Tíha rozhodování

Třetí a prozatím na dlouho i poslední ukázka z připravovaného románu 2045, pojednávajícím o světlých zítřcích v harmonii s přírodou. V minulých dílech jsme si představili politiky a jejich program, život obyčejných lidí (konkrétně studentů) a nyní trochu nahlédneme pod pokličku přímo samotnému Hnutí odporu.

Firma Ecolight a.s. byla středně velkým a velice dobře prosperujícím podnikem. Původně, ještě před nějakými dvaceti lety, vyráběla autosoučástky, konkrétně elektrické příslušenství, jako například parkovací systémy, či motormanagement pro závodní účely. Nicméně její spolumajitel a zakladatel inženýr Karel Ráč zhruba touto dobou usoudil, že kvůli činnosti Výboru pro boj s klimatickými změnami v tomhle oboru nikomu v Evropě pšenka nepokvete. A vizionářsky změnil výrobní program firmy v souladu s novou epochou. Nyní tedy firma vyráběla nejrůznější příslušenství k solárním panelům – počínaje rošty, které umějí měnit polohu panelu v závislosti na slunečním svitu, přes záložní baterie, transformátory a řídící jednotky až po vlastní software, který pro tato zařízení vyvíjela.

Navíc před pár lety rozšířila svoje aktivity i o revize stávajících individuálních fotovoltaických elektráren (IFVE), díky čemuž jí zákazníci mohli utrhat ruce. Ráčův tým totiž uměl dostat nějakou elektřinu i z (velmi mírně řečeno) prasáren, které instalovali „technici“ Toppenerova koncernu. Těm přitom obvykle nechybělo nadšení pro věc, ale s fyzikou a dalšími exaktními vědami byli dost na štíru. A situace se – z pohledu pana Ráče – rok od roku zlepšovala, protože školství sice vychrlilo obvyklé kvantum genderových auditorů či enviromentálních antropologů, ale sehnat schopného inženýra neekonomického směru byl čím dál větší problém. A pan Ráč takový tým, složený ze schopných inženýrů, měl. Cíleně si jej ostatně nějakých třicet let budoval a s nepočetnou konkurencí si navíc nijak zvlášť nepřekážel. Dokonce to bylo naopak – když neměl Ráč kapacity, doporučoval bavorskou firmu Harmonia Panel a naopak hoši z Harmonia Panelu občas pomohli zase jemu.

Samozřejmě – podnikání v Ekologickém věku nebyla selanka ani pro takový tým odborníků, vedený schopným manažerem. Ecolight a.s. především mohla zapomenout na většinu velkých veřejných zakázek, protože Ráč nebyl ve Světové ekologické straně a v podniku nefungovala ani stranická organizace. „Politika mne nezajímá – některé věci jdou prostě mimo nás, potrhlé profesory“ vysvětloval s úsměvem všem, kteří jej do strany lákali.

V soukromí a nejlepším přátelům ovšem celou situaci popisoval Ráč poněkud jinak: „To bych se radši nechal …., než bych vlezl do partaje, nebo dokonce dopustil, aby mi vznikla stranické buňka ve fabrice“. Namísto tří teček přitom Ráč obvykle popisoval značně nechutnou sexuální praktiku, používanou v nápravných táborech zhruba čtyřmi procenty dozorců – Ráčovi přátelé pak bývali často šokováni, protože jinak byl pan jednatel klasický kultivovaný gentleman staré školy. Nicméně po tomto zdůvodnění obvykle chápali, proč kdejaký „fuškař“ za drahé peníze staví velké solární elektrárny a Ecolight je následně poměrně levně uvádí do alespoň částečného souladu se soudobými technickými poznatky a platnými fyzikálními zákony.

Dalším problémem byl Toppenerův koncern. Ten měl – a s tím pan Ráč nic nenadělal – v Ecolightu 15% podíl a Zlatou akcii. Formálně tedy Ecolight vlastně patřil koncernu, v praxi se to však omezilo na nepříjemnou nutnost odvést každoročně do pokladny koncernu značnou část zisku. Na druhou stranu nešlo o neřešitelný problém, protože koncern tyto firmy vnímal jako husy, snášející zlatá vejce, a tudíž se jim prakticky nemotal do rozhodování.

