Kam kráčíš, česká a evropská elektroenergetiko?
Uveřejněno dne 8 června 2012 000 16:03
V nedávné době proběhla i českým tiskem řada informací, které ukazují, že úvahy i činnost v energetice a ekonomické signály, které její vývoj ovlivňují, se dostávají hodně mimo realitu.
V poslední době je zaznamenávána tendence ke snižování ceny silové elektřiny na burze, která je dána zvětšujícím se podílem dotovaných obnovitelných zdrojů (viz např. zde). Za vzor správného vývoje energetiky jsou vydávány projekty, které nejsou v současné době a pravděpodobně i dost dlouho v budoucnu realizovatelné bez velmi intenzivních dotací (zde). Dotace jsou tak intenzivní, že reálné tržní prostředí pomalu přestává existovat.
Dotace se stávají dominantním „tržním“ impulsem
V současné době je cena na burze v Lipsku, která je i pro tvorbu ceny elektřiny u nás určující, zhruba 50 eur za MWh, což je přibližně 1,25 Kč za kWh. Ovšem k tomu se majitelům obnovitelných zdrojů připlácí zelený bonus. U fotovoltaiky zprovozněné u nás v tomto roce je to zhruba 5,08 Kč/kWh, ale pro solární elektrárny postavené v minulých letech to může být až téměř 13 Kč/kWh. U větrných zdrojů je tento bonus pro elektrárny postavené v loňském roce zhruba 1,78 Kč/kWh a v minulých letech také i podstatně vyšší. A v řadě dalších evropských států včetně Německa je situace velmi podobná. Z uvedených čísel je vidět, že pro majitelé obnovitelných zdrojů je cena na burze nepodstatná. Ta jejich je dána čistě dotacemi. Navíc mají zaručený odbyt své elektřiny. Vykupují se prioritně, jako další se na trh dostávají zdroje s nejmenšími provozními náklady. A to bývají zdroje jaderné. Elektřina z dříve postavených jaderných elektráren je relativně laciná a táhne pak spolu se zmíněnými obnovitelnými zdroji cenu na burze dolů. Cena na burze se totiž odvíjí od ceny elektřiny z poslední nabízené elektrárny, která svoji elektřinu udá. Čím více je silně dotovaných zdrojů, tím je také poslední elektrárna nabízející za nedotované ceny bez zaručené poptávky levnější a tím více je tažena cena silové energie na burze dolů.
Cena pro spotřebitele je u nás zhruba 4,5 Kč, takže cena silové elektřiny z ní netvoří ani 30 %. Zbytek jsou kromě nákladů na přenos také právě dotace na obnovitelné zdroje. Obnovitelné zdroje tak sice tlačí cenu silové elektřiny dolů, ale cenu elektřiny pro spotřebitele nahoru. Kromě toho, že se musí uhradit přímé dotace na obnovitelné zdroje, které byly například v minulém roce 32 miliard korun (z toho dotace na fotovoltaiku tvořily zhruba 60 %), je třeba díky nestabilitě dodávek elektřiny z větru a slunce intenzivně posilovat přenosovou soustavu, aby se vyrovnala s prudkými výkyvy v dodávkách z těchto obnovitelných zdrojů. Náklady s tím spojené se pak promítají do ceny přenosu. A se stále větším podílem obnovitelných zdrojů se tak nůžky mezi cenou silové elektřiny a cenou elektřiny pro spotřebitele budou stále více rozevírat.
Velký problém je, že stále větší podíl silně dotovaných zdrojů v podstatě likviduje tržní prostředí v energetice a vytváří absolutně nepředvídatelné prostředí pro investory. Cena, která se za elektřinu z nich získává, nezávisí na jejich technických a ekonomických parametrech, ale na výši vylobbované dotace. Nejlepší investicí se tak často stávají ty nejdražší a nejméně spolehlivé zdroje, což v extrémní formě stále ještě zažíváme u fotovoltaiky. Velmi riskantními se pak mohou stát hlavně investičně náročné velké zdroje, které mohou sice být ekonomicky a technicky velmi výhodné a stabilní, ale potřebují dlouhodobě stabilní prostředí, neboť se u nich počítá s velmi dlouhou životností. Zvláště když hrozí, že je může postihnout politický zákaz nebo dramatická změna podmínek na základě ideologických záminek neopírajících se o racionální posouzení jejich vlastnosti.
Další netržní vlivy
Takovými velice proměnnými vlivy jsou také různé snahy postižení negativních externalit. To je zvláště patrné u fosilních zdrojů. Je jasné, že hlavně spalování uhlí je i intenzivní zdroj emisí polétavého prachu i různých chemických látek. A je velice důležité jejich negativní dopad, který hlavně v době inverze i u nás velmi silně pociťujeme, postihnout. V tomto případě lze dopady a jejich náklady odhadnout, i když s dost velkou neurčitostí. Jako příklad může sloužit studie Evropské agentury pro životní prostředí EEA (její rozbor a odkaz na zdroj zde), kde spodní hranice odhadů způsobených škod je pouze méně než 40 % horních odhadů. Takže je dost velký prostor pro diskuzi, jak vysoké poplatky za tyto emise stanovit. Ale přesto je základní rozmezí racionálně stanoveno. A právě u nás bychom potřebovali tyto negativní ekologické vlivy hlavně v severních Čechách a na Ostravsku omezit.
Úplně jiná situace je v případě posuzování vlivu emise oxidu uhličitého. Zda vůbec a jaké škody může způsobit, je otázka úplně otevřená. Pokud opravdu dojde k nějakému ovlivnění klimatu a bude negativní, tak reálné vyčíslení škod je v současné době v podstatě nemožné a výsledky různých modelů se dostávají k téměř libovolné hodnotě. Navíc vliv českých fosilních elektráren na celkovou produkci oxidu uhličitého je opravdu zanedbatelný. A přesto je právě stanovování poplatků za dopady emisí založeno na produkci oxidu uhličitého zdrojem. Konkrétní velikost penalizace zdroje emisí je tak spíše založena na souboji různých lobbujících skupin než na reálných konkrétních negativních dopadech daného zdroje. Je zajímavou skutečností, že ani ekologičtí aktivisté, podle porovnání jejich postoje k jaderné a fosilní energetice, v příliš velké negativní dopady emisí oxidu uhličitého nevěří (viz zde).
Toto je extrémní případ, ale okazuje na nutnost opravdu racionálního srovnávání vlastností zdrojů založených na vědecky ověřených faktech (viz zde).
Snižování ceny obnovitelných zdrojů?
Hlavně ekologičtí aktivisté spoléhají na rychlé zvyšování efektivity obnovitelných zdrojů a snižování jejich ceny, stejně jako na rychlé nalezení možností efektivního ukládání energie. Ovšem otázka vědeckého výzkumu a vývoje v této oblasti je hodně dlouhodobá. I z historie je vidět, že přechod od vědecké ideje přes prototyp k ekonomicky konkurenceschopnému zařízení může být hodně dlouhý. Intenzivní snižování nákladů na solární a větrné zdroje, které se pozoruje v posledních letech, bylo pochopitelně zčásti způsobeno technologickým pokrokem, ale z velké části také přechodem jejich výroby do Číny. Na druhé straně však začíná působit i faktor zvyšování cen elektřiny v Evropě, který je způsobován právě zvyšujícím se podílem obnovitelných zdrojů. To urychluje i přechod příslušných výrob do Asie a vyčerpání tohoto potenciálu snižování jejich cen. V budoucnu tak snižování nákladů na obnovitelné zdroje nemusí být tak rychlé jako doposud. A vzhledem k tomu, že v současnosti je cena elektřiny z větru a slunce násobně až mnohonásobně vyšší, pořád ještě dost dlouho nebude bez dotací konkurenceschopná. Navíc se jejich efektivita využívání s nárůstem jejich podílu díky jejich fluktuacím bude snižovat.
Velmi často se jako důkaz možnosti pro přechod k vysokému podílu obnovitelných zdrojů zmiňují příklady, jako je vesnice Feldheim, která je stoprocentně na obnovitelných zdrojích. Problém je, že se vždy jedná o velmi specifické případy, často v zemědělských oblastech, kde je dostatek biomasy. Například Feldheim je malá vesnice se 145 obyvateli, kde není žádná energeticky náročná výroba. Všechny energetické obnovitelné zdroje, jejichž výroba je energeticky náročná, se vyráběly jinde. Bez národních i evropských dotací by systém 43 větrných elektráren, tepelných zdrojů na biomasu a síťového systému nemohl být v této vesnici postaven. A to je navíc přímo elektřina z větru dost silně dotovaná. Tak silné dotace lze poskytnout jen v několika případech. Takže se může jednat o prototypový testovací projekt a ne o něco, co by vytvořilo ekonomicky fungující a udržitelný systém ve velkém měřítku.
Česká energetika
Zmíněná situace v Evropě má velmi negativní dopady na českou energetiku a v budoucnu se mohou stát katastrofálními. Energetika je dlouhodobou záležitostí, zdroje i přenosová soustava se staví na desetiletí a často i na řadu desetiletí. V následujících desetiletích bude navíc naše republika potřebovat obměnit značné množství dosluhujících zdrojů a obnovit i posílit přenosovou soustavu. Pokud dojde k rychlejšímu a výraznějšímu procesu elektrifikace dopravy, bude nutnost investic do elektroenergetiky ještě větší. V současné době je u nás 60 % elektřiny z uhlí a ať už se limity prolomí nebo ne, tak uhlí dochází a je třeba je postupně nahradit. Čím více se bude takový přechod zdržovat, tím více uhlí bude třeba vytěžit i za limity.
V našich geografických podmínkách jsou možnosti využití obnovitelných zdrojů velmi omezené. Možnosti vodních zdrojů jsou už téměř vyčerpány, produkce biomasy je také omezená, nemáme větrné přímořské oblasti a i pro sluneční elektrárny nemáme podmínky ideální. A v současnosti i v dohledné budoucnosti budou naši sousedé spíše trpět nedostatkem stabilních zdrojů elektřiny. Opravdu tak nemáme možnost následovat cestu Německa, které má dost uhlí a mořské pobřeží (viz zde a zde).
Vlivem nejen vnějších faktorů se v naší energetice vytvořila situace, kdy místo soutěže efektivnosti, bezpečnosti, ekologičnosti a ekonomičnosti zdrojů v podmínkách konkrétního regionu založené na tržním prostředí máme do značné míry soutěž v lobbování ohraničené ideologicky danými ciframi bez ohledu na konkrétní podmínky v našem regionu. Celkové prostředky, které budou potřeba na rekonstrukci naší energetiky, budou řádově vyšší než ty, které by byly potřeba na dostavbu Temelína. Velký problém nastane, jestli je ovšem promrháme místo na stavbu efektivně, bezpečně a stabilně fungující energetické soustavy v dotacích na různé experimenty, jako tomu je například při snaze o masivní nasazení obnovitelných zdrojů (hlavně slunečních a větrných elektráren). Zde se už i v případě, že se je podaří rázně utnout, ztratí v období mezi léty 2005 až 2035 téměř 900 miliard korun (viz zde). Je třeba si uvědomit, že v tomto případě nedotujeme výzkum nových efektivnějších a ekonomičtějších typů obnovitelných zdrojů, což by bylo velmi důležité a přínosné, ale nákup současných nepříliš efektivních a neekonomických modelů, které se díky dotacím používají i v místech a způsoby, které opravdu nemají opodstatnění. A může se pak stát, že díky utracení všech prostředků v těchto dotacích nebude už možnost je kupovat v budoucnu, kdy opravdu budou efektivní a doplněné možností elektřinu ukládat. Do té doby i díky vysoké ceně elektřiny ztratíme konkurenceschopnost a výroby a s nimi i životní úroveň se nejen od nás přenesou do Číny.
Pokud se tedy nepodaří poměrně rychle vytvořit v energetice dlouhodobě stabilní investorské prostředí, založené na racionálním posuzování a jasných tržních signálech s omezením vlivu různých lobby a ideologií, může to mít pro další rozvoj u nás velice negativní dopady.