Klimatický alarmismus není k smíchu

Naprosto zvrácené použití vědy se děje dnes a denně podporou teorií klimatických změn, které způsobí údajně nevratné změny na celé zeměkouli. Máme se údajně připravit na změnu v pěstování plodin, zvířat a investují se závratné částky do takzvaných „čistých technologií“. Zcela vážně pokračují další a další nápady jak „skladovat“ kysličník uhličitý. Klimatický alarmismus pak využívají, a to velmi šikovně, politici tak zvaných „zelených“, kteří straší nedozírnými následky změn. A ostrovní státy požadují na USA (kde jinde, když ostatní velmoci jako Rusko a Čína na nějaké náhrady či kompenzace za vzestup hladiny moří – je dnes oceněn na 7 cm – nemají peníze) kompenzace. Právě bývalý americký prezident Barack Obama učinil svou zemi spoluodpovědnou za klimatické změny a nasliboval miliardy dolarů na pomoc při „záchraně planety“. Stažení americké podpory tak zvanému pařížskému summitu o klimatu byl proto jeden z prvních kroků Donalda Trumpa právě proto, aby zabránil platbám Spojených států těm, kteří za změny klimatu viní světové velmoci.

Nedávno jsem si přečetl informaci o tom, že nějaký člověk propagující tak zvanou „nulovou uhlíkovou stopu“ spáchal sebevraždu, protože tím zamezil tomu, aby jeho „uhlíková stopa“ dále rostla. Tak to je jen doklad toho jak nové „vědecké teorie“ dokáží dohnat své příznivce až k naprosté ztrátě soudnosti a šílenství.

Právě v tomto létě, kdy se i u nás teorie nevratných klimatických změn prosazuje i v našich médiích, jsme masírováni novými a novými rekordy. Počítají se tropické dny a noci, už už se začíná hovořit o tom, že se v nejteplejších a nejsušších místech Česka bude muset změnit skladba pěstovaných plodin. Zjišťujeme najednou, že máme v krajině málo rybníků, špatnou skladbu dřevin v lesích. To jsou ale věci známé desítky let. O tom, že smrková monokultura v českých lesích je špatná, se ostatně vědělo od dob neodsířených uhelných elektráren, které desítky, možná stovky kilometrů čtverečních smrkových porostů svými exhalacemi kysličníku siřičitého zničily. Nyní nastoupil na místo kysličníku siřičitého kůrovec, kterého jsme si nechali rozmnožit do údajně největší kůrovcové kalamity. A naši odborníci na ochranu životního prostředí s vážnou tváří hovoří o tom, že za to nemůže bezzásahový režim v Národním parku Šumava. Tak jak se tam ten kůrovec dostal?

O tom, že něco je velmi shnilého v teorii klimatických změn, jsem přesvědčen už dlouho. Naprosto mně šokuje, když západní environmentalisté navrhují stále nová a nová omezení pro produkci tak zvaných skleníkových plynů. A státy jako Indie a Čína, nejlidnatější státy světa, produkují dnes už zdaleka nezanedbatelná množství kysličníku uhličitého spalováním fosilních paliv. O kvalitě, či vlastně nekvalitě, ovzduší v čínských městech se už ví a minimálně od olympiády v Pekingu víme, že je tam situace tragická. Takže my snižujeme emise (za cenu vysokých nákladů) a Čína s dalšími státy tak zvaného „rozvíjejícího se světa“ tyto naše kvaziúspory likvidují a ještě musíme řešit negativní salda z obchodu s Čínou.

Video, na které upozorňuji v perexu článku, pochází z dílny NASA. Má nás informovat o tom, že teplota na Zemi roste od roku 1888 a nejvíce v posledních letech 2013/17. Jsem si téměř jist, že za tímto jevem vůbec nemusí žádné klimatické změny být. Zatímco zkoumání počasí pokročilo za posledních 50 let nejen co do technologie (meteorologické družice), nastala i obrovská expanze počtu měřících míst na zemském povrchu. Údaje z konce 19. století pocházejí z řádově menšího počtu měřících míst a proto mohou být ovlivněna i tímto efektem. To zásadní však zřejmě není ukryto v technologii měření, ale může spočívat v omezeném počtu dat, tj. pravidelně se údaje o teplotách na zemském povrchu měří asi 200 let, u nás máme v Klementinu stanici, která má souvislou řadu měření teploty již bezmála 250 let. O teplotách například v období vikingských výprav až na území dnešní Kanady, se můžeme jenom směle dohadovat. A přesto Vikingové nazvali Grónsko „zelenou zemí“. Víme o tak zvané „malé době ledové“,kdy zamrzalo Baltské moře a která mohla vést k výbojům Švédů během Třicetileté války, kteří krutými zimami trpěli a hledali nové zdroje a území. Oteplovat se pak začalo v 19. století, kdy o nějakém obrovském vlivu emisí kysličníku uhličitéhoještě nelze vůbec hovořit.

Je proto otázkou, zda naměřený růst obsahu kysličníku uhličitého v atmosféře v 19. století spíše nesouvisel s růstem teploty na Zemi (tj. že jde o záměnu příčiny a následku). Vliv emisí kysličníku uhličitého z průmyslu se projevil zřejmě mnohem později, možná od počátku 20. století. V USA se kolem roku 1850 těžilo 8 milionů tak zvaných „krátkých tun“,koncem století 270 milionů tun uhlí. Na celém světě pak asi 600 milionů tun uhlí. Současná těžba uhlí je na úrovni 4,5 miliard tuntak zvaného ropného ekvivalentu, neboť se uhlí porovnává s vytěženou ropou. Uhlí se tedy těží 10 krát více než v roce 1900, v Asii (Číně) se vytěží asi 2/3 všeho uhlí na světě. Připočteme-li k tomu celosvětovou těžbu ropy na úrovni asi 7 miliard tun, pak je současná produkce fosilních paliv asi dvacetinásobkem produkce uhlí v roce 1900. Proto onen zlom na obrázku růstu koncentrace kysličníku uhličitého někdy v polovině 20. století do současnosti.

Je proto velmi pravděpodobné, že se průmysl v 19. století nijak zásadně na růstu koncentrací kysličníku uhličitého v atmosféře nepodílel. Růst teploty na Zemi od 19. století proto zřejmě nesouvisí s koncentrací kysličníku uhličitého v atmosféře a má jinou příčinu. To, že růst teploty na Zemi pokračuje a současně roste obsah kysličníku uhličitého v atmosféře, tak může být shoda okolností, nikoliv forma příčiny (růst koncentrace kysličníku uhličitého) a následku (růstu teploty na Zemi).

Považuji tedy klimatický alarmismus jako jistý druh sebemrskačství naší „vyspělé a vědou se řídící“ společnosti. Mimochodem, právě to, že se americký prezident neřídí vědeckými závěry o globálních změnách klimatu, je mu jeho oponenty přičítáno jako těžký prohřešek. Ale i klimatičtí alarmisté již změnili slovník. Už se nehovoří o globálním oteplování v důsledku zvyšujících se koncentrací skleníkových plynů. Už jde o „klimatické změny“, na kterých by se zvyšování koncentrace kysličníku uhličitého v atmosféře mělo výrazně projevovat. Jsem přesvědčen, že pokusy „zastavit klimatické změny“ tím, že do atmosféry přestaneme vypouštět skleníkové plyny ,zejména kysličník uhličitý, z průmyslových podniků, je to nejbizarnější přesvědčení , které dnešní věda nabízí.