Jak zatočit s chudobou. Zn. Levně

Nejhorší choroba, která sužuje lidstvo? Chudoba. Na to, abychom ji vymýtili, by vlastně stačilo málo.

Chudoba je nejkrutější neduh lidstva. Když žijete v krajní chudobě, nemáte ani na to, abyste se vyhnuli i těm nejsnáz léčitelným chorobám, které jsou příčinou každého šestého lidského úmrtí. Plíce máte nejspíš zanesené nečistotami ze vzduchu ve vaší domácnosti, protože tak jako 2,7 miliardy dalších lidí vaříte a ohříváte se pomocí paliv, jako je trus a dřevo – se stejnými důsledky jako byste kouřili dvě krabičky cigaret denně. Kvůli nedostatečné výživě vaše děti špatně prospívají a jsou růstově opožděné, zasažen je i rozvoj jejich kognitivních schopností, což je v průměru stojí 4–8 bodů inteligenčního kvocientu. Taková deprivace vede k hlubokému stresu a do beznaděje, je těžké pak jednat tak, abyste si vylepšili život.

Krajní chudoba: dolar devadesát na den

Samozřejmě, svět v boji proti chudobě dosáhl velkého pokroku. V roce 1820 žilo v krajní chudobě devět z deseti lidí. Světová banka odhaduje, že míra celosvětové chudoby poprvé v lidských dějinách klesla na jednociferná čísla v roce 2015. Dnes za méně než 1,90 dolaru na den (což odpovídá jednomu dolaru v roce 1985) žije 9,1 procenta světové populace čili téměř 700 milionů lidí.

Nastavení hranice chudoby na dolar a devadesát centů je skutečně přísné: nejedná se o to, co si může movitý turista koupit v rozvojové zemi s nízkými cenami. Znamená, co si Američan může za 1,90 dolaru koupit ve Spojených státech. V lokální měně se její výše upravuje na ekvivalent kupní síly.

Ekonom Anthony Clunies Ross udělal vstupní pokus o kalkulaci nákladů na definitivní řešení chudoby tím, že odhadl, kolik peněz by bylo zapotřebí na hotovostní transfery, které by každého jednotlivého člověka na planetě zbavily chudoby.

Ven z krajní chudoby za půlku nákladů na rozvojovou pomoc

Přistupme k aktualizaci tohoto přístupu (podobnou snahu nedávno vyvinul také think tank Brookings Institution). Můžeme začít třeba pohledem do Indonésie – čtvrté nejlidnatější země světa, kde žije zhruba 257 milionů osob. Před pouhými dvaceti lety byla chudá asi polovina Indonésanů, kdežto v roce 2014 (nejnovější odhad) spadalo pod hranici 1,90 dolaru/den jen něco přes osm procent obyvatel čili 21 milionů lidí. Do 1,90 dolaru těmto Indonésanům chybí průměrně 29 centů, takže aby z krajní chudoby uniklo 21 milionů lidí, potřebují denně navíc 29 centů – dohromady zhruba šest milionů dolarů. To činí celkem 2,2 miliardy dolarů za rok.

Poněvadž tato suma vychází z toho, co by si za 2,2 miliardy dolarů mohli koupit Američané ve Spojených státech, skutečné náklady v indonéských rupiích by byly mnohem nižší. Při kurzovní směně by náklady dosahovaly asi 700 milionů dolarů.

Domovem nejvyššího absolutního počtu chudých lidí na planetě je Indie, kde podle odhadu z nejnovějšího průzkumu, uskutečněného v roce 2011, žije v krajní chudobě 268 milionů lidí. Každý z nich je pod hranicí krajní chudoby o průměrně 38 centů denně. V případě Indie se náklady po kurzovní směně vyšplhají na celkem téměř 11 miliard dolarů.

Zeměmi nejnákladnějšími na ukončení chudoby by byly Demokratická republika Kongo a Nigérie. V Demokratické republice Kongo žije v krajní chudobě 77 procent obyvatel a k dosažení hranice chudoby jim v průměru schází dolar. S ohledem na slabý směnný kurz by náklady v Kongu přesáhly dvanáct miliard dolarů.

Po úpravě kvůli nedostatku údajů ze států, jako je Severní Korea, Jemen a Zimbabwe, se zdá, že náklady na vykořenění chudoby by na základě nejnovějších dostupných dat vyšly na o něco méně než sto miliard skutečných dolarů. Brookings extrapoloval dřívější trendy a data z ostatních zemí v rámci regionů a zjistil, že náklady v roce 2015 mohly být dost dobře nižší než 75 miliard dolarů ročně. Abychom si toto číslo dali do souvislostí, uveďme, že svět každoročně vynakládá 140 miliard dolarů na rozvojovou pomoc.

Léčba chudoby zdarma

Samozřejmě, provádíme jen myšlenkový experiment, který má své meze. Ve skutečném světě by nebylo možné identifikovat všechny potřebné lidi světa a rozdat jim přesně 29 či 38 centů, aniž by nám vznikly mnohem vyšší náklady. Nicméně umožňuje nám určit rozsah největšího světového problému.

Očekává se, že v roce 2030 bude na planetě o něco méně než 400 milionů chudých a do roku 2060 by měl růst příjmů téměř úplně chudobu vykořenit. Na základě této informace dokážeme odhadnout úhrn budoucích nákladů na vykořenění chudoby na zhruba 1,5 bilionu dolarů. Kdybychom peníze už dnes vyčlenili do fondu (kde by se příštích 45 let připisoval úrok), potřebovali bychom k definitivnímu vykořenění lidské chudoby necelý bilion dolarů.

Bilion dolarů, to zní jako velká věc. Ve skutečnosti je to ekvivalent zhruba jednoho procenta ročního globálního HDP, 18 měsíců vojenských výdajů USA či dvacetiny státního dluhu USA. Zároveň je to ekvivalent nákladů vyvolaných jen jedním rokem Pařížské klimatické dohody, která slibuje, že když budeme každoročně platit bilion dolarů, zmírní vzestup teplot o 0,17 °C do roku 2100.

Skutečná tragédie je, že nejlepší řešení chudoby by nestálo vůbec nic. Nejúčinnější cestou k omezování deprivace je odjakživa široce založený hospodářský růst: v Číně růst hospodářství během 30 let bleskově vyzdvihl nad hranici chudoby bezprecedentních 680 milionů lidí. Globální dohoda o volném obchodu – například úspěšné dokončení stagnujícího rozvojového kola z Dauhá – by pravděpodobně zbavila chudoby dalších 160 milionů lidí.

Globální skepse ohledně volného obchodu, která se projevuje u amerického prezidenta Donalda Trumpa a dalších, znamená, že si necháváme ujít nesmírně důležitou příležitost. Prozatím bychom měli prosazovat nejúčinnější rozvojové investice: výdaje za výživu dětí, očkování, rané vzdělávání a stipendia pro dívky mohou vést ke smysluplným, celoživotním zlepšením zdraví a výše příjmů.

Měli bychom si ale také uvědomit, že ukončení chudoby je lidstvu vůbec poprvé opravdu finančně na dosah. A měli bychom vyzvat své politické lídry k zodpovědnosti za nákladnou politiku, která přináší mnohem méně.

Zdroj