Návrat k Přírodě = klíč ke šťastné budoucnosti

Ve svých diskusích o globálním oteplování a o takzvané nutnosti boje proti němu jsem se setkával také s argumentem, že bychom se měli vrátit k přírodě nenarušené lidskou činností. Někdy byl považován zrod zemědělství za zlomový bod, jindy byla na vině až o deset tisíc let později průmyslová činnost. Zavedením zemědělství před mnoha tisíci lety lidé skutečně začli měnit přírodní prostředí a pokračují v této činnosti do současnosti. Jak to tedy bylo s životem člověka před počátkem a na počátku zemědělství v tom období silného oteplování?

Přechod od posledního glaciálu do naší teplé meziledové doby (interglaciálu), nazvané holocén, se neuskutečnil ani pozvolna, ani hladce pomalým postupným oteplováním. Nástup našeho interglaciálu po poslední době ledové (würmský glaciál) je přerušovaný dvěma silnými výkyvy k chladu, podobnému jako bylo klima v dřívějším glaciálu. První silné ochlazení, nazvané starší dryas, proběhlo na severní polokouli přibližně v časovém rozmezí 16 500 až 14 500 let před současností (př. souč.). Na jižní polokouli byla tato klimatická změna málo výrazná. Pak nastalo oteplení, na severní polokouli zhruba do 13 500 let př. souč., a to bylo vystřídané silným ochlazením sledovatelným na obou polokoulích a nazvaným mladší dryas. Slovo dryas je názvem modře kvetoucí kytičky, která byla jednou z prvních reakcí na ukončení chladného stadiálu. Mladší dryas skončil zhruba před 11 500 lety, kdy nastoupil konečně náš teplý holocén. Uvedená data jsou přibližná, především odvozená od vrtů v ledovcích v Antarktidě a v Grónsku. Místní odchylky od uvedených časových údajů existují, a proto časové údaje uvádím jako přibližné. Celkově to vypadá tak, jako kdyby se Zemi nechtělo opustit ledovou dobu, a proto hledala možnosti, jak zabránit trvalejšímu oteplení. Pravděpodobné příčiny změn jsou podrobně diskutované v odborné literatuře. Nás můžou zajímat především důsledky těchto změn na lidskou populaci.

Obecně vzato, konec pleistocénu a s ním související oteplení způsobilo změnu vegetace. Velkým býložravým savcům tyto rychlé změny prostředí právě pro svou rychlost a časovou proměnnost nedovolily, aby se uplatnila jeich schopnost přizpůsobit se, tedy adaptabilita, a mnoho z těchto druhů vyhynulo. S nimi se vytráceli i velcí predátoři. Určitý podíl na vyhynutí některých druhů zvěře mohli mít také stále četnější tlupy lovců a sběračů, jejichž početní růst byl reakcí na oteplování. Zároveň probíhala domestikace některých druhů zvěře a kočující tlupa brala s sebou i tyto prvotní zárodky stád. Pravidelné putování bylo nejčastěji ve tvaru hvězdice, kdy se tlupa navracela do stejného bodu, jakési základny a z ní podnikala výpady ve směru očekávaného největšího užitku. Směry mohly být tradiční podle určité sezóny. V tom lze spatřovat nové prvky adaptability, charakterizované využíváním určitých cyklů přírodního prostředí.

Ke změnám prostředí patří také globální ústup ledovců. Protože severní části kontinentů tím byly odlehčeny, tak se zvedal jejich povrch. Zároveň se však zvedala úroveň oceánů vlivem tajících obrovských ledovcových ploch. Obojí způsobilo rozsáhlé změny souší a moří a tím byla zvěř přinucena k nedobrovolné migraci. Některé druhy se opět dostávaly do prostředí, které jim nebylo známé, a docházelo nejen ke zmenšení počtu stád, ale někde také k úhynu celých druhů. Tím se tlupy Homo sapiens dostávaly do stresových situací. Navíc se měnilo klima s velkou rychlostí z oteplení do nastolení dvou velmi chladných dryasů. Rostlinstvo a zvířena se také dostávaly do stresových situací a obtížnost života se pro Homo sapiens prohlubovala. Pro úspěšné přežití přechodu z pleistocénu do holocénu využil člověk zvětšené kapacity mozku. Racionální adaptabilita měla možnost předvést své přednosti. Bude to změna dosavadního způsobu života, stylu zděděného po tisících generací nejen tohoto druhu, ale osvědčeného také milionem let nejbližšího příbuzného, člověkem vzpřímeným (Homo erectus). Bude to soupeření instinktů a zděděných návodů k přežití s nově se rodící racionalitou. Bude to zavedení zemědělství, usedlého způsobu života spojeného s vědomou úpravou životního prostředí. Na tak obrovskou změnu nebyli lidé předem připraveni zkušenostmi, byl tu jen rozum – ratio, který vyhodnocoval úspěchy a neúspěchy jednotlivých kroků. Byly to a dosud jsou pokusy provázené omyly a chybami, které lidé analyzovali a dosud tak činí nejčastěji pomocí racionality. Někdy se uchylovali také k magii. V podstatě však na rozhraní pleistocénu a holocénu se začaly uskutečňovat dosud největší revoluční změny v životě Homo sapiens. Začínalo zemědělství.

