Svensmarkova teorie kosmických paprsků a globálním oteplování je potvrzena

Z Dánské technické university přichází tiskové prohlášení, které vypadá jako významné potvrzení Svensmarkovy teorie o modulaci teploty Země interakcemi s kosmickými paprsky. Proces spočívá v tom, že když je více kosmických paprsků, tak pomáhají vytvářet více mikroskopických kondenzačních jader mraků, což následně vede k větší oblačnosti, a ta odráží více slunečního záření zpět do vesmíru, čímž Zemi ochlazuje více, než by to mohlo být normálně. Tudíž méně kosmických paprsků znamená menší pokrytí oblačností a teplejší planetu, jak je to naznačeno tady.

Sluneční magnetické pole údajně kosmické paprsky odráží, když je jeho sluneční magnetické dynamo aktivnější, a zrovna kolem posledního solárního maxima jsme byli na tom nejvýše za 8000 let, což znamená více odražených slunečních paprsků a vyšší teploty. Teď se slunce dalo do rekordního propadu, jsou tu tedy predikce o nižších teplotách, které nás čekají. Tento nový a důležitý článek vyšel ve Physics Letters A. – Anthony

Poznámka: Mezi tím, jak se zmenšila představa o klimatické citlivosti, tahoun oteplování ENSO si “dal pauzu” a teď je tu tohle. To vypadá, že nadcházející zpráva Mezivládního panelu pro klimatickou změnu IPCC AR5 bude už zastaralá v den, kdy bude vydána.

Dánský experiment poukazuje na neočekávanou magii kosmického záření při formování mraků

Výzkumníci na Dánské technické universitě (DTU) tvrdě pracují na vystopování před tím neznámých molekulárních procesů, které pomáhají při formování obyčejných mraků. Testy ve velké a silně přístroji osazené reakční komoře v Lyngy zvané SKY2 předvádí, že existující chemická teorie je zavádějící.

Dánští fyzici už v roce 1996 navrhli, že kosmické záření, tj. energetické částice z vesmíru, jsou pro formování mraků důležité. Od té doby experimenty v Kodani a jinde už předvedly, že kosmické záření opravdu pomáhá při formování malých klastrů molekul. Ale hypotéza o mracích přes kosmické záření ale vypadala, že se dostává do problémů při numerických simulacích podle převažující chemické teorie, která naznačovala, že se jim nepovede růst.

Naštěstí tuto chemickou teorii šlo experimentálně otestovat, což se provedlo ve SKY2, v komoře s 8 kubickými metry vzduchu a se stopami dalších plynů. Jedna série experimentů potvrdila nepříznivou předpověď, že těm novým klastrům se nepovede dostatečně vyrůst, aby dostatečně ovlivnily mraky.  Ale další série experimentů za využití ionizujícího záření poskytly velice odlišné výsledky, jak je vidět i na doprovodných obrázcích.

Reakce probíhající ve vzduchu nad našimi hlavami převážně zahrnují běžné molekuly. Během denních hodin ultrafialové paprsky ze Slunce podněcují oxid siřičitý, aby reagoval s ozónem a s vodními parami za vzniku kyseliny sírové. Zájmové klastry pro formování mraků sestávají převážně z kyseliny sírové a z vodních molekul shluklých dohromady v hodně velkých počtech a ty pak rostou za pomoci dalších molekul.

Simulace toho, co by se mohlo dít v atmosféře, experiment SKY2 z DTU ukazuje molekulární klastry (červené tečky), kterým se nedaří dostatečně vyrůst, aby zajistily dostatečné množství „kondenzačních jader mraků“ (CCN) větších než 50 nanometrů v průměru. A tohle předpovídala i existující teorie. Když je ale komora vystavena ionizujícím paprskům, které simulují účinek kosmických paprsků, tak ty klastry (modré tečky) rostou daleko bujněji do rozměrů vhodných k tomu, aby se začaly formovat vodní kapičky a tudíž vytvářet mraky.

Atmosféričtí chemici předpokládali, že když se klastry shluknou a přijde den, tak přestanou růst, jen maličká část vyroste do dostatečně velkých rozměrů, aby byly meteorologicky relevantní. Ovšem při experimentu SKY2 s přirozenými kosmickými paprsky a gama paprsky udržujícími vzduch v komoře ionizovaný k žádnému takovému přerušení nedošlo. Tento výsledek naznačuje, že je tam nejspíš ještě další chemický proces, co dodává dodatečné molekuly potřebné, k udržení klastru v růstu.

„Tento výsledek podporuje naši teorii, že kosmické paprsky přicházející z Galaxie se přímo zapojují do pozemského počasí a klimatu,“ řekl Henrik Svensmark hlavní autor této nové zprávy. „Během mnoha let experimentů jsme ukázali, že ionizující paprsky pomáhají formovat malé klastry molekul. Kritici namítali, že ty malé klastry nemohou dostatečně vyrůst, aby významně ovlivnily formování mraků. Avšak náš současný výzkum, o němž jsme referovali v experimentu SKY2, vytváří právě takovouto část, což je v rozporu s konvenčním hlediskem. Teď se chceme blíže zaměřit na podrobnosti neočekávané chemie, k níž ve vzduchu dochází na konci dlouhé cesty, která sem přivede kosmické paprsky z explodujících hvězd.“

Ten nový článek je zde:

„Reakce kondenzačních jader mraků ( lang=“EN-US“>>50 nm) na změny nukleace ionizovaných jader“
H. Svensmark, Martin B. Enghoff, Jens Olaf Pepke Pedersen, Physics Letters A 377 (2013) 2343–2347.

V experimentech, kdy ultrafialové světlo vytvářelo aerosoly ze stopových množství ozónu, oxidu siřičitého a vodních par je relativní nárůst aerosolů vytvářených ionizací z gama zdroje konstantní z nukleace o průměrech větších než 50 nm vhodných jako kondenzační jádra mraků. Tento výsledek je v rozporu jak s experimenty bez iontů, tak i s teoretickými modely, které předpovídají pokles v reakci u částic o větších rozměrech. Toto neočekávané experimentální zjištění poukazuje na proces, který nebyl do současných teoretických modelů zahrnut, možná formace ionty vyvolaných formací kyseliny sírové do malých klastrů.

Zdroj