Ropa, Hormuz a kritický pohled aneb Změna pohledu liberálních médií na Green Deal?

Válka s Íránem opět po krátkodobém „Memorandu o americké kapitulaci“ (podrobně k jeho obsahu viz zde) opět ožila, Írán se nechal unést svým pocitem vítězství a Trumpa, který se z konfliktu snažil vycouvat, přinutil, aby přistoupil k více „kinetické“ formě diplomatických jednání (viz historická paralela s operací Linebacker II). A stejně tak ožily obavy související s uzavřením Hormuzské úžiny. Proto není od věci si připomenout, jak se vyvíjelo mediální pokrytí tohoto tématu, zejména pak z mainstreamově proevropského tábora.

Green Deal jinak?

Existují u nás mnohá média, která se označují jako liberální, ale je tím míněn „liberalismus“ v americkém slova významu, tj. levicová a progresivní, u nichž přirozeně nějaké názorové zvraty nejsou pravděpodobné. A pak jsou tu taková, která sice inklinují stejným směrem, ale snaží se udržet alespoň určitý obraz vyváženosti a umírněnosti. K nim patří časopis Respekt a v jeho v květnu vydaném čísle (č. 20/2026) se objevil v souvislosti s normami určujícími praktickou implementaci Zeleného údělu (Green Deal) názor, že „Ty mohou jistě obsahovat řadu překonaných jednotlivostí, které je třeba změnit nebo i zrušit.“ To je velmi osvěžující objev, zvláště pak vzhledem ke skutečnosti, že v době vrcholící klimatické mobilizace kolem voleb do Evropského parlamentu v roce 2019 jsme si tamtéž mohli přečíst mnohé články na téma závažnosti klimatické krize, včetně souhlasných postřehů k aktivitám jako Fridays for Future v duchu učení Grety „How dare you!“ Thunbergové (přičemž její následný příklon k tvrdému antisemitismu už zůstal diskrétně nepopsán).

Uvádění omylů na pravou míru s Respektem

V roce 2021 sice došlo k podobnému názorovému obratu v článku, „Odkud přišel virus?“, kde autor napsal na téma dosavadního mediálního postoje k otázce původu covidové pandemie, že v médiích se „„zformovala slepá skvrna zakrývající zcela legitimní možnost, že se na proniknutí viru do více než jedenáctimilionového Wu-chanu nepodílela jen příroda.“, a s odzbrojující upřímností to „vysvětlil“ skutečností, že názor teorii o úniku covidu-19 z čínské laboratoře podporoval neoblíbený Donald Trump, a proto tento názor“„mnohá prestižní americká média vnímala jako součást trumpovského zpochybňování vědy, které se dříve projevilo třeba v klimatické politice nebo v ochraně přírody obecně.“  Autor k tomu dokonce výstižně popsal stádní mentalitu v médiích a tlak na konformitu v podobných tématech: „Každý novinář, který kdy psal o klimatu nebo třeba o dalších aspektech současné pandemie, ví, jak ošidné je opakovaně dávat prostor menšině vědců, která zpochybňuje pohled drtivé většiny.“ Nicméně v následné komunikaci zdůraznil, že tato „slepá skvrna“ ani nic z výše uvedeného se přirozeně vůbec nemá vztahovat na informování o klimatické změně (celá tato komunikace – viz příslušná část tohoto textu).

V následujících letech jsme mohli tamtéž sledovat například pečlivé a podpůrné reportování o průběhu Klimatické žaloby na ČR, jejímž účelem bylo prosadit radikální implementaci norem pro implementaci Zeleného údělu skrze soudní rozhodnutí a tedy mimo rámec demokratického rozhodování a mimo vliv „neosvícené“ většiny voličů (na podání této žaloby proti státu se podílel státem placený úředník, Martin Abel, onen proslulý „expert z Oxfordu“, který byl letos odejit z Ministerstva životního prostředí – blíže viz tento článek).  Ještě v létě 2025 jsme si mohli přečíst například článek pokoušející se manipulativním způsobem podporovat rozšíření systému emisních povolenek a bagatelizovat jeho dopady (viz tento rozbor ). Opravdu tedy v úvodem citovaném článku „Stává se z Česka beznadějně zpátečnícká země?“ najdeme proměnu pohledu na Green Deal? Jeho název je typicky povzneseně „liberální“, takže nevzbuzuje velké naděje. Rozhodující je však obsah a na ten se podíváme zblízka.