Lovci a sběrači měli především zájem o to nalézt oblast, kde byl dostatek potravy a kde byla možnost ji nejsnadněji získat. Zemědělci byli zaměřeni na to, jak úspěšně vypěstovat rostliny a jak vypěstované plodiny zužitkovat. Jenže to není tak jednoduché, jak nám to po jedenácti tisících let připadá. Nejprve museli původní nomádi pochopit, že rostliny, o které měli největší zájem, rostou ze semen, museli domestikovat nejen zvířata, ale také rostliny. Tlupy lovců a sběračů sice pokračovaly v kočovném způsobu života, ale v místech největší úrody zrní si budovaly krechty se zásobami a k nim se vracely v sezóně mírného nedostatku. Kromě předchůdců ječmene a pšenice se postupně objevily také luštěniny. Ze zvířat byl prvně domestikován pes, jehož předek, zřejmě vlk, byl nejdřív loven jako ostatní zvěř. Když bylo období bohaté na zvěřinu, nomádi si drželi psy – vlky v zajetí, a krmili je ze zbytků masa z ulovené zvěře. Psi za to k člověku přilnuli a člověk se naučil je používat jako naháněče při lovu například divokých prasat. Základ k domestikaci byl takto položen už před 15 000 lety. Následovali býložravci uvyklí žít ve stádu. Jednou z hlavních příčin úspěchu rozvoje této rané zemědělské ekonomiky bylo vytvoření integrované domestikace obilovin a dalších plodin spolu s domestikací zvířat. Takovýto jednotný systém přinášel řadu výhod oproti systému lovců a sběračů. Zajišťoval bohatší a výživnější stravu po celý rok. Pro krátkodobá suchá nebo chladná období umožňoval využití zásob. Nejen výkyvy počasí, ale i klimatu tedy neměly bezprostřední kruté důsledky. To vše předurčovalo výhody nástupu zemědělství a trvalého usídlení oproti nomádskému stylu.

Představme si vyhladovělou nomádskou rodinu, která se sotva uživila sesbíranými plody a občasným úlovkem zvířete. Někdy neopovrhla ani zbytkem ze zvířete předtím uloveného velkým predátorem. Ten se zasytil a zanechal zbytky třeba hyenám, nad kterými museli zvítězit mužští příslušníci nomádské široké rodiny. Rodina na svém putování přišla do blízkosti sídlících zemědělců a všichni viděli sady plné ovoce, pastviny s ovcemi. Jak dlouho mohlo nomádské rodině trvat, aby poznala výhody zemědělství? Těmito názornými příklady se také šířily základy zemědělství. Jiným typem reakce však mohlo být oloupení zemědělského usídlení, a to se dělo krutým násilím.

Změny přírodního prostředí tedy byly povětšinou prvotním a hlavním impulzem k přechodu ze systému lovu a sběračství do systému zemědělství a trvalého usídlení, a někdy tuto revoluční změnu jen urychlovaly. Zároveň však také platí, že když přírodní změna byla tak intenzivní, že zemědělský systém kolaboval, potom se lidské skupiny vracely ke starému systému putujících lovců a sběračů. Tento návrat byl však povětšinou jen dočasný.

V současné literatuře však najdeme také opačné tvrzení, že totiž zemědělská revoluce znamenala katastrofu pro vyvážený přírodní systém, a že tedy z hlediska života na zemi znamenala dosud nepoznané neštěstí. Základní chybou těchto úvah je předpoklad, že existuje vyvážený přírodní systém, jehož všechny základní prvky se nesmí měnit v čase. Protože však geologický a klimatický systém na Zemi podléhá značným změnám v průběhu času, znamenala by vyvážená neměnnost biologického systému ukončení všech evolučních procesů a nakonec smrt všeho živého. Ze Země by se stala mrtvá planeta.

Přechod z posledního glaciálu würm do našeho interglaciálu s názvem holocén je zobrazován v mýtech jako zlatá doba (Ovidius: Aurea prima sata est aetas…; v Bibli to je ráj). Ve skutečnosti se jednalo o tvrdé a namáhavé přežití dvou chladných období dryasů provázené krvavými střety mezi osídlenci a kočujícími nomády a nelze ani vyloučit boje mezi jednotlivými tlupami, neboť vítězství znamenalo přežití v dobách všeobecného nedostatku potravy.

Hésiodos, žijící v 7. století př.Kr., byl asi prvním z řeckých antických básníků, který v básni Práce a dni mluvil o zlatém věku na počátku lidstva, které od té doby upadá do těžkostí a rozbrojů. Tím položil základ k Platónovým ideám, z nichž některé lze ve velmi zjednodušené formě uvést heslem: Zpět k přírodě (viz Popper: Otevřená společnost a její nepřátelé). Takže současné úvahy fundamentálních ekologistů nejsou ničím novým a jsou pouhou glorifikací Přírody s velkým P. Jsou pokračováním idejí přes dva a půl tisíce let starých. Jako doklad poslouží několik hexametrů zpěvu Práce a dni v překladu Julie Novákové:

Zpočátku totiž si na zemi žila plemena lidská

stranou zlého a bez protivenství a bez těžké práce,

bez nemocí, jež smrt a bolest přinesly lidem;

lidé přec vůčihledě a rychle v starosti stárnou…

Nejprve zlatý věk a zlaté smrtelné plémě

stvořili nesmrtelní, co bydlí v olympských sídlech…

a tehdejší antická současnost lidstva je popsaná hexametry:

Hrnčíři závidí hrnčíř a nepřeje tesaři tesař,

na žebráka zas žárlí žebrák a na pěvce pěvec…

Rozhodně nechci tvrdit svým článkem, že naše lidské globální společenství se chová rozvážně a idylicky ke svému prostředí. Násilnictví a kořistnictví se projevuje nejen uvnitř lidského plemene, ale stejnou nebo i větší měrou působí navenek, na prostředí, v němž žije. Jen to řešení návratem k Přírodě je nedomyšleným nápadem, který však přetrvává po tisíciletích od svého vzniku.

Autor je profesorem pedologie a půdní fyziky

Zdroj