VĚDA: Vymírání

Karel Drábek: Neustále je lidem předkládáno, že druhy vymírají ohromnou rychlostí. Také dnes vymřel jeden druh… Je to pravda nebo jen jedno z neustále omílaných hesel? Z čeho vlastně vycházejí takové údaje?

Co je to druh? Podle Wikipedie: Jedna z nejrozšířenějších definic praví, že druh je soubor populací s jedinečným vývojovým původem a historií, tvořený navzájem si podobnými jedinci, kteří se mezi sebou mohou plodně křížit a jsou reprodukčně izolováni od jiných podobných skupin.

Má to ovšem nejeden háček. Taková definice může být použitelná jen částečně. Ani testy pomocí DNA vždy nepomohou. Velká většina druhů totiž již dávno vymřela a nemáme o nich buď žádné doklady, nebo jen otisky, stopy, v lepším případě zlomky pevných částí těla.

Kolik je vlastně na Zemi druhů? V 18. století v tom měl švédský přírodovědec K. Linné jasno. Prohlásil, že na světě je tolik druhů, kolik jich na počátku stvořil Bůh. Pokud budeme pravdomluvní, je dnes odpověď také jasná. Nevíme. Vše jsou pouze odhady, nejčastěji kolísají mezi 10 – 80 miliony. Skutečně poznaných je asi 1,8 milionu. Mnohonásobně víc je ovšem druhů vymřelých.

Vymírání je často vnímáno jako katastrofa. Ve skutečnosti to, že jeden druh vymře, znamená obvykle možnost uplatnění pro druh jiný. V historii Země se vícekrát došlo k situaci, označované jako hromadné vymírání. Největší bylo na konci permu, vlastně mezi prvohorami a druhohorami. Tehdy vymřelo přes 90% druhů rostlin a živočichů (podle autorů se tento údaj liší od mírného – 80% až k maximálnímu – 98%). Další velké vymírání je na konci křídy – mezi druhohorami a třetihorami.

Důležitý údaj je také, jaká druhová rozmanitost byla v geologické minulosti. Původně se předpokládalo, že počet druhů stoupá. Pak přišly námitky, že čím dále do minulosti, tím méně usazenin (a tedy i zkamenělin) se zachovalo. Nově se na základě rozsáhlých databází zpracovaných počítači zjistilo, že nejvyšší druhová rozmanitost byla dosažena již v mladších prvohorách. Od té doby byl stav zhruba stabilní, dokonce se zdá, že v posledních několika desítkách milionů let nastává pokles.

Biologická produktivita, tedy celkové množství rostlinných a živočišných tkání, byla v období mezi 300 – 20 miliony let před současností vyšší, než je dnes. V té době byla také vyšší teplota a vyšší obsah oxidu uhličitého.

Trilobit rodu Dalmanitina z okolí Berouna. Trilobiti přežili stovky milionů let. Nakonec vymřeli bez potomků

V minulých geologických obdobích vyhynula naprostá většina druhů. V průměru má jeden druh „životnost“ 1 – 10 milionů let. I když do existence druhů začal člověk zasahovat již v poslední době ledové a předpokládá se, že přispěl k vyhynutí některých druhů (dokonce je obviňován z vybití megafauny), za posledních 10 000 let se situace výrazně změnila. Jen v Polynésii domorodci vyhubili asi 2 000 druhů ptáků (to je více než 20% současných druhů ptáků). Je však správné poznamenat, že i tento údaj je spíše odhad. Optimisté uvažují asi o 1 300 druzích.

Vymření nějakého druhu na určitém území neznamená, že se tam celkový počet druhů sníží. Když se plocha původního lesa na Portoriku zmenšila o 99% (území bylo částečně znovu zalesněno), z 60 druhů ptáků vymřelo 7. Dnes je na ostrově 97 druhů ptáků. Úbytek lesa znamenal možnost pro uplatnění dalších druhů. Podobně u nás v důsledku lidské činnosti vlastně zmizely původní lesy a byly nahrazeny částečně pěstovanými lesy a (většinou) zemědělskou půdou. Počet druhů neubyl, naopak se díky novým stanovištím a zavlečením cizích druhů zvýšil. Největší biodiverzita tak byla po příchodu zemědělců.

Často uváděné deštné pralesy jsou dnes jen zlomkem někdejších pralesů. K jejich redukci došlo zároveň s ochlazením a vysušením ke konci třetihor. Současné zmenšování díky kácení je nesrovnatelně menší. Navíc je šance výsadbou tento nepříznivý vývoj zvrátit.

Lidé většinou ani nevědí, jaké druhy jsou vlastně ohroženy vymíráním. Veřejnosti se jako příklady předkládají primáti, kytovci, ptáci, krásné druhy motýlů, orchideje. Prostě to, co může zahrát na city. Ve skutečnosti jde naprostou většinou o hmyz, červy, plísně, bakterie a viry. Je to jednodušší než vysvětlovat, že v rámci společenstva mohou být právě takové organizmy pro jeho zachování nejdůležitější. Nikomu by ale nevadilo, kdyby vyhynul virus chřipky, HIV, původci dalších chorob.

Někdy nelze vymírání zabránit. Platí to především o malých, izolovaných populacích. Velmi často však je vymírání způsobeno neznalostí, lhostejností a bezohledností (spíše bychom měli mluvit o vybíjení nebo vyhubení). Ohrožené druhy se snažíme chránit. Vždy platí, že prvotní je umožnit druhu žít v přirozeném prostředí, snahy o náhradní řešení bývají často drahé a ne vždy účinné. Takovou skladbu druhů, jaká by zde byla bez lidských zásahů, nelze obnovit. Přiznejme si to a přiznejme si také, že i chráněný živočich se může za určitých podmínek přemnožit a škodit. Vinaři ví své o špačcích, rybáři o žábách a kormoránech, lesníci třeba o bobrech.

I vymírání druhů se dá zneužít. Stačí použít silně nadnesených údajů:

Ve srovnání s těmito údaji je tvrzení, že „také dnes zmizel jeden rostlinný nebo živočišný druh“ vlastně nesmírně optimistické. Přepočteno na rok je to ročně 365 druhů. To je mnohem méně, než je přirozené vymírání. A viděl vůbec někdo seznam druhů, vyhynulých třeba za loňský rok?

Podle P. Ehrlicha měla do roku 2 000 vymřít polovina druhů, všechny druhy pak mezi roky 2010 – 2025. Má však důkazy? Říká, že „Biologové nepotřebují vědět, kolik druhů existuje, jak jsou navzájem příbuzné, ani kolik jich ročně zmizí, aby rozeznali, že zemská biota vstupuje do gigantické křeče vymírání.“ To je ale víra, ne věda.

E. O. Wilson a P. Ehrlich jsou zastánci projektu Divočina. Po sestěhování obyvatel Spojených států do malých městských ostrovů má být na kontinentu obnovena divoká příroda.

Blízko těmto názorům má i prof. Jan Keller, vedoucí kandidátky ČSSD do Evropskéhoparlamentu. Navrhuje samostatné skupiny lidí, které by měly 5 – 10 tisíc členů (podrobnosti uvádí Milan Šálek).

Podobnost se současnou hysterií kolem globálního oteplování rozhodně neníčistě náhodná.

Važme si vymírání. Jenom díky jemu je možný vývoj života a jen díky jemu jsme tady. Naopak vyhubení některých druhů v současnosti je do značné míry dáno bezohledností, neznalostí, a ovšem také ekonomickými možnostmi, především v chudších státech. I tak část druhů zmizí. Jde však o to, aby jich bylo co nejméně.

Když nezastavíme oteplování, zmizí běžná zvířata i rostliny, varují vědci – a novináři ochotně píší články o budoucí katastrofě. Sama historie naší planety je usvědčuje ze lži. Teplá období vždy byla pro rozvoj života příznivější, než chladná. Ne nadarmo jsou označována jako klimatická optima. Také dnes je v tropech víc druhů než v chladných oblastech.

I ochrana je zásah do přírodních systémů, i když často narušených. Je nutná, ale vždy by se však mělo uvažovovat co, proč, jak, kde a dát pozor na to, jestli není dobrý úmysl zneužíván (a v čí prospěch).

Zdroj