Žluté vesty ve Francii: Protesty se mění v bezmocný vztek. Jde o důstojnost běžných lidí. Pohrdání jako symbol Macronovy vlády? Nekonečně ponížený národ. Ekologická lež. Není sice chleba, zato je dostatek biopaliv!

Poslední dny bouřlivých demonstrací hnutí „žlutých vest“ se již nesmazatelně zapsaly do historie této dekády a ke konci podzimu získaly ještě temnější, ale i rozhodnější charakter. Únava po několika týdnech protestů se před našima očima změnila v bezmocný vztek, jehož výbuchy se stávají stále děsivější. A jako by to nestačilo, k tomuto v podstatě sociálnímu hnutí se připojili extrémisté (z větší části radikální Antifa v „černých kuklách“).

Protestující lidé oblečení ve žlutých reflexních vestách se zoufale snažili přinutit vládu, aby je poslouchala, tu samou vládu, která je dosud pohrdavě přehlížela. Avšak cíl extremistů je jediný: ničení.

Je ovšem velmi důležité nemýlit se, a to jak ve výkladu, tak v boji. Pokud ponecháme stranou onu menšinu narušitelů, jejíž zástupci musejí být zadrženi a postaveni před soud, na konci všeho tu dnes máme věc důstojnosti. Důstojnosti těch, kdož pracují, ale vidí jen zhoršení svých životních podmínek. Důstojnosti těch, kdož se obávají o svoji budoucnost a budoucnost svých dětí. Důstojnosti těch, kteří celý život platili daně, ale jejichž důchody jsou den ze dne stále hubenější. Ve skutečnosti ony „žluté vesty“ jsou prostí francouzští občané, kteří požadují, aby vláda plnila svou hlavní úlohu: bránit národ.

Pohrdavý postoj vlády

Macronova vláda reaguje na tuto vlnu hněvu z povzdálí, kriticky a s opovržením. Z výšky svého Kapitolu učinil prezident vskutku lidový závěr: ti ničemové nic nepochopili. Je to přesně naopak: co se týká porozumění a schopnosti vidět pravý stav věcí, ničemu bezesporu nerozumí francouzské vedení.

Když „žluté vesty“ hovoří o daních, kupní síle a budoucnosti, prezidentští karabiníci jim povětšinou odpovídají žvásty o ekologii a rentabilitě. „Macrone, jak dlouho budeš zkoušet naši trpělivost?!“ zvolal by současný Cicero při pohledu na takové ponížení. Ze scén násilí, které v televizi donekonečna znechuceně komentují zástupci prezidentské strany, vyplývá jedna jediná věc: pohrdání. Tento postoj se stal faktickým symbolem Macronova prezidentského období.

Vůdce státu, který se od samého počátku předváděl jako kněz liberalismu a povýšil Německo na úroveň idolu (dodnes odmítá vidět jeho tragické slabiny), nekonečně ponížil Francouze. Pardon, ne všechny, kteří si říkají Francouzi, ale určitě francouzský národ. Arogantně nám tvrdí, že pokud chceme najít práci, stačí jednoduše přejít ulici. Když ministři mluví o „urážce Republiky“, měli by si vzpomenout, že k moci je přivedl právě tento suverénní národ a že oni, ať se jim to líbí nebo ne, jsou a zůstávají jeho zaměstnanci.

Zaslepená nadřazenost deviantů 

Osudovým okamžikům je vlastní ironie. Když Macron s triumfálně prohlásil v Dómu Latinské Ameriky na vrcholu aféry s Benallem (Macronův bodyguard – prezidentův marockým „oblíbenec“) „Ať ke mně přistoupí“ – byl nyní vyslyšen. Neuplynulo ani šest měsíců a během podzimu se začaly nalévat hrozny hněvu. Vyzrály do ohromující vlny protestů a obrátily se ve výbuch.

Macron se dopustil výhnamové chyby: nestojí proti němu ti, kdo nic neznamenají, ale ti, kdo nic nemají. „Žluté vesty“ jsou především Francouzi, kteří nemají co ztratit především kvůli nesnesitelnému daňovému zatížení. Politika nadržování, jeho základní politická taktika, vykazuje zjevné selhání.

Vláda usazená ve výšinách svého Olympu tím, že odmítá vážně odpovídat na závažné otázky (nejde tady samozřejmě o ekologii, z níž se dávno stalo jen moralizujícího a karatelské dogma), dělá chyby. Historické paralely s roky 1788 a 1934, nebo s nějakým jiným datem, nemají v tomto případě žádný zvláštní smysl: stejné příčiny vedou většinou ke stejným důsledkům.

Jedno lze vkaždém případě říci s naprostou jistotou: vláda není v stavu plnit roli obránce národa. Dokonce je možné tvrdit, že dnes je situace ještě horší: vláda nejenže nebrání národ, ale ona jím pohrdá.

Není sice chleba, zato je dostatek biopaliv!

Zdroj