Plynová záhada

Autor článku, Marek Švehla, argumentuje, že ropa a plyn jsou v naprosté většině případů vyváženy ze strany států k Západu nepřátelských, nebezpečných či alespoň nepředvídatelných (kam autor řadí i USA). A jako obranu a kompenzaci tohoto rizika navrhuje větší zaměření na OZE a podporuje akcelerační zóny pro jejich výstavbu. Nicméně nezmiňuje další zdroj, kterým je uhlí, přičemž to je možné dovážet z širšího spektra států, již ne nutně nepřátelských (plus také přetrvávající ložiska v Evropě, viz zde). Zajisté, aktuálně to je již nereálná možnost a využití uhlí v energetice v EU spěje ke svému konci. Ovšem nikoli kvůli nepoužitelnosti této suroviny či jejímu nedostatku, nýbrž kvůli politicko-administrativnímu rozhodnutí, které její využití postupně fakticky znemožnilo a které příslušná liberální (a natož pak „liberální“) média, včetně časopisu Respekt, mnohokrát s velkým důrazem obhajovala a podporovala. Stejně tak v případě ropy a zemního plynu existují v Evropě ložiska využitelná pomocí frakování. Jejich nevyužívání je rovněž důsledkem politicko-administrativních rozhodnutí.

Hormuzská lapálie

Inspiraci pro svůj květnový článek citovaný autor načerpal ze situace vyplývající z tehdy aktuální blokády Hormuzu a v textu varuje před důsledky tohoto stavu, který považuje za nebezpečný a vyžadující řešení. Bohužel však (stejně jako v předchozích případech) nezmiňuje další řešení, které je dostupné, ale které nebylo provedeno v důsledku politického rozhodnutí, a to prolomit íránskou blokádu. Zajisté, současný stav způsobila rozhodnutí amerického prezidenta, jehož ego dalece převyšuje jeho kompetenci. Bylo možné to detailně sledovat na jeho postoji vůči ruské agresi na Ukrajině, kdy se pokoušel jít cestou nejmenšího odporu a prosadit „mírovou smlouvu snadno a rychle“, což v praxi znamenalo nevybíravý tlak na Ukrajinu a podlézání Rusku, bez ohledu na realitu a proveditelnost (viz jednotlivé díly vyjednávací telenovely 1, 2, 3, 4 a 5). Podobně flákačsky a pohodlně přistoupil Trump i k válce s Íránem, kdy v mimoběžném očekávání venezuelského scénáře podcenil možnosti íránského režimu a nepřipravil si dostatečné síly k dosažení deklarovaných cílů. V důsledku toho se USA ocitly v situaci, kdy neměly zdroje (zejména dostatečný počet menších a specializovaných plavidel) k prolomení blokády a zajištění průchodnosti Hormuzu. Evropští spojenci z NATO tyto lodě mají v dostatečném množství i kvalitě (podrobněji viz tento článek), ale žádost USA o podporu v tomto směru byla z jejich strany odmítnuta, což představuje sporné rozhodnutí z hlediska posílení pozice íránského režimu a ohrožení jednoty NATO. Je podivné, že autor tento faktor nezmiňuje, a to zejména v kontextu toho, že v jednom z předchozích čísel Respektu vyšel článek „Pomoci Trumpovi v Íránu?“, který konkrétně toto rozhodnutí nevyhovět americké žádosti o pomoc s otevřením Hormuzu hodnotil jako správné.

A kdo za to může

Některé argumenty obhajující toto rozhodnutí neposkytnout Američanům podporu mají svou váhu. Je pravda, že USA postavily evropské spojence svou íránskou akcí před hotovou věc a své plány s nimi nekonzultovaly. To je obhajitelné prostou skutečností, že sdílet takové informace s osobami, jako je například španělský premiér, jenž patří mezi ty více radikální „přátele Palestiny“ (blíže viz zde) by bylo nemoudré a naivní. Nicméně americký prezident si jistě mohl a měl odpustit průběžné buzerování evropských spojenců, shazování jejich podpory v dřívějších válkách a zejména celou tu trapnou a strategicky silně kontraproduktivní etudu  s Grónskem, jež potvrdila Trumpovu image „rozmazleného a nepříliš inteligentního dítěte“ a zároveň měla negativní dopad hlavně na strategickou pozici USA (viz toto shrnutí jejích dopadů).

