Čeká nás skutečně zákaz uhlí?

Prvního kroku bylo dosaženo. Zásadnímu poškození naší ekonomiky byly otevřeny dveře: konec uhlí je nyní reálným politickým tématem a cílem, a diskuze se nadále omezí jen na praktické nebo časové aspekty.

V první řadě je třeba varovat před tím, aby aktuální rozhodování o koncepci energetiky (a to nejen v ČR, ale platí to i pro celou Evropskou unii) bylo motivováno nikoliv ekonomicky, ale výlučně politicky a ideologicky, a to s velkým důrazem na současnou lobby klimatických alarmistů. Cílem této aktivistické lobby totiž není chránit přírodu, natož snad zlepšovat podmínky a kvalitu života lidí, ale soustavně poškozovat i poslední zbytky našeho skomírajícího kapitalismu a tržního prostředí tím, že jej zbaví nezbytného zdroje: efektivní energetiky. Fosilní paliva je stále nutné pokládat za nejefektivnější zdroj energie – jsou efektivnější než jádro. Jaderná energie je sice čistá, elegantní, má punc technologické vyspělosti, a v dnešní době je i bezpečná – ale pořád je to luxus, který si mohou dovolit jen bohaté země, k nimž naštěstí patříme.

Do určité míry lze alespoň vyjádřit uspokojení nad tím, že uhelná komise nehodlá bránit využívání jaderné energie. Je však třeba varovat před dalším upřednostňováním tzv. obnovitelných zdrojů. Ty jsou pouhým módním, vysoce neefektivním výstřelkem, což jen podtrhuje skutečnost, že jejich používání musí být soustavně dotováno nebo vynucováno zákonem. Klást důraz na neefektivní, tzv. obnovitelné zdroje, znamená plýtvat cennými zdroji a položit tak na oltář zelené politiky prosperitu a další ekonomický růst této země.

Lze však předpokládat, že jakmile environmentalistická lobby dosáhne konce uhelné éry, stane se jejím terčem jaderná energie. Projevy iracionálního nepřátelství vůči jádru koneckonců vidíme v praxi u našich německých sousedů.

Morální pozici bojovníků za klima dostatečně shrnuje památný citát Paula Ehrlicha, jednoho z prominentních věrozvěstů ekologického alarmismu, který dlouhá léta varoval před vyčerpáním zdrojů a světovým hladomorem. Ten kdysi napsal: “Dát lidstvu levnou a široce dostupnou energii by bylo stejné, jako podat imbecilnímu dítěti samopal.” Současná generace klimatických aktivistů přemýšlí stejně. Jim nejde o čistotu energetických zdrojů a o to, jaký mají dopad na okolní prostředí. Problém je pro ně vysoká efektivita a snadná dostupnost fosilních paliv. Všimněme si, že aktivisté vůbec nemluví o jaderné energii. Vyzdvihují tzv. obnovitelné zdroje – přestože jejich neblahé dopady na životní prostředí jsou dnes již dostatečně známé. To však aktivistům nevadí, protože tím hlavním kritériem pro upřednostňování tzv. obnovitelných zdrojů je jedno jediné: jejich mizerná efektivita a skutečnost, že na těchto zdrojích prostě zatím průmyslovou civilizaci postavit nelze. Jinak řečeno, pokud chcete úplně zničit kapitalismus, zadupat jej do země, rozmetat jeho zbytky na cimpr campr, donuťte lidi používat tzv. obnovitelné zdroje.

Ideálem by měla být co nejvíce deregulovaná a tedy svobodná energetika; současné snahy násilně zbavit hospodářství vyspělých zemí efektivního zdroje energie, tedy fosilních paliv, jsou oproti tomu jen dalším projevem jakéhosi centrálního plánování – přístupu, kterého jsme se před třiceti lety zbavili. Pouze tržní principy mohou prokázat efektivitu jednotlivých zdrojů energie. Aktivistům, kteří volají že “uhlí patří pod zem”, však, jak již bylo řečeno, o efektivitu vůbec nejde. Do určité míry lze uznat námitky některých ekologických aktivistů, že využívání fosilních paliv je neférově podporováno nebo přímo dotováno státem. Nelze však souhlasit s tím, že situaci může napravit ideologicky motivovaný přesun politické podpory z jednoho zdroje energie na jiný. Pokud nejsou žádné vyhlídky, že by se snad mohlo v dohledné době podařit zbavit stát moci nad energetikou nebo ji alespoň důrazně omezit, je nutné alespoň hlasitě apelovat na to, aby stát uplatňoval maximálně racionální hlediska.

Podívejme se na graf výroby elektrické energie podle typu výrobního zařízení, který na svém webu zpřístupňuje společnost ČEPS a. s., která zajišťuje na území České republiky provoz elektroenergetické přenosové soustavy. Uhelné elektrárny se v tuto chvíli podílejí na produkci energie v této zemi zhruba z poloviny. Druhá v pořadí je energie z jádra. Tzv. obnovitelné zdroje jsou naprosto marginální, jejich význam je nepatrný – a musíme si uvědomit, že takto nepatrného podílu tzv. obnovitelné zdroje dosahují i při poměrně masivní míře státní podpory a soustavné zelené masírky prostřednictvím médií nebo vzdělávacího systému.

Je třeba též připomenout, že už před deseti lety zde jedna politická strana varovala před iracionální podporou tzv. biopaliv, především řepkového oleje, jehož zákonem vynucené používání se stalo jednou z vlajkových lodí podnikání současného premiéra Andreje Babiše. Tou stranou jsou samozřejmě Svobodní. Stejně jako tehdy Svobodní varovali před politickou, ideologicky motivovanou podporou biopaliv, spatřujeme dnes podobná úskalí a podobné hrozby v politicky a ideologicky motivovanému odklonu od uhlí. A nejde samozřejmě jen o Českou republiku.

Novopečená předsedkyně Evropské komise vyhlásila politiku uhlíkové neutrality za svoji prioritu. Do roku 2050 má být podle ní Evropa uhlíkově neutrálním kontinentem. Ve využívání tzv. obnovitelných zdrojů energie dokonce vidí potenciál masivního ekonomického růstu – což podle mě hraničí s pominutím mysli. Celosvětová podpora biopaliv způsobila před lety obrovské problémy. Krátkodobě kvůli biopalivům například vzrostly ceny potravin, což mohlo znamenat pouhé nepohodlí pro nás, pro obyvatele chudých zemí to však znamenalo vážné nebezpečí. Koneckonců, pokud sedíte někde ve slumu v některém z afrických velkoměst a kručí vám v břiše hlady, jen těžko se můžete radovat, že Evropané používají čistší zdroj energie a vozí se automobily na biopaliva. Celoevropský odklon od uhlí by nepochybně způsobil mnohem hlubší a obtížněji napravitelné problémy, a obávám se, že jejich hloubku si dnes jen stěží dokážeme představit. Stále ještě jich můžeme být ušetřeni.