Proč nepodpořit plánované nízkoemisní zóny?

Hovořit o ekologii a zařadit ji do volebního programu je v kurzu. V Evropě jde v této oblasti doslova o politický boj. Kdo z politiků se ale skutečně zamyslí nad smyslem toho, co a jak chce prosazovat?

Zářným příkladem mohou být nízkoemisní zóny, jež některé západoevropské státy především díky politickému tlaku před několika lety zavedly v domnění, že se zlepší kvalita ovzduší ve velkých městech a v průmyslových zónách. Po několika letech praxe s nízkoemisními zónami se však zavedení těchto zón ukazuje jako pramálo účinné. A důvod?

Zatímco jsou Evropané skvěle zpracovaným politickým i producentským marketingem vyučováni, že největšími viníky znečištění ovzduší jsou starší auta s dieselovými motory, spatřily světlo světa zajímavé analýzy. Zjistilo se, jak moc se rozcházejí hodnoty znečištění oxidy dusíku deklarované výrobci automobilů (naměřených v podmínkách homologačních zkušeben) s výsledky měření znečištění v reálném provozu. Rozdíly jsou až neuvěřitelné. A to tak, že v testech dopadla lépe postarší Škoda Octavia TDI bez filtru pevných částic, než Subaru splňující normu EURO6.

Agentura ICCT naměřila u některých moderních vozů až sedminásobné překročení homologačních hodnot. Při testech se zjistilo, že moderní diesely vypouštějí v reálném provozu podstatně více oxidů dusíku, než uvádějí výrobci v laboratorních testech.

Je to podobné jako s výrobci udávanou „papírovou“ spotřebou u automobilů, která je při reálném používání vozu téměř vždy nedosažitelná. Tento problém se ovšem týká především Evropy, protože v USA mají výrobci podstatně přísnější zákonné podmínky. Co je psánu v dokumentaci k novému vozu, musí souhlasit i v reálném provozu.

Po skandálu koncernu WV s nainstalovaným softwarem, který měl hodnoty výfukových plynů zlepšovat při měření emisí, se zdá být jasné jedno. A to že výrobce automobilů dnes zajímá spíše úspěch při homologaci nových vozidel, aby mohli prodávat, zatímco životní prostředí se stává zástěrkou k nákupu jejich výrobků. Navenek však výrobci působí díky svým marketingovým oddělením jako uhlazení ochránci lidského zdraví.

Přesto se v České republice najdou politici, kteří se vydali na vyšlapanou, „rádoby ekologickou“, stezku svých západoevropských kolegů. I v Praze existují tlaky na zavedení nízkoemisních zón. Koncept podmínek zavedení zón však připomíná spíše Potěmkinovu vesnici a do komplexní ekologické politiky má daleko. Pokud by však byl prosazen v plánované podobě, doplatí na opatření především obyčejní lidé, jejichž jediným proviněním je, že nemají peníze na zakoupení nového automobilu. A ovzduší se nezlepší.

Politici by tedy měli nejprve tlačit na automobilové koncerny, aby změnily svůj „falešný“ přístup k ekologii a zřekly se dosavadní politiky rostoucích zisků z výroby na úkor kvality nových výrobků. Otázkou je, zda potom nebudou muset námi zvolení zástupci chodit po Evropě pěšky nebo jezdit stopem. Komplexností ekopolitiky v této oblasti se budu i s příklady zabývat v příštím článku.

Zdroj