Protikuřácký zákon plave na vodě: Tabák, ovce a rakovina. Je „epidemie moderní doby“ pomstou povražděných indiánů? Čtyři tisíce smrtících látek a uhynulé krysy. Lze kouřit a nezabít se u toho?

ERIKA MAGDALENA PEPRNÁ se v souvislosti s projednávaným zákonem proti hospodským věnuje jednomu mediálně zneužívanému léku starých indiánských kmenů a ptá se, zda existují bezpečné a zdravé možnosti jeho užívání

Pomalu to sice vypadá, že nic než migrantské téma nikoho nezajímá, ale to je iluze. Od nedávné doby ovládá opět veřejný prostor České republiky i fenomén zvaný kouření. Vášně kolem něj jsou s těmi migrantskými srovnatelné. V parlamentu je zase další verze zákona, a tak se kdekdo zuřivě pře o tom, zda můžeme nebo nemůžeme, máme či nemáme zakázat kouření v restauracích – abychom byli světoví a zdraví a vůbec.

Zkusme jít s dobou a zeptejme se: Proč vlastně by se v restauracích nemělo kouřit? Ale to ví přece každé malé dítě, odpoví nepochybně spravedlivě rozhořčený konzument mainstreamu a ťuká si přitom na čelo: kouření škodí zdraví! Pomiňme teď proto otázku nejpodstatnější – tedy zda má či nemá majitel soukromé restaurace právo provozovat svůj podnik tak, jak uzná za vhodné (cigarety a spol. jsou stejně legální zboží jako třeba alkohol), na což zní odpověď v naší svobodné demokratické společnosti samozřejmě – nikoli. Podívejme se však na kouření a jeho škodlivost i z hlediska zdravotního, které se mylně pokládá za nepochybné. A pro jistotu předešlu, až mi budou fanatičtí odpůrci tabáku nadávat, že jsem nekuřačka.

Chleba zabíjí

„Kouření zabíjí“. Tahle věta je dost možná nejdokonalejší manipulací našeho mediálního prostoru v dějinách moderní doby. Ano, kouření občas skutečně zabíjí. Stejně jako letadla (některé roky i přes tři tisíce obětí), nebo auta (mnohem, mnohem více, někde kolem 1,3 milionu smrtí ročně). Nějak jsem si ale na kapotě nového sousedova auta nevšimla cedule „auta zabíjejí“, zabírající povinných 65% krabičky, pardon, karoserie. A to by ještě třeba mohla být auta ozdobena obrázky rozmašírovaných miminek, nebo něčím podobně roztomilým – pokud bychom tedy přijali logiku „protikuřáckého tažení“.

Velmi přesný popis manipulace, kterou současná kampaň vládne, obsahuje například satirická stránka Bread Kills! (Chleba zabíjí). Kdyby si ji přečetl někdo, kdo o chlebu nic neví, jistě by došel k závěru, že jde o mimořádně nebezpečnou drogu:

A to přesto, že i třeba taková Evropská bílá kniha o plicích (vskutku hrůzný název!) sama obsahuje podivný protimluv: „Ačkoli… se objevily mnohé změny životního stylu a konzumace tabáku, především mezi muži v západní Evropě… rakovina plic zůstává obrovským problémem.“ Pozoruhodné je – ačkoli o kouzlech statistiky již něco bylo řečeno výše – že nikde, v žádném oficiálním dokumentu, nenajdeme na prvních místech graf, který bychom očekávali: nárůst počtu kuřáků kontra nárůst počtu případů rakoviny plic. Přitom obrazy jsou velmi sugestivní – to vědí i politikové, kteří chtějí na krabičky obrázky zkažených zubů. Že by proto, že takový graf… není?

Kdo ví. Rozbor manipulace přenechme povolanějším mediálním expertům – třeba velkému bojovníkovi za práva těžce diskriminované menšiny kuřáků, Petru Hájkovi. Většinu lidí – tedy těch, kteří jsou zvyklí samostatně myslet, nikoli pouze přijímat „pravdy“, které jsou v televizi či na krabičkách, totiž především zajímají spíše praktičtější, zdravotní otázky: Škodí kouření zdraví? Pokud ano, proč? Existuje „bezpečné kouření“? Co jsou skutečná rizika kouření? A je situace, v níž nám může tabák naopak pomoci?