A to pořád nebylo všechno – existovala celá řada kvót, které musel inženýr Ráč dodržovat. Ty mu říkaly, kolik musí zaměstnat žen, kolik seniorů, kolik členů strany, či kolik zdravotně postižených (poslední dvě kategorie se kupodivu příliš nekryly). I s tím si ovšem coby rozený diplomat poradil. V managementu Ecolightu tak například „pracovali“ zasloužilí straníci manželé Veselí. Bratr Veselý působil na pro něj speciálně vzniklé pozici „Manažer komunikace s veřejným sektorem“, jeho choť, sestra Veselá , pak jako hlavní manažerka rovných příležitostí. V práci se přitom obvykle (pokud se dostavili) věnovali buď chytání lelků, nebo stranické činnosti, a o zásahy do vedení firmy se ani nepokoušeli. To inženýr Ráč kvitoval s povděkem a navíc velice oceňoval, že mu Veselý tu a tam i pomohl v nějaké záležitosti, spojené s SES nebo státním aparátem.

Hezkým příkladem je přitom právě nejaktuálnější problém – kvóty se samozřejmě vztahovaly i na techniky, a tak Ecolight zaměstnával na těchto pozicích celkem patnáct (vesměs mladších) členů strany. Ti převážně plnili funkci pátého kola u vozu a spíše než v terénu či za počítačem je bylo možné zastihnout v Kavárně na křižovatce, Café Tartarin, či Centru SES Ostrava na stranické schůzi.

Všechny, až na jednoho. Bratr Richard Matějíček byl tím, čemu se říká „aktivní blbec“. Vzděláním byl zvukař, takže na rozdíl od svých stranických bratrů měl i nějaké povědomí o tom, co Ecolight vlastně dělá. O to to bylo ovšem horší – firma je prý neefektivní, říkával, a dodával že také kumuluje zbytečný zisk a nefunguje úplně v harmonii s Matkou Gaiou.

Když už ho měl Ráč i s jeho věčnými připomínkami právě dost, svěřil mu gigantický projekt – plán fotovoltaické elektrárny na Sahaře, která by zásobovala celou Evropu. Matějíčkovi přitom vysvětlil, že až to bude hotové, navrhne celý projekt koncernu. A bratr Matějíček se pustil s chutí do díla.

Zhruba rok si tak firma oddechla, jakou hezkou hračku ten aktivista dostal, a Ráč si pak gratuloval k tomu, že Matějíčkovi nesvěřil za úkol znovuobjevit Teslův generátor volné energie. To se v první chvíli zdálo jako geniální myšlenka – Matějíček byl totiž velký obdivovatel tohoto významného fyzika předekologického věku a navíc by bylo zaručeno, že se bude mít nadšený straník čím zabývat až do zasloužené penze. Jenomže pak si inženýr Ráč uvědomil, že by chtěl Matějíček experimentovat a to by se firmě značně prodražilo. A tak vymyslel kompromis.

Jenže jak měsíce ubíhaly, dozvídal se Ráč, že už je Matějíček se svým projektem v cílové rovince. Před několika týdny si proto dodal odvahy a s výsledným dílem se seznámil. Bylo vskutku velkolepé – kromě řady technických chyb na něm bylo fascinující zejména to, že v něm něco z Teslových myšlenek skutečně zůstalo – konkrétně přenos elektřiny ze Severní Afriky do Itálie vzduchem. Poblíž starověkého Kartága měl být prostě dle Matějíčkových vizí vysílač, u sicilské Mesiny jakýsi příbojem dobíjený „mezivysílač“ a u Neapole přijímač, napojený na klasický elektrický rozvod. Již na první pohled bylo přitom každému, kdo o elektřině něco málo věděl, jasné, že vstupy takového zařízení by se pohybovaly v jednotkách s předponou „tera“, a výstupy naopak v jednotkách, začínajících na „mili“.

Ráč se v kruhu přátel nechal slyšet, že se raději zastřelí, než aby té hlouposti požehnal, a jal se podnikat rázná protiopatření. Pozval manžele Veselé domů na večeři a mezi jednotlivými chody jim naservíroval skvělou myšlenku – tak špičkového odborníka, jako je Matějíček, je přece u nich ve firmě škoda. Ten si zaslouží místo někde ve výzkumu v Brně, nebo ještě lépe v Bruselu či Londýně! Veselý byl nadšen a nechal se vidět – sehnal Matějíčkovi místo přímo ve „Výzkumně-technické sekci“ Toppenerova koncernu, sídlící v Turíně v areálu bývalé automobilky Fiat. Matějíček se nestavěl proti, a tak paní Ráčová začala shánět suroviny na další, tentokrát ryze vegetariánskou slavnostní večeři, na které se přechod tohoto nadějného kádru na vyšší pozici v přátelské atmosféře zpečetí.

Jenže člověk míní, osud mění. Když už byly brambory ve dřezu a pod hrncem brokolice začal hořet plamínek, dostal Ráč na Facebook šifrovanou zprávu. Ta jak věděl, znamenala jediné – okamžitě kontaktovat ústředí.

Inženýr Ráč byl totiž mužem několika tváří. Navenek byl spořádaným podnikatelem ekologického věku, který chápe, že je nutné sobecké individuální cíle podřídit harmonii s Matkou Gaiou a svoji firmu tomu systematicky přizpůsoboval. Pro rodinu a širší okruh přátel byl pak ironický diplomat, který to umí se státem a stranou vždycky nějak uhrát a mimo dosah slídících očí tajné služby nešetří sarkastickými poznámkami, které ovšem nikdy nepřekročí jistou společensky tolerovanou hranici.

Pro své skutečné přátele byl však Charlie Dvě, schopný organizátor a jeden z vůdců hnutí odporu v Českých zemích. Patřil přitom k těm nejdůležitějším vůdcům, protože Hnutí odporu nejen organizoval, ale i do značné míry financoval. Jako jediný Čech byl přitom ve styku s ústředím – tajemnou organizací, která Hnutí odporu koordinovala.

A tak inženýru Ráčovi nezbývalo, než využít veškerý svůj diplomatický um a večeři buď přeložit, nebo se z ní vyvléknout. Nakonec z toho byla druhá možnost, a zatímco paní Ráčová omlouvala manželovu nepřítomnost a bratr Matějíček rozvíjel fantasmagorie o saharské elektrárně, zasedl inženýr Ráč v podzemí své továrny ke stolu se skupinou lidí.

Místnost, ve které se schůze odehrávala, byla přitom nesmírně zvláštní. Především byla výborně osvětlena zakázanými stowattovými žárovkami staré konstrukce. Dále byla plná zbraní, modelů aut a plakátů, vesměs více než 50 let starých. Na římse krbu pak byly nejvzácnější památky – kromě mosazných pohárů zdobila krb fotografie usmívajícího se dědečka inženýra Ráče, sedícího za volantem závodní Škody 130 RS se snad pětiletým chlapečkem na klíně –budoucím Ráčovým tatínkem. Kdy to přesně bylo, už nešlo zjistit – určitě ale někdy v polovině sedmdesátých let minulého století. Dědeček už byl samozřejmě dávno po smrti, a Ráčův otec pak zemřel poměrně mladý. Nešťastnou náhodou při rallye – které se Ráčova rodina věnovala již od První republiky. Ekologického věku se naštěstí táta nedožil – říkal si často inženýr Ráč smutně. Sám vlastní děti mít nemohl, a i kdyby – do závodního speciálu by je posadit opravdu nešlo, protože v ekologickém věku nic takového samozřejmě neexistovalo. Už se pomalu vytrácelo z paměti, že se kdysi takové soutěže vůbec jezdily.

To co bude svým kolegům říkat, měl Ráč dávno promyšlené. Přesto, či spíše právě proto, odříkával svoji řeč jako robot a myslel přitom právě na nebožtíka dědu. Jeho hlas mu pak zněl trochu cize a jako z dálky.

„Na ústředí se snad p…. v kině, ne?“, reagoval vysoký blonďák, jinak vysokoškolský učitel, když Ráč dokončil svoji řeč: „Normálně jim napiš, ať jdou do řiti, nebo si najdou jiný ču….“

„Mírni výrazivo, Hansi, tohle je porada Hnutí odporu, ne schůze bratrů z SES někde v Tartarinu,“ přerušil ho Ráč.

„Ale Hans má pravdu, Charlie,“ namítl další z mužů, lehce ušmudlaný chlapík v montérkách, „a i ten slovník je myslim na místě! Ústředí po nás chce, abychom udělali atentát na profesora Bauera. A to, ať se na mě nikdo nezlobí, je blbost na kvadrát. Yoda (což byla jedna z profesorových přezdívek) má snad dvanáct životů, zatím všechno přežil, a každý atentát na něj všechno akorát komplikuje. Žil jsem Charlie v domnění, že Ústředí jakoukoliv myšlenku na atentát na Yodu po tom extempore se stíhačkou definitivně odpískalo.“

„Já taky“, přidala se atraktivní, zhruba třicetiletá tmavovláska, „navíc jim přece musí být jasné, že i kdyby se to povedlo, tak nás pak půlka skončí hned v kultivátorech. A s námi tak dalších deset tisíc lidí!“

„A proč neudělají radši atentát na Topenáře (přezdívka prezidenta Toppenera),“ vložil se do debaty další z účastníků, chlapík středního věku v kožené bundě. „To by bylo jednoduší, stačilo by mu skrz nějakou s těch jeho stovek šlapek podstrčit trochu jedovatého kokainu…“

„Tak to by stačilo, dámo a pánové“, přerušil debatu rázně Ráč. „Tak zaprvé, Matko představená, nechápu odkud bereš tu jistotu, že atentát na Topenáře není taky v plánu?“

„A je?“ namítl dotyčný s přezdívkou Matka představená.

„Já to nevím, se mnou o tom nikdo nemluvil, ale takhle kategoricky vyloučit to nemůžu,“ pokračoval Ráč. „Za druhé – všechno, co tady zaznělo, a ještě daleko víc, jsem na ústředí samozřejmě říkal taky. Ústředí to ví, ale vysloveně mi sdělilo, že případná rizika toho, že se atentát nepodaří – nebo nedej Bůh vůbec neproběhne, budou daleko větší. Na atentátu trvá – my máme 48 hodin na rozmyšlenou. Pokud odmítneme, provede jej Ústředí ve vlastní režii.“

„Ale proč Ústředí takhle radikálně změnilo názor?“ zeptala se tmavovláska.

„Já to nevím, Lu,“ usmál se smutně Ráč, „a teď mě všichni dobře poslouchejte – Ústředí mi sdělilo, že zjistilo něco ohromného – nějaké státní tajemství prvního řádu, a riziko jeho prozrazení je ještě horší, než kdyby se provalilo, že tu chystáme atentát na Yodu. Správně bych vám neměl říct ani tohle, ale my nejsme vojenská organizace a stojí to tu na důvěře. A já vám věřím!“

„Toho si sice vážíme, že ano,“ namítl „Matka představená“, „ale Ústředí nám tady fakticky vystavuje bianco šek. Oni něco vědí – řekněme že opravdu vědí – oni na základě toho rozhodli, ale my budeme bitý. Navíc mi přišlo, že na Ústředí právě zmagořili – co může být horšího, než příprava atentátu na hlavního Ekozvěsta, popřípadě ještě na Topenáře?

Ráč se zamračil: „Dovol, abych ti připomněl, že kluci, co založili Ústředí, nejsou žádní blbci. V čele Ústředí jsou právě proto, že ho založili, a my s ním pak spolupracujeme proto, že je to pro naši organizaci výhodné – dokážeme toho víc, a líp. O tom jsme se myslím přesvědčili dostatečně.“

„Otázka je, jestli to stále platí!“ řekl Hans.

„Já Ústředí věřím,“ řekl na to Ráč rázně, „kdo mu nevěří, nevěří ani mě a pokud mi nevěříte, můžeme to celé rozpustit a jít domu. Tečka.“

Zavládlo ticho.

„Takže – teď se začneme buď bavit o tom, jestli jsme toho technicky schopní, nebo rozpouštím Hnutí odporu a jdeme.“ Zdůraznil Ráč.

„A když nebudeme?“ zeptala se Lu.

„Tak to máme Ústředí jasně sdělit. Dají to někomu jinému – nemohou si dovolit další neúspěšný pokus,“ vysvětlil Ráč.„Než budeme pokračovat – kdo chce, může odejít. Když odejdou víc než tři, nemá to cenu. Na ničem netrvám, nikoho tady nedržím, nikoho nechci nutit. Prosím, dámo a pánové,“ ukázal na dveře.

Opět zavládlo ticho. Nikdo neodešel. Ráč si „zapálil“ elektronickou cigaretu a chvíli čekal. Když se ani po zhruba minutě nic nezměnilo, zeptal se: „Takže pokračujeme.“

Všichni přikývli. Ráč přešel do rohu místnosti a pověsil na stojan mapu…

„Promiň Charlie,“ přerušila ho Lu, „souvisí ten atentát s těmi Bauerovými cestami na sever?“

„Podle mě ano!“ vyfoukl Ráč kouř.

„Čili Yoda jezdí na sever,“ přidal se „Matka představená“, „ a tam, zalezlý někde u Baltu, dělá něco tak strašného, že ho musíme zrakvit dřív, než to dodělá! A ať to stojí, co to stojí.“

„Brilantní analýza“, usmál se Ráč.

„Stejně by mě zajímalo, co to musí být za hrůzu“, zamručel „Matka představená“.

„To si netroufnu ani tipovat“, řekl Ráč, „nejsem psychopatolog, abych se vyznal v pochodech toho chorobného mozku. Vedle v knihovně máte ostatně celou Yodovu biografii, tak si počtěte. Takových nápadů jsou tam tucty, jeden lepší než druhý. Navíc není vyloučené, že zase hodil řeč s Matkou Gaiou a ta mu neporadila ještě něco dalšího. To víte, že s ní mluví, ne? Pokud ne, tak vřele doporučuji Yodovo veledílo „Intuitivní vnímání naší Matky“. Výborný, byť poněkud vyčerpávající chorobopis. V knihovně mám čtyři kousky – ten podepsaný prosím nebrat, na něm si dost zakládám.“Vyfoukl kouř.

„A teď do práce!“ ukázal na mapu. „Jak každý ví, Yoda sídlí v Novém světě – konkrétně tady. Tam na něj nemůžeme. Zhruba ve čtrnáctidenních intervalech pak vyjíždí s celou automobilovou kolonou tady, na hraničním přechodu Roudnice. Odtamtud pokračuje po normální silnici na dálnici zvláštního určení E55. Po ní dojede až do Drážďan, čili toho Leništadtu, nebo jak se to teď jmenuje. Hranice euroregionu Čechy přitom překračuje u Braitenau.

Na té okresce na něj nemůžeme, jednak je to obydlená oblast, takže by to byl masakr, a navíc tam teď převeleli snad dvě stě vojáků, nejspíš i s nějakou technikou. Za Braitenau už nemáme šanci cokoliv připravit – a Sasové vzhledem k tomu, v jaké jsou tam s odpuštěním řiti, taky ne. Takže zbývá najít vhodné místo mezi nájezdem na dálnici u Roudnice a Braitenau. Má někdo nějaký nápad?…“

No a na zbytek si musíte počkat (máte-li zájem), až z toho udělám knihu…

Zdroj