Na druhé straně to však byli Evropané (zvláště pak ti deklarovaně liberální), kdo se dlouhodobě cítili být vůči USA v pozici morální nadřazenosti a mravní vyspělosti. Mohli tedy rozpoznat skutečnost, že svržení íránského režimu, který zvládl za měsíc protestů zabít více svých civilistů, než kolik jich zahynulo za dvouleté „genocidy v Gaze“ (pozor neplést s „civilisty“ z Hamásu – podrobněji viz „Gaza a genocida plná záhad“), je správná věc. A že správnou věc je dobré podpořit, i když ji navrhne poněkud nevyspělý a charakterově nesympatický jedinec. Mohli tedy předvést altruismus (ne vůči Trumpovi, nýbrž vůči obyvatelům Íránu) a dlouhodobé uvažování, jelikož změna režimu v Teheránu by měla pozitivní dopad na celou oblast Blízkého východu a v neposlední řadě i na situaci Palestinců, neboť jim vládnoucí Hamás by zbavila jeho významného podporovatele. Mohli, ale neudělali to. Namísto toho zvolili, stejně jako Trump, tu snazší a krátkodobě výhodnější možnost. Snad k tomu přispělo i pokušení nechat v celé situaci Trumpa pořádně „vykoupat“. Snad i obava, že by případné svržení či oslabení íránského režimu mohlo pomoci Izraeli, což je pro „antisionisty“ v řadách evropských politiků (kde případy jako španělský premiér jsou standardem a nikoli výjimkou – blíže viz tato ukázka) naprosto nesnesitelná představa převažující veškeré s tím spojené benefity pro Íránce, Palestince i kohokoli jiného. Ovšem redakce Respektu tento trumpovsky povrchní a pohodlný postoj ve výše zmíněném článku (z března 2026) schválila, zatímco v aktuálně rozebíraném textu (z května 2026) jeho negativní důsledky kritizuje, pro což existuje výstižný termín „chucpe“.

Zelená se line záře

To však není všechno. Tato závislost na importu zemního plynu, nad nímž autor tak hořekuje a kvůli němuž vyzývá radikálním opatřením a „zatnutí zubů“ nespadla z čistého nebe, nýbrž je rovněž výsledkem politického rozhodnutí. Když bylo rozhodnuto, že prioritou a posláním EU se stane boj s klimatem a byl schválen Green Deal, řešilo se následně, jakým způsobem toho dosáhnout a čím doplnit výstavbu OZE, které navzdory mohutným dotacím i propagandě z principu nejsou samy o sobě schopny zajistit stabilní dodávky energie. Jednou z možností byly jaderné elektrárny, které se staví dlouho a draze, ale následně fungují dlouho a stabilně. Anebo plynové elektrárny, které lze postavit rychleji a snadněji, ale cena paliva do nich hodně kolísá. Jedny jsou z klimatického hlediska bezemisní, druhé jsou (přechodně) „bezemisní“ pouze administrativním rozhodnutím, jelikož jejich reálný dopad na klimatické ukazatele je srovnatelný se spalováním uhlí (pokud se tedy ke spalování plynu započítají emise methanu při těžbě, což se přirozeně v zájmu oné „přechodné bezemisnosti“ neděje). A hlavně: palivo do jaderných elektráren se dá sehnat relativně snadno a bez velkých cenových výkyvů, stačí ho fyzicky relativně malé množství, dá se dlouho skladovat a pochází ze zemí, jako jsou Austrálie a Kanada, které by snad nemusely vadit ani arbitrům v karlínské redakci.

Ale pro prosazení Zeleného údělu v rámci EU zvítězila německá cesta, tj. preference plynových elektráren (podrobněji v tomto textu Kdo rozhoduje o tom, jestli Evropané mají čím topit a svítit? EU v plynové závislosti už zase prohrává). A tuto německou cestu, včetně nedůvěry k jádru, média jako časopis Respekt podporují dlouhodobě, masivně a bezvýhradně, včetně průběžné agitace proti jaderné energii (viz ukázka v textu „Progresivní bingo“). Výsledky této cesty jsme mohli vidět v roce 2022 a můžeme je vidět i letos. A Marek Švehla se nad tímto stavem ostentativně pohoršuje. Zde by se hodil nějaký ještě více výstižný termín…

Ovšem samotné pohoršení nestačí, každou krizi je nutno využít. Tedy kritika tohoto stavu slouží jako oslí můstek k navržení toho „správného“ řešení. Co to asi bude?

Zdroj: