Solární klondajk: Obětní beránci krádeže za slunečného dne. Jak to vlastně bylo s těmi panely? Z jiskry vzešel plamen. Sedm zničených životů českou soudcokracií? V úterý se dozvíte mnohem více

ZDENĚK JEMELÍK shrnuje některé veřejnosti neznámé momenty z kauzy solárních elektráren a připojuje pozvánku na přednášku jedné z hlavních aktérek, Aleny Vitáskové 

V těchto dnech se připravuje k nástupu výkonu trestu nebo hledá cestu k jeho oddálení sedm z původních deseti obžalovaných v trestním řízení soudním, veřejnosti známém jako „kauza Vitásková“, vedeném v 1. stupni u Krajského soudu v Brně senátem Aleše Novotného a pravomocně ukončeném rozsudkem senátu předsedy Ivo Lajdy Vrchního soudu v Olomouci.

Základní příčinou jeho zahájení bylo údajně nezákonné vydání Energetickým regulačním úřadem (dále jen ERÚ) licencí na provoz fotovoltaických elektráren společností Saša Sun s.r.o. a Zdeněk Sun s.r.o. o silvestrovské noci r. 2010. Obě elektrárny byly vlastnictvím holdingu Ferromet a.s.

Zničené životy

„Silvestrovské“ licenční řízení proběhlo v době, kdy v čele ERÚ stál předseda Josef Fiřt a místopředseda Blahoslav Němeček a ve významném postavení také oznamovatel trestného činu Antonín Panák, kteří za podezřelý způsob provedení licenčního řízení nebyli nikdy voláni k odpovědnosti a naopak v trestním řízení působili jako svědci na straně obžaloby.

Obžalováni byli jednatelé obou investorských společností, Alexandr a Zdeněk Zemkovi, skupina techniků, kteří řídili výstavbu elektráren nebo se na ní podíleli jinak, dva úředníci Energetického regulačního úřadu Luděk Pražák a Ilona Floriánová, kteří se podíleli na vydání licencí. K nim příslušné orgány přihodily předsedkyni ERÚ Alenu Vitáskovou a její podřízenou Michaelu Schneidrovou, které v době vydání licencí ještě netušily, že budou někdy působit v ERÚ.

Podstatná část dokazování se jich vůbec netýkala, ale musely mařit čas a peníze účastí na dlouhém řízení. Luděk Pražák dosáhl zproštění již u soudu 1. stupně, Ilonu Floriánovou soud shledal vinnou, ale neuložil jí trest a Alenu Vitáskovou jako jedinou zprostil odvolací soud, ač Aleš Novotný jí uložil krutý trest osmi a půl let vězení.

Hlavní líčení 1.stupně bylo zahájeno dne 2. června 2014, závěrečné řeči dozněly dne 11.prosince 2015 a teprve dne 22.února 2016 došlo na vyhlášení rozsudku. Odvolací Vrchní soud v Olomouci případ uzavřel rozsudkem ze dne 17. ledna 2018. Čekání na odvolací řízení od 22. února 2016 do 17. ledna 2018 si všichni obžalovaní „užili“. Připočteme-li čas, strávený předsoudními etapami trestního řízení, orgány činné v trestním řízení pustošily životy obviněných déle než pět let. Žádný z obžalovaných na tuto část života nikdy nezapomene.

Přeskočila jiskra

Snad všichni odsouzení půjdou do vězení s pocitem, že jsou obětí neodpovědnosti státu. Nemají na to všichni stejný nárok, nicméně je pravda, že na počátku všeho byla marnotratnost státu, který povzbudil zájem podnikatelů o budování obnovitelných zdrojů energie přemrštěnou finanční podporou, promítnutou do vysokých výkupních cen.

Fotovoltaický byznys se okamžitě stal něčím na způsob „klondiku“ a podnikatelé si brali úvěry se splátkovými kalendáři, postavenými na předpokládaných vysokých příjmech. Ferromet a.s. zatížil investiční výstavbu v objemu 1,3 miliardy Kč úvěrem ve výši 1,0 miliardy. Nezpůsobilost splácet by jej přivedla ke krachu. Na rozdíl od některých jiných investorů měl ke vstupu do fotovoltaického byznysu nespekulativní důvod: v období krize klesla k nule poptávka po lešenářských trubkách a hrozilo propouštění kvalifikovaných zaměstnanců.

Ferromet našel náhradní program ve výrobě nosných konstrukcí pro fotovoltaické panely, a protože měl vlastní volné pozemky, začal stavět. Stát sice „klondike“ spustil, ale v listopadu r. 2010 drasticky snížil výkupní ceny pro elektrárny, jež zahájily výrobu po 1. lednu 2011. Byl to hluboký zásah do způsobilosti podniků splácet úvěry, který je existenčně ohrozil. Je přirozené, že investoři se snažili doběhnout do cíle včas, aby si zajistili zachování podmínek, za kterých začali s realizací svých investičních projektů.

Prvotní příčinou zahájení trestního stíhání bylo ale zjištění, že kdosi založil do licenčních spisů padělané revizní zprávy. Určitě k tomu nedošlo z výše uvedených příčin a investoři si tuto podivnou „službu“ neobjednali a ani o ní nevěděli. Přesto na ně dopadá odpovědnost za ni.

Vyšetřování se mohlo omezit na toto zjevně protiprávní jednání a přezkum nároku elektráren na vydané licence se mohl uskutečnit ve správním řízení. Z padělání licencí ale přeskočila jiskra a rozhořel se požár kvůli podání žádostí o vydání licencí a následné vyhovění, k čemuž mělo dojít, ačkoli elektrárny údajně nebyly dokončeny.

Jak to bylo s panely

Rozsudek senátu Aleše Novotného čítá 167 stran, odvolací soud se spokojil ve svém výtvoru se 130 stranami. Významnou část obou textů zaujímají okopírované ucelené části obžaloby, ale i tak objem rozsudků může působit dojmem, že vše bylo řádně přezkoumáno a vyhodnoceno. Dojem ale může být klamavý.

Sotva lze uvěřit ve svědomitost a odpovědnost soudce Aleše Novotného, který po neslušně dlouhé době na přípravu vyhlášení rozsudku spekuloval o důvodech, proč si Alena Vitásková ze „starého“ vedení úřadu ponechala právě spoluobžalovanou Michaelu Schneidrovou, když všechny ostatní vyházela. V průběhu hlavního líčení ovšem soud zjistil, že paní obžalovaná nastoupila do ERÚ až po Aleně Vitáskové a nikdy dříve v ERÚ nepracovala. V případě Aleny Vitáskové zase tvrdil, že podle informací, které při hlavním líčení podal žalobce, se do své funkce předsedkyně ERÚ dostala díky „nějakému jednání Jany Nečasové, dříve Nagyové“, ač státní zástupce o něčem takovém neutrousil ani slůvko a podobné zjištění z dokazování nevyplývalo.

Hlavně ji odsoudil ke krutému trestu, ač dle svého doznání neměl proti ní přímé důkazy. Při takové povrchnosti či nedbalosti soudce se pak není co divit, že se spokojil s neurčitým tvrzením o nedokončenosti elektráren, o jejíž kvantifikaci se nezajímal. Je pravda, že v letech 2009 – 2010 za „starého“ vedení ERÚ došlo k vydání licencí nedokončeným elektrárnám, ba zařízením v počáteční fázi rozestavěnosti (a nikdo z vedoucích pracovníků ERÚ se tehdy nedostal před trestní senát).

To ale není případ tohoto řízení: elektrárny vyfotografovala dne 26. prosince 2010 družice NASA. Rozlišení fotografií dovoluje přímo počítat panely: elektrárny skutečně stály. A podle znaleckého posudku věhlasné auditorské firmy Pricewaterhouse Coopers nedodělky na díle za 1,3 miliardy Kč činily pouhých cca 60 tis. Kč.

Soud převzal i nesprávný výpočet výše škody, předložený žalobcem, který vycházel z předpokladu, že předmětné elektrárny dosáhly výkupní ceny z r. 2010. V té době již ale bylo známo, že došlo sice k počátečnímu omylu, ale elektrárny ve skutečnosti získaly nárok pouze na cenu, platnou od 1. ledna 2011 (je smutné, že celá trestně stíhaná honička za včasným vydáním licence nakonec nevedla k cíli). Jednatele investorských společností Alexandra a Zdeňka Zemkovy soud „ukřižoval“ za to, že podepsali protokoly o převzetí nedokončeného zařízení elektráren z rukou subdodavatele do svého vlastnictví. Podsunul jim úmysl oklamat ERÚ, předstírat dokončenost nedokončených elektráren. Ale listiny, dokazující vlastnictví zařízení, jsou povinnou přílohou žádosti o licenci, takže investor měl důvod si důkazy připravit v předstihu.

Jako důkaz o dokončenosti jsou protokoly nepoužitelné, protože ERÚ prověřoval fyzický stav elektráren komisionální obhlídkou na místě. Úřednice, rozhodující o vydání licencí, se při posuzování dokončenosti musela řídit názorem komise, nikoli protokolem. Odběratel má jistě právo dohodnout se s dodavatelem, že od něj převezme zakázku jako splněnou i před jejím dohotovením.

Ostatně soud nepřihlédl k logistice licenčního řízení: při návalu žádostí na konci roku bylo nutné postavit se do fronty žadatelů včas. Jsou známy případy, že ti, kteří s podáním žádosti čekali až do úplného dohotovení zařízení, se nedomohli ani prvního paralelního připojení a nárok na vydání licence jim nevznikl. Tuto úvahu si ovšem dovoluji pouze s ohledem na bezohledný zásah státu v listopadu 2010, jímž se všichni žadatelé dostali do mimořádně svízelné situace.

Za těchto okolností mi je jako laikovi trestnost inkriminovaného jednání bratří Zemkových nepochopitelná. Tím výčet pochybností o skutkových zjištěních soudu 1. stupně nekončí, ale nemá smysl se jimi na tomto místě zabývat, protože na ně jistě dojde při uplatnění mimořádných opravných prostředků.

Bajky a spekulace

Odvolací soud velmi pečlivě přezkoumal argumentaci Aleše Novotného o domnělých nepravostech Aleny Vitáskové a zcela správně jeho pustým spekulacím nepřiznal hodnotu uzavřeného řetězce nepřímých důkazů. Proto ji zprostil obžaloby. Naproti tomu v případě její podřízené Michaely Schneidrové se rozhodl utvrdit subjektivní stránku jejího „zločinu“, spočívajícího v tom, že se zdráhala napravit údajné výchozí pochybení obž. Ilony Floriánové. Bez jasně prokázané subjektivní stránky by její pečlivě vypracované rozhodnutí, přezkoumané s uspokojivým výsledkem externí advokátní kanceláří, zůstalo v poloze správního pochybení či sporného právního názoru, a nebylo by trestné. Proto jí podsunul záměr pomoci generálnímu řediteli Ferrometu Zdeňkovi Zemkovi, s kterým se měla dobře znát.

Nalézacímu soudu se nepodařilo tuto bajku potvrdit, ale odvolací soud sám sebe přesvědčil o její pravdivosti spekulacemi. Zůstává skutečností, že v průběhu celého řízení – od přípravného až do rozsudku ze 17. ledna 2018 – nikdo nepotvrdil, že by tyto dvě osoby viděl v jedné místnosti nebo kdekoli mimo krátké přítomnosti Zdeňka Zemka st. na schůzi Klubu plynárenských podnikatelů a nebyl předložen žádný důkaz o jejich přímé vzájemné komunikaci. Soud v tomto případě nahradil důkazy pustou smyšlenkou.

Kromě toho soud potřeboval Michaele Schneidrové dokázat, že způsobila škodu. Použil k tomu postupu podle klasické zásady „in dubio CONTRA reo“: tvrdí, že zastavením řízení o povolení obnovy licenčního řízení znemožnila vymáhání prostředků, neoprávněně vyplacených předmětným elektrárnám. Soud tím dal najevo, že má za jisté, že povolení obnovy licenčního řízení by vedlo k odebrání licencí. Kdyby ovšem licence odebrány nebyly, škoda by nevznikla. V praxi se ale ukázalo, že k odebrání licencí dojít nemusí. Soud tedy ke škodě paní obžalované předjímal něco, co se pak nestalo.

Soudy naopak neocenily statečnost Michaely Schneidrové, která si uhájila procesní nezávislost a připravené rozhodnutí svého předchůdce odmítla naslepo podepsat. Její předchůdce Jaroslav Vítek a místopředseda Jaroslav Panák jí vnucovali k podpisu rozhodnutí, které z jakýchkoli důvodů nechtěli sami podepsat. Michaela Schneidrová je vykázala do patřičných mezí, odmítla nést slepě odpovědnost za jejich právní názory a po seznámení se spisem vydala rozhodnutí, které je opačné k jejich.

Pro úplnost zmíním, že soudy nadřazovaly své spekulace nad vědění technických odborníků. Nejvýrazněji se to projevilo v nepochopení významu zpráv o revizi elektroinstalací. V době dostavby elektráren i Státní energetická inspekce je vnímala pouze jako důkaz bezpečnosti kabeláže a nepožadovala, aby příslušná měření byla prováděna pod proudem a po připojení k fotovoltaickým panelům. Názory, že takto provedená měření jsou neprůkazná či neúplná, se začaly uplatňovat až později.

