Energetické štítky, úsporné budovy a bruselské znásilnění

Ne, nedělám si srandu, to je dnešní realita. Již delší dobu se znepokojením sleduji, jak Česká republika ochotně a tupě přejímá do své národní legislativy jakýkoli paskvil, který z Bruselu obdrží. Energetické směrnice týkající se výstavby, prodeje a pronájmu nemovitostí jsou toho zářným příkladem.

„Neudržitelný trh“
Pro ty, kteří si snad myslí, že v evropském parlamentu rozhodují trhu znalí lidé, nejprve trocha čísel. Ročně se na pražském rezidenčním trhu prodá zhruba 4-5 tisíc nových bytů. Z nich tzv. energeticky úsporných, tedy buď pasivních (energetická třída A), nebo nízkoenergetických (třída B), je zhruba 5 %. Zbytek obratu trhu připadá na novostavby v energetické třídě C. Jak vypadá v tomto ohledu secondhandový trh? Tam se obchodují především starší panelové a cihlové byty, o jejichž energetické úspornosti nemůže být vůbec žádná řeč. Ve většině jde o nemovitosti energetických tříd D – G, a prodávají se jich řádově desititisíce. Pasivní a nízkoenergetické nemovitosti tak představují na celkovém trhu novostaveb i starších bytů méně než 1 %.

Je to logické, ceny energeticky úsporného bydlení jsou totiž nadsazené a i když kupující ušetří pár tisíc ročně na provozních nákladech, ve zvýšené pořizovací ceně zaplatí mnohem víc. Pokud je návratnost vyšší ceny energeticky úsporných bytů 25, 30 i více let oproti těm standardním, tak se nikdo nemůže divit tomu, že se ve velkém neprodávají.

Bruselské znásilnění
Ne tak bruselský úředník. Ten si patrně pomyslel, že by bylo v zájmu většiny uměle povýšit tuto malinkou tržní niku na nový, jediný a správný většinový trh. A vydal směrnici s označením EPBD II. Podle tohoto dokumentu mají být nejpozději od roku 2020 všechny nové budovy – tedy i ty postavené soukromými investory – s „téměř nulovou spotřebou energie.“

Obdobné je to v případě povinnosti přikládat informaci o energetické náročnosti budovy při prodeji či pronájmu bytu. A to i desítky let starého panelového, kde je jeho energetická náročnost každému více než jasná. Přitom pořízení energetického průkazu na takovou budovu vyjde na desetitisíce korun, u bytu pak cca na 5 tisíc, což výrazně navyšuje náklady pronajímatelů a prodávajících.

Ale obdobně, jako povinnost stavět pouze energeticky úsporné budovy přináší výnosný byznys výrobcům a prodejcům tepelně izolačních hmot, rekuperačních jednotek a navyšuje ceny projektantských prací, povinnost zpracovávat energetické průkazy ke každé nemovitosti přináší lukrativní a výhodný byznys pro úzkou skupinku energetických poradců a auditorů.

To vše pochopitelně ve jménu ušlechtilé snahy o energetickou šetrnost a módní udržitelnost.

Přitom všichni na trhu musí vidět, že doba sama spěje ke stále větší a větší energetické úspornosti. Má společnost EKOSPOL staví na pražském trhu nové byty již 21 let a když srovnám energetickou náročnost toho, co jsme stavěli před 10 či 5 lety a co stavíme nyní, pochopitelně došlo k výraznému zlepšení. Ale bez negativního efektu v podobě zvýšených cen pro kupující. Prostě na základě technologického pokroku a konkurenčního boje, kdy dodavatelé vyrábějí stále dokonalejší a sofistikovanější materiály a aby je odběratelé nakupovali, musí udržovat konkurenceschopnou cenu.

Laici a lobbisté
Takže si to shrňme. O tzv. ekologických pravidlech (ale zdaleka nejen o nich) rozhodují v Bruselu od stolu lidé bez znalosti konkrétní věci a konkrétních trhů. Rozhodují tedy pravděpodobně na základě argumentů či spíše účelových tvrzení, které jim na stůl přinesou ti či oni lobbisté. Na takové nekompetentnosti ale asi není nic tak divného, neb jak se říká – pod svícnem bývá největší tma. Zvlášť, když evropské orgány slouží také jako odkladiště a trafiky pro vysloužilé nebo nepohodlné politiky z národních států.

Česká sebeobrana
Nicméně od čeho pak máme národní parlamenty a vládu. Rozhodně ne od toho, aby tupě přejímali jakoukoli bruselskou normu, i když nedává vůbec žádný smysl, ztěžuje dostupnost bydlení občanům a navíc deformuje jinak zdravě fungující trh. Že by vliv lobbistů, samozvaných expertů a rádoby nezávislých iniciativ sahal i k nám?

Naštěstí mám stále důvod věřit, že u nás to ještě není tak špatné. S tzv. „téměř nulovou spotřebou energie“ se naši legislativci (za notného přispění Svazu podnikatelů ve stavebnictví) vyrovnali celkem statečně, a tak nemusí české podnikatelské subjekty od roku 2020 povinně stavět pasivní budovy, jak si přáli mnozí zelení lobbisté, ale „jen“ nízkoenergetické. Do té doby pravděpodobně dále výrazně pokročí úroveň stavebních materiálů, takže by to pro investory ani kupující nemělo představovat tak výraznou zátěž.

Ještě nám zbývá vyrovnat se s povinností zpracovávat energetické štítky i při obyčejném pronájmu a prodeji jednotlivých bytů. V nejbližších dnech půjde do sněmovny návrh poslanců Františka Dědiče a Jana Bauera, aby při prodeji či pronájmu budovy stačilo předložit místo štítků vyúčtování dodávek tepla, plynu a elektřiny za poslední tři roky. Jde o návrh, který má podporu ministerstva průmyslu a obchodu.

Doufám, že se tentokrát „česká sebeobrana“ bruselským nesmyslům ubrání. Protože se mi zdá, že Evropská unie od svých původních ideálů svobodného pohybu zboží, služeb a kapitálu jaksi směřuje úplně někam jinam.  Ke „svobodnému trhu“ nejrůznějších regulací, které si mohou ty či ony zájmové skupiny objednat.

Zdroj