků přitom nemáme vyřešenou. Neumíme ji.

Životnost reaktoru je při dostavbě 40 let, ale běžně se prodlužuje na 60 let.

Větrníky mají i další nevýhodu. Musí se jich rozmístit 840, aby dokázaly nahradit jeden reaktor. 840 větrníků, kdy každý jeden z nich potřebuje svou infrastrukturu. Cesty. Je možné stavět větrník v krajině a nemít k němu zpevněnou cestu, která unese míchačky s betonem, s lopatkami větrníku, které váží mezi 15 a 25 tunami a měří přes 70 metrů? Budou námi další generace pohrdat za to, že jsme těmi svými hrami na uvědomělé soudruhy poničili krajinu? (Jak se takové množství větrníků a zpevněných cest k nim propíše na plynutí podzemní vody?) Následuje připojení do sítě, rostoucí počet trafostanic. A pak je také nutné počítat s nestabilitou takového zdroje energie, která může vést k lokálním nebo i plošným blackoutům.

Jaderný reaktor je stabilní, vykrývá nestabilitu větrníků a spol. Nefouká, nesvítí, rožnout si doma můžete díky jádru (či uhlí a plynu). Nemusí se k němu stavět 840 zpevněných cest, stačí jedna. A pak připojení do sítě, které je u jednoho stabilního zdroje pro energetiky jednoduché, u zapojení 840 nestabilních zdrojů je pak problém už jen ohlídat, aby nebyl víc zátěží než přínosem.

Už samotná debata kolem akceleračních zón je nemocná. Někde větrníky dávají smysl. Ale my nehledáme smysl, my jdeme plnit šalebné sny byrokratů z Evropské unie, na které se jako noční můry pověsí po solárních baronech i větrná knížata.

Proč už asi dvacet let jen mluvíme o tom, že bychom měli dostavět další reaktory? Jak to, že ještě nestojí a nestaví se další? Vždyť to, právě to vůbec nedává smysl.

P. S. Mám rád počty, ale stejně tak rád v nich pokulhávám. Takže výsledky jsou snad správné, pokud jsem se někde sekl, nesekl jsem se řádově, rámcově čísla sedí. Tak.

Zdroj: