SPOLEČNOST: Environmentalismus jako věrovyznání

Stanislav Komárek: Země, ty špatně vypadáš! Pomůžeme ti ….

V současném západním světě jsou, odhlédneme-li od importů, v podstatě jen dva společenské proudy, které nevidí v ekonomice a penězích alfu a omegu lidského konání. Je to „paleokonzervativismus“, opírající se o zbytky náboženských tradic a na ně nabalené zvyky a způsoby fungování (jedná se v podstatě o podobnou optiku pohledu na svět, jako má islám, ovšem v podstatně mírnější formě) a environmentalismus – oba se v něčem, byť každý v jiných aspektech, snaží oprášit „lepší minulé“.

Levicové myšlení, zejména v pokračování někdejší sociálnědemokratické tradice, vidí peněžní aktivity jako neméně klíčové, byť tam převládá prvek přerozdělování, a pravicový neokonzervativismus spatřuje v ekonomicko-finančích aktivitách, „očištěných“ od náboženského a tradičního balastu a brzd, jediný smysl lidského konání.

Dá se říci, že environmentalismus, který se vyvinul v šedesátých letech v nejvyspělejších ekonomikách té doby z pochopitelné starosti o životní prostředí, ohrožené technologickými zásahy (např. velkoplošné aplikace DDT), na sebe postupně nabalil řadu paranáboženských rysů a emočních nábojů, stejně jako předtím nacismus a komunismus, dvě neblahá sekulární náboženství první poloviny 20. století.

Začněme tím, co vzkřísil z předkřesťanských náboženství – nejsou to samozřejmě pohanští bohové, ale kult přírody a přírodních sil (důležitou roli hrál i kult stromů) a touha po harmonii s nimi. Křesťansko-židovskému základu západní tradice vytýká násilnický a kořistnický přístup k přírodnímu světu, jeho znásilňování (v ekofeminismu je paralela mezi muži jako takovými a neblahou západní civilizací dovedena do konce). Celá řada předkřesťanských prvků, které přejal také nacismus, o čtvrt století znovu ožívá v environmentalismu jakožto „povolené“ formě podobných pocitů (podobně jako třeba svět Tolkienových románů je ostrůvkem „povoleného“ rasismu s jeho ušlechtilými elfy a odpudivými skřety). Lorenzových Osm smrtelných hříchů moderní civilizace je „salonní“ formou mnoha myšlenek, které byly mezi válkami běžné a oběžné a s pádem nacismu pak byly dočasně opuštěny. Dodejme, že německá Třetí říše měla na svou dobu špičkovou ochranu přírody i zvířat a tyto momenty je s ní třeba zatracovat stejně málo, jako řekněme skutečnost, že se nacisté ráno myli: čelit neonacismu tím, že my se mýt nebudeme, je strategie pošetilá. Namísto toho, že německý genom je znečištěn neárijskými geny, se náhle ukazuje, že německá půda a voda jsou znečištěny pesticidy a hnojivy a „původní“ evropské rostliny jsou zatlačovány drzými invazními přivandrovalci. Celá věc je chápána velmi paranábožensky jako beznadějné rituální poskvrnění – je celkem jedno, zda na jablku lpí kletba, slina baziliška či polychlorovaný bifenyl. Je jistě lépe, když se příznivci rituální čistoty vrhají s vášní vystupující odkudsi z hlubin na bolševník či křídlatku sachalinskou nežli na bližního s odlišným obličejem, ale společný původ obou citů je těžko přehlédnout.

Propojení raného environmentalismu s protestem proti establishmentu, v té době značně zakořeněném v poválečně obrozeném křesťanství, dalo v sedmdesátých letech vznik „německé alternativě“ jako životnímu stylu. Je pozoruhodné, do jaké míry by Hitlerův mimopolitický život mohl být tomuto hnutí předobrazem – vegetarián, přítel zvířat, odpůrce církví, bezdětný a žijící ve volném vztahu…. podobnost čistě náhodná? Německá alternativa měla i jeden dosti deprimující rys: její alternativnost vůči uniformní konzumní společnosti byla stejně uniformní a ubíjejícím způsobem stejná: indický oblek, lýčená torba, kolo a sojové klíčky místo saka s kravatou, auta a šunky, vše ze specializovaných prodejen…

Jeden důležitý rys si environmentalismus, byť nepřiznaně a zřejmě z větší části neuvědoměle, z židovsko-křesťanské tradice přece jenom odnesl: apokalyptičnost, brzké očekávání konce a rozvratu, který přijde z environmentálních příčin. V této formě milenarismu se shoduje se staršími formami tradice, kdy také mělo dojít ke zničení světa pro lidské hříchy, byť ne ty environmentální. Prvokřesťané si, hlupáci, mysleli, že zánik světa je přede dveřmi, ač všechny potraviny byly bio: to dnes, dnes je to zcela jiné, dnes už víme že… Velká Ekologická Katastrofa, kterou pravověrní vyznavači očekávali a sporadicky ještě očekávají (a zároveň se na ni nepřiznaně třásli), všechno jaksi vyřeší, byť bude strašlivá a po ní nastane kýžené plesání nemnohých přeživších v harmonii s přírodou, většinou imaginované jako jakýsi obnovený neolit, ale s dnešními formami smýšlení. Znal jsem takové, kteří před pár lety zcela vážně uvažovali o tom, jak se zavčasu zmocnit potravin, zbraní, dobytka a žen pro zakládání budoucí postkatastrofické komuny.

Že by se sice nějaká katastrofa mohla na euroamerickou civilizaci chystat (možná spíše chronická než zcela náhlá), ovšem katastrofa povýtce společenská (všechny katastrofy evropského novověku byly primárně společenské), tento styl uvažování nevidí. Je pozoruhodné, že Čína a celý jí ovlivněný kulturní okruh tyto obavy a katastrofická vyladění naprosto nezná, ač její dějiny jsou přebohaté na katastrofy přírodní i společenské a stav životního prostředí dnes místy neveselý – přesto však od věků srší optimismem, daným představou, že svět řízený neosobním principem tao se sice může značně vychýlit z rovnováhy, vždy se však do ní z vlastních sil vrátí.

Proroci katastrofismu patřili donedávna v západním světě ke společensky nejúspěšnějším intelektuálům a ti, kdo tyto koncepce kritizovali, k veřejným nepřátelům (v současné době environmentalismus oproti ekonomismu ztrácí na průraznosti a atraktivitě, vlastně se dá říci, že prožil svou kulminaci a mizí). Nejúspěšnější hypotézou v této oblasti byla vize globálního oteplování, které mělo na základě skleníkového efektu vyvolaného hromaděním spalných produktů v atmosféře přivodit celoplanetární zvýšení teploty, stoupnutí mořské hladiny, dalekosáhlé stěhování národů a v posledku kolaps civilizace dnešního typu. Že by tento efekt měl spoustu „procivilizačních“ aspektů, třeba možnost rozorat kanadské pláně a sibiřskou tajgu a zaplavit planetu levnou pšenicí, obvykle nebývalo zmiňováno. Všude se pak vidí znamení – v posledních desetiletích se k nám rozšířil křižák pruhovaný, teplomilný druh pavouka – třeba bíti na poplach. Že se rozšířila také subarktická kachna hohol severní, se už nezmíní. S každým zvratem počasí se očekává konečný obrat a ohnivé MENE TEKEL na zdi. Civilizované poměry, umožňující v bytě či skleníku držet pomocí termostatu prakticky konstantní teploty či v síti stálé napětí 220 voltů, nám zastírají, že průměrné teploty či srážky nejsou něco, na co bychom měli automaticky v každém roce „nárok“ – my nejsme objednateli počasí a příroda není dodávající firmou.

Civilizované poměry jsou křehké a v čemsi dnešní situace připomíná starý vtip o čtyřech nepřátelích socialismu, což byli: větřík, deštík, mrazík a imperialismus. Je pochopitelně velmi obtížno říci, zda se klima na planetě opravdu nevratně mění lidským přičiněním v té míře, jak by tomu chtěli milenaristé – konec konců značná oteplení v interglaciálech nastala zcela bez lidského zásahu. Je také otázka, co je vlastně dočasným výkyvem v rámci drobných klimatických cyklů a co už změna „trvalá“ – predikční možnosti klimatologie a meteorologie, jednajícími s obrovskými soubory dat, jsou velmi limitované: podobně jako v roce 2002 nikdo nebyl schopen po 200 letech meteorologického a hydrologického průzkumu Čech říci, o kolik že po deštích stoupne Vltava, není dnes síly, která by v létě předpověděla, zda následující zima na severní polokouli bude mírná nebo tuhá, s lepší pravděpodobností, než kdysi prorokovaly báby podle mravenců a slupek od cibule.

Za tohoto stavu věcí předvídat vývoj klimatu na sto let dopředu je holá pošetilost. Kdo by ostatně dal klimatologickým institucím kýžené subvence, kdyby stav náležitě nezdramatizovaly (Golfský proud se obrátí během deseti let) a nepostavily se do role těch, kdo mohou ještě lidstvo heroickým úsilím zachránit? Je to v trochu méně směšné formě cosi podobného, jako když se Michael Jackson ve svých písních prezentoval jako zachránce světových dětí před invazí ufonautů. Politické kariéry, poháněné tímto strachem, se zdály dosahovat nebes, Al Gore se stal bezmála prezidentem Spojených států právě na této vlně a musel se nakonec spokojit jen s Nobelovou cenou.

Tato skepse naprosto neznamená, že minimalizování produkce exhalací a energetických nákladů výrob a bydlení není na místě. Planeta je skutečně lidskou činností značně poškozena a brutální a nevratné odlesňování, v mnoha tropických krajích postupující rychlostí stepního požáru, skutečně lokální klima mění a krajina, nevhodná díky půdním poměrům k trvalému zemědělství, se mění v neplodnou polopoušť. Jeden trefný vtip říká: Potkají se dvě planety a jedna říká: „Země, ty špatně vypadáš!“ „Ále, chytila jsem Homo sapiens…“ „Neboj, to přejde…“

Právě zosobnění Země jako matky Gaii trýzněné a przněné jejími nevděčnými dětmi, další významný mytologický prvek v rámci environmentalismu, vyneslo do výši Jamese Lovelocka, byť teď jako stařec už ve své pravověrnosti kolísá zcela v duchu odlivu vzbitých emocí od celé problematiky (podobně se bála reformace kontaminace křesťanství „nálezky lidskými“, romantismus znečištění jazyka a kultury cizorodými prvky, přelom 19. a 20. století degenerace a množení méněcenných atd. – ač se na faktické rovině nic nezměnilo, pocit problému přestal).

S komunismem spojuje environmentalimus, krom jisté vágně levicové rétoriky, zejména pocit, že se jedná o nauku „vědeckou“. Jak je tomu s vědeckostí, která vlastně v nové době činí rozmanité výroky a tužby legitimními podobně, jako v minulosti výroky božstev či jejich zástupců, ví dobře každý, kdo se v příslušném prostředí pohyboval – společenská objednávka zde často působí na slabší povahy velmi motivačně. Je obtížno si nevzpomenout na ty, kdo počátkem devatenáctého století exaktně vypočítali, že při rychlosti 30 km/h. bude vytlačen z železničních vagonů všechen vzduch a pasažéři se zadusí, či na ty, kdo nedávno spočetli, že plně napuštěná přehrada Tři soutěsky masou své vody vychýlí zemskou osu a ohrozí náš svět.

Celá řada prorokování se zakládá na prostém prodlužování dosavadních trendů a jejich grafických znázornění: stromy ovšem ve skutečnosti nikdy nevyrostou do nebe a extrapolovaný růst batolete by ukazoval v deseti letech váhu mnoha tun. Ač výzva ke skromnosti, kterou Club of Rome v roce 1970 vyřkl, má mnoho do sebe (dobrovolná skromnost, největší kacířství v rámci ekonomismu, je v přítomné době krom environmentalistů kázána jen některými nevelkými asketickými náboženskými řády a uskupeními). V globále se však chmurné vize Římského klubu, po desetiletí velmi vlivné, neuskutečnily – doba kamenná ostatně neskončila vyčerpáním zásob pazourku, ale přechodem k bronzovým technologiím.

Jedním aspektem se environmentalismus od všech žitých náboženství v historii, snad kromě záhy vymizelé gnóze, liší. Je to neobyčejný odpor k člověku, v němž není viděna jakákoli hodnota a který není než vředem na tváři planety. Není známo, že by nějaký živočišný druh kdy chápal sebe sama s takovou skepsí a s takovým nepřátelstvím vůči vlastnímu rodu a výsledkům jeho činnosti. Trochu se tam, ale v neobyčejně přesmyknuté podobě, ozývá náhled některých křesťanů Omne malum e homine, omne bonum e Deo (vše zlé pochází z člověka, vše dobré z Boha – v environmentalistické perspektivě z Přírody). Podobně extrémní pozice mohla vzniknout pouze ve světě, kde je naprostá většina hvozdů vykácena, šelem vystřílena a tryskovými letadly lze neproblémově svištět od jedné konference o záchraně světa ke druhé. Titanismus novověku ovšem přetrvává – buď svět zničíme, nebo jej spasíme: že by si pomohl sám, to nám nenapadá. Individuální pocit globální odpovědnosti za celou Zemi je díky nesouměřitelnosti světa a lidských možností cosi velmi ošidného a rovná se vlastně úplné globální neodpovědnosti – odpovědnost v praxi je povýtce lokální, za to, co můžeme přehlédnout a svým jednáním i ovlivnit.

Jako každé žité náboženství přinesl samozřejmě environmentalismus i mnoho dobrého. Přinesl-li ekonomismus nikdy nevídanou prosperitu, přinesl jeho protihráč v bohatých a technologicky pokročilých zemích větší ohled k přírodě, životnímu prostředí a mimolidským bytostem. V rýnské vodě, kterou se před lety daly vyvolávat filmy, dnes žijí lososi, každý vymírající modrásek působí ve světě, který si dal za cíl uchovat jakýsi krajinářský skanzen z dob našich pradědečků, rozhořčení a opatření v podobě rozmanitých projektů a investic (kdyby se ukázalo, že třeba alpští kamzíci mají tak málo potomstva, že se populace obnovuje jen ze dvou třetin, vypukla by panika – pokud se to ukáže u Středoevropanů, nechá to kupodivu každého chladným).

Obecně má environmentalismus mnoho styčných bodů s „paleokonzervativismem“, byť ne všechny – vše je třeba uchovávat tak, jak bylo: květnatou louku, románský kostelík i stárnoucího úředníka je třeba uchovat co nejdéle, nejlépe navždy – pomysleme, že i středověk byl v něčem dynamičtější: starý hrad rozebral na stavivo, nepotřebný pergamen vyškrábal a znovu popsal. Vytváření velkoplošných skansenů je snem až přítomné doby. Některé cesty se ukázaly uličkami slepými, jako třeba celá koncepce biopaliv – je těžko nesahat po pistoli, vidíme-li kácet asijský primární prales na kulturu olejových palem, abychom si mohli „ekologičtěji“ zajezdit ve svém autě. I solární panely by patřily spíše na Saharu nežli do našich mlžných a sněžných šířek. Vůbec založil environmentalismus celé velké větve podnikání, někdy dubiózní, poháněné penězi daňových poplatníků a vybavené svým vlastní lobbismem.