Soudy ale tvrdí, že revizní technik se měl řídit pravidly, která v té době nemusel a možná ani nemohl znát. Kromě toho považují revizní zprávy za důkaz o dokončenosti elektrárny, kterým ani být nemohou. Revizní zprávy z 5. a 6. prosince 2010 byly vyhotoveny po dokončení kladení kabeláže.

Tresty 

Povrchnost, nedbalost a sklon ke spekulacím se nejvýrazněji projeví při srovnání trestu, uloženého Michaele Schneidrové, s „oceněním“ jiných osob.

Tak bývalého ředitele licenčního odboru Luďka Pražáka, který si (údajně na předsedovi ERÚ Josefu Fiřtovi) vynutil provedení licenčního řízení dne 31. prosince a z dovolené ovlivňoval postup úřednice, která ho v licenčním řízení zastupovala, senát Aleše Novotného osvobodil. Ilona Floriánová se dle soudu provinila, ale soud uznal, že je dostatečně potrestána podmíněným trestem z jiné kauzy a od dalšího potrestání upustil.

Naproti tomu Michaele Schneidrové, která bránila nápravě jejich údajných pochybení, udělil soudce Aleš Novotný krutý trest odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců. Odvolací soud jej sice snížil na sedm let, ale „vylepšil“ jej peněžitým trestem ve výši 250 tis. Kč.  

Ještě výraznějším důkazem nepřiměřenosti jejího trestu je srovnání s rozsudkem nad jejím předchůdcem Jaroslavem Vítkem. Dopustil se stejného „zločinu“ jako Michaela Schneidrová, ale ve větším rozsahu: šlo o dvě elektrárny v majetku společnosti ČEZ obnovitelné zdroje a.s. a obě v počáteční fázi výstavby. Na rozdíl od Michaely Schneidrové rozhodnutí neodůvodnil.

Jaroslav Vítek odešel od Krajského soudu v Brně s podmíněným trestem. Možná měl štěstí, že jej nesoudil Aleš Novotný, kterého provází pověst soudce se sklonem k ukládání extrémních trestů. Vrchní soud v Olomouci v několika případech jeho krutost napravil nebo aspoň zmírnil. V případě Michaely Schneidrové ale provedl jen kosmetickou úpravu.

Nevalné vyhlídky

Je pravděpodobné, že většina odsouzených se uchýlí k mimořádným opravným prostředkům a je možné, že aspoň někteří uspějí a dosáhnou možná snížení trestu, možná plného osvobození.

Smutné na tom je, že nápravy se dočkají až po několika měsících nebo letech strávených ve vězení. Když pak pokorně poprosí, stát jim vyplatí odškodné, které zdaleka nepokryje všechny škody, které utrpěli. Neexistuje nástroj, jenž by je od zbytečného utrpení ochránil až do meritorního rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Nejvyšší soud ČR má sice možnost předběžným opatřením odsunout nástup trestu nebo přerušit jeho výkon, pokud se mu zdá opravný prostředek nadějný, ale někdo jej musí požádat. Používá tohoto nástroje jen zřídka.

Dříve měl ministr spravedlnosti právo při podání stížnosti pro porušení zákona nařídit přerušení výkonu trestu nebo odročení nástupu. Kazisvět Jiří Pospíšil své nástupce o toto právo připravil novelizací trestního řádu. Dnes může ministr spravedlnosti při podání stížnosti pro porušení zákona pouze požádat Nejvyšší soud ČR, aby předběžným opatřením odložil nebo přerušil výkon napadeného rozhodnutí. Musel by se ovšem nejdříve rozhodnout stížnost vůbec podat.

Vyhlídky do budoucna zmíněných sedmi odsouzených jsou nevalné. Jejich poslední nadějí je Ústavní soud, který má rozhodnout o ústavní stížnosti proti kasačním rozhodnutím Nejvyššího správního soudu, jenž potvrdil správnost rozhodnutí o odebrání licencí zmíněným elektrárnám správním soudem 1. stupně. Ústavní soud zatím vydal předběžné opatření, jímž umožnil prozatímní pokračování v provozování elektráren až do jeho meritorního rozhodnutí a dosud na sebe nechává čekat. Je to ale naděje ošidná, protože předjímání právních názorů Ústavního soudu je prakticky nemožné.

Zdroj