Blahodárný tabák?

Pokud jde o poslední otázku, zní odpověď: ano, samozřejmě. Dokonce i oficiání věda zcela otevřeně přiznává, že kouření podporuje mentální a kognitivní funkce, tedy prostě paměť a myšlení. Kuřáci vědí, o čem je řeč. Kouření (ovšem v rozsahu občasném) tedy může dokonce bránit rozvoji demence, Parkinsonovy či Alzheimerovy choroby. Současně dělá cosi s imunitou, co způsobuje, že mezi kuřáky (nikoli ovšem mezi bývalými kuřáky) je o něco nižší výskyt automiunitních nemocí, jako je třeba obávaný problém se střevy – ulcerózní kolitida. Otázkou je, zda tyto benefity u konkrétního jedince převáží nedostatky.

Čímž se dostáváme k otázce nejdůležitější: škodí kouření zdraví – a pokud ano, proč? Je docela záludná. Jedinou skutečně pravdivou odpovědí, ověřitelnou letitou praxí, je totiž: jak komu, jak kdy a podle toho, v jakém množství. Víme jistě, že kouření není nic moc pro ženy (kromě jiného narušuje metabolismus ženského hormonu, estrogenu), a že nám nedělá moc dobře na plíce. Míra poškození je ale u každého zjevně naprosto individuální – na to nejsou potřeba lékařské statistiky. Vzpomeňme na generaci našich babiček: kouřil kdekdo, leckdo v po desítkách denně – a přesto se pozoruhodně velké množství lidí dožilo ve zdraví vysokého věku. Obvykle to ale byli lidé, kteří žili (a kouřili) v určitém prostředí a určitým způsobem.

Statistiku ani studii k dispozici nemám, ale docela ráda bych ji viděla: znám totiž řadu „zdravých starých kuřáků“ – jenže jde o lidi, žijící v čistém, třeba horském prostředí, a čistých i vnitřně – žijí docela jednoduchým a prostým životem, bez obrovitého stresu, typického pro moderní dobu. Také (až na výjimky) jde o lidi, kteří nekouří kompulzívně, po krabičkách – prostě si dají pár za den, „ke kafíčku“. Je to takový rituál.

Jejich vztah k cigaretě se tedy – možná nikoli jen shodou okolností – značně podobá okolnostem, za nichž tabák užívali severoameričtí indiáni, po nichž jsme jej „zdědili“. Pro ně byl tabák posvátnou bylinou, používanou pro napojení a naladění se na „to božské“ (pojmenované prostě Velký Duch) a duchy přírody. Kromě toho jej používali skutečně jako léku: byl užíván mimo jiné jako analgetikum při porodech, bolestech zubů a hlavy a dalších, jako lék na astma, kašel, křeče a revmatismus, nebo k odstranění únavy a žízně na dlouhých pochodech.

Důležité bylo ovšem tabák užívat přesným, rituálním způsobem a jen, pokud jej bylo skutečně potřeba – ne tedy jako prostředek k úlevě od stresu, útěku od problému, nebo jako „rekreační drogu“. Evropané, kteří indiánům tabák „štípli“ spolu s půdou (a vším ostatním) ale tyto generacemi prověřené „návody k užití“ ignorovali (a nadále ignorují). Zbylí indiáni se tomu trpce smějí. Jak praví jeden indiánský blog na téma kouření: „Oblíbené přísloví mezi indiány je, že když naši předci poprvé dali Evropanům tabák, dobře věděli, že je to všechny pobije. Jen nevěděli, že je to bude trvat tak hrozně dlouho.“

Aditiva a papír

Jenže – ona by ani ta „indiánská pomsta“ nemusela být tak horká, nebýt papíru a aditiv. Z pálení papíru cigaretě pochází řada oněch „smrtících látek“. Jenže není prvořadým viníkem – a navíc se jeho škodlivé účinky dají do jisté míry odfiltrovat. Jedna česká firmička dokonce vynalezla patentovaný filtr, jehož účinost je někde mezi 30-40 %. To není špatné…

Horší než papír jsou ale aditiva. Jak píše ąmerická novinářka Melissa Breyer na serveru care2.com: „Jestli si myslíte, že cigarety jsou prostě smotané nasekané lístky a papír, spletli jste se zhruba o 597 přísad. Tabákový průmysl se stal mistrem v chemickém šálení svých konzumentů. Některá aditiva se přidávají pro chuť, ale většina aditiv se – jak ukázaly výzkumy – přidává do cigaret za jediným, zato klíčovým účelem: aby byly návykovější.“

Některé zdroje uvádějí, že aditiv a dalších chemických látek je dnes v cigaretách identifikováno někde mezi čtyřmi až sedmi tisíci. Zahrnují nádherné „chuťovčičky“ jako formaldehyd, arzén nebo polonium. No, neberte to! Navíc cigarety takzvaně s filtrem ve skutečnosti vedou k tomu, že kouřící osoba vdechuje ve skutečnosti více škodlivin (i kdyby jen proto, že filtr mění chuť cigarety, která se posléze musí „nastavovat“ zase oněmi aditivy) – to přiznává koneckonců i manstream.

Jak tedy kouřit?

Jaké je tedy řešení „cigaretové hádanky“? Je jich několik – a žádné není banální, ačkoli jsou, jako většina zdravých a dobrých řešení vůbec, prověřená léty a „tradiční“. Patří mezi ně: Učit se naslouchat vlastnímu tělu a smyslům, namísto reklamním nesmyslům. Nekouřit, pokud jste nemocní a cítíte, že vám to nedělá dobře. Žít v co nejzdravějším prostředí, a pokud to nejde, „dopovat“ tělo vitamíny a minerály. Kouřit jen tehdy, když cítím, že je to pro mě správné, nejlépe jen občas a jen v klidu, pokud se potřebuji „naladit“ (přidáme-li poznámku pro křesťany – je velmi záhodno dát si pozor, na co se vlastně ladím – generace indiánů přede mnou se totiž rozhodně nevěnovaly Ježíši Kristu). A zásadně co nejčistší tabák.

Když můžete sehnat americké „malé značky“ s pravým viržinským, nebo dokonce surový tabák, určitě to udělejte. Rozhodně se vyhněte cigaretám s vestavěným filtrem, které vám „velká tabáková lobby“ předplní smrtícím koktejlem látek, jež zabijí laboratorní krysu (a tentokrát nejen ji) i v mnohem menší koncentraci, než chlebové těsto. Když už chcete filtrovat, radši si pořiďte filtr vnější. Podobně jako u jídla tedy platí – raději méně – a kvalitně.

A hlavně – neklesejte na duchu. Pokud si budete každý den dávat dvacítku cigaret ve strachu a s představou toho, jak vám v plicích bují rakovina, dostanete ji mnohem snáz, než když si budete věřit, že jste zdraví. Navíc na ni snáze zemřete: kancerofobiemůže vést k fatálnímu neléčení se v případě, že vám něco je, což je dokonce „vědecky dokázaný“ fakt.

Skutečně hluboce věřít, že jste zdraví, se vám ovšem samozřejmě nepovede, pokud někde hluboko uvnitř tušíte, že kouříte „nad poměry“ a jste ve skutečnosti závislí (na aditivech, ne na tabáku!) Začarovaný kruh. Ze kterého je ovšem poměrně jednoduchá (byť nelehká) cesta:

Ve skutečnosti jde u „bezpečného kouření“ o jediné. O návrat k sobě. O poctivé přiznání si toho, jak na tom jsem. Pak se ovšem stáváme pány svého těla i situace. Tedy přesným opakem zmanipulovaných, vyděšených ovcí.

Pročpak se asi o tom v mainstreamovém tisku ani v lékařských letácích nedočteme?

Zdroj