Otázka energie zůstává nadále nevyřešená, byť exploatace naftonosných břidlic posune celý problém o řadu dekád. Kdo viděl více zemí třetího světa, ví, že zásadní problémy jsou tam. Značné části biodiverzity je, zdá se, odzvoněno a málokdo nad ní zapláče. Málokdo ji ostatně znal (všeobecná znalost biologických forem mezi lidmi neustále klesá). Lidem, kterým dělá potíže se uživit, je těžko vyprávět teze pocházející z jiné kultury. I tam jsou samozřejmě vidět jednotliví konvertité k environmentalismu (zatím tam ovšem převažují misie tradiční, ba ani ekonomismus se mnohde v plném rozkvětu neetabloval), zejména mezi pracovníky a průvodci národních parků. Dalo by se jistě říci, že možná články víry opakují kvůli penězům pro cizince, ale lesk v očích některých dává znát nadšení novokonvertitů, v těchto zemích dosud běžně vídatelné na všech rovinách.

Prales v nás a mimo nás
Při nedávné návštěvě Madagaskaru jsem viděl to, čeho si nutně povšimne každý návštěvník – že vypalované pralesy mizejí jako sníh na slunci a na lemury, žabky, orchideje a divočinu vůbec slušně řečeno …. pes. Proč? Prales, se všemi jeho krásami nevědomý, vzniká a bují spontánně jako krásný a bizarní sen – proto musí zmizet. Chceme jej my, Evropané, jimž už „prales v nás“, divoce bující vrstvy našich duší, dochází a v rámci málo reflektovaného ekologismu po něm teskníme.
Ještě v 18. století se nám zdál prales nezajímavý a šeredný a ideálem byla geometricky zastříhávaná zahrada: „pralesa v nás“ bylo tehdy ještě dost a není náhodou, že tehdy vzniká myšlenka všeobecné školní docházky s výukou matematiky a geometrie. Dnes je naším ideálem „biozahrada“ – vnitřní geometričnosti a různých logických schemat v nás je víc než přebytek: proto se dnes nemůžeme dohodnout s Malgaši na ochraně divočiny. Za každou umlklou cikádu se rozezvučí jeden nový kompaktní disk.
Život je v podstatě cosi jako prokletí, předává se nevědomým, nereflektovaným chtěním a lichým očekáváním (živé proti neživému má mnohem větší touhu po rozkoši), a čím více dochází k jeho sebereflexi a verbalizaci, vyhasíná a jeho předávání ustává. Člověk a jeho svět je jakýsi grandiózní a strašlivý pokus o sebereflexi hmoty (připomeňme třeba vznik gramatiky a vědy ve starém Řecku či příchod eseje v 16. stol.), celý proces je neuvěřitelně bolestivý a svého vrcholu dosáhl asi v éře Turinga a spol., která umožňovala vznik IT technologií, a dále po reflexi vlastního myšlení nikdo nevolá, naopak.
Tehdejší texty zůstávají jako sebereflexivní památky na na této cestě, které zvolna zavane písek. V jakési „zkoušce ohněm“ se vypaluje nevědomá a nereflektovaná biosféra (život svou podstatu nezná) a nahrazuje se technosférou, o níž si zatím myslíme, že jí rozumíme a jsme jejími pány. Ta ovšem bude brzy stejně nevědomá a bujivě rozlehlá jako džungle: už teď navrhuje některé procesory software a záhy se nám vysmekne ještě víc. Technosféra je zatím přece jen z větší části vázaná na život tradiční, životní sílu nás, lidí, na nichž parazituje a které postupně brzdí v jejich reprodukci až k nule – Madagaskar je zatím v prvním stádiu, kdy se lidé ještě zuřivě množí. Technosféře zbývá jen zvládnout tak snadnou dekompozici, jako je tomu v přírodě….
K chodu madagaskarské ekonomiky nedílně patří spalování lesů a nedá se s tím nic dělat. K chodu evropské ekonomiky nedílně patří spalování lidí, kteří se v procesu budování lepších zítřků vůbec nenarodí, a nedá se s tím nic dělat. Na rozdíl od Madagaskaru Evropa lesem naopak zarůstá, je otázkou, kdy na odlehlých místech vznikne zase nová divočina s medvědy a vlky – do lesa nikdo nechodí, jsou tam klíšťata, nepohodí, doma je naopak monitor a síť.

LN, 10.4.2014

Autor je biolog, filosof a spisovatel

Zdroj