Ekologická EU ničí ostatní svět

Překotné „zelenání“ zemí EU nese dvojí ovoce: čistší Starý svět a špinavější Asii, Afriku a Jižní Ameriku. Jednoznačně to ukazuje, že je nezbytné polevit v tempu defosilizace. Lidstvo ji zatím neumí provést čistě.

Na jedné straně elektromobily šustící po silnicích evropských měst, na druhé straně zlikvidované rezervoáry podzemní vody a zničený ekosystém pouště Atacama v Andách kvůli lithiu do baterií elektromobilů (zde) a zničená příroda i životy dětí, které v konžské Katanze dolují kobalt (zde). Na jedné straně tisíce větrných elektráren v EU vyrábějí čistou energii, na druhé straně se jejich součástky dopravují z Asie přes půl světa na lodích, které pálí extra špinavý mazut a jejichž výfuky nemají vůbec žádné filtry. Navíc jako izolace ve větrných elektrárnách používají plyny působící v atmosféře daleko hůř než metan.

Lány solárních panelů se do Evropy dostávají stejně jako větrníky. Loděmi z Asie, protože v EU se těchto zařízení vyrábí jen velmi málo. Jsou přitom plné jedovatých látek, které bude jednou potřeba zlikvidovat. To jednou přitom není nijak daleko, protože první panely již pomalu dosluhují. Kdo je bude ekologicky likvidovat? Evropa na to nemá kapacity. Jenže pokud si vyřazené kusy převezmou zpět asijští (čínští) výrobci, jaká je záruka, že jejich likvidace bude opravdu ekologická?

Trend „čistá Evropa, jinde potopa“ nastal už ve spojitosti s prosazením masivní recyklace plastů. Celé to fungovalo jen tak dlouho, dokud asijské země (tentokrát nejen Čína) byly ochotné odpad z Evropy přijímat k opětovnému zpracování. Jakmile to pro ně přestalo být výhodné, samozřejmě o odběr ztratily zájem. Kolik se toho dovezeného plastového odpadu nakonec skutečně recyklovalo a recykluje, to vlastně nikdo neví.

Zároveň EU zakáže svým členům jednorázové tyčinky na čištění uší a jednorázové plastové nádobí a příbory. To je jistě dobře pro snížení celkového množství vyrobeného plastu. Nepředstavuje to však žádný zásadní počin k čistotě oceánů, přestože právě kvůli ní tohle opatření unie přichystala. Nic z toho neznamená, že není potřeba vyřešit záplavu plastů! Jen je to zřejmě potřeba vzít za jiný konec.

Řešení ve stejném duchu představuje pálení dřeva v elektrárnách. Dřevo totiž považují evropští zelení za uhlíkově neutrální obnovitelný zdroj. Proto se dřevní štěpka přimíchává již pěkných pár let do topiva v řadě uhelných elektráren nebo menších zdrojích (i v Česku jde o velmi rozšířený způsob „zelené“ výroby energie). Některé evropské uhelné elektrárny dokonce přešly úplně na dřevo, respektive dřevěné pelety (například zde). Tou největší je anglický Drax s výkonem 4000 MW. Další čistě peletové bloky jsou v Dánsku (Dong energy) nebo ve Finsku. Ostatně minimálně aktivistické materiály s masivním pálením dřeva počítají i v tuzemsku.

Jenže dřevo se pálí podstatně rychleji, než roste. Britský Drax spotřebuje pro plný výkon ročně les o rozloze Středočeského kraje včetně Prahy. Protože v Británii je lesů pomálu, dováží se dřevěné pelety – zcela neekologicky – loděmi z USA. Palivo dovážejí i Dánové, pro změnu z Ruska. Finové se rozhodli, že k uhlíkové neutralitě dojdou také přes elektrárny na dřevo a také ho potřebují dovážet z Ruska. Čím více se bude pálit dříví, tím méně bude lesa (zde). Což teprve způsobí problémy a katastrofy. Například proto, že dramaticky ubude vody (zde).

Pokud se na současnou situaci člověk podívá pohledem nezatíženým ideologií nebo zájmem o dotace, musí vidět, že EU narazila na technologické limity. Protože při řešení jednoho problému vytváří sadu dalších, neméně závažných. Nezapomínejme přitom na to, že větrná a solární energie je neřiditelná a závislá na počasí. Například v zimě v tuzemsku dodávají soláry jen 20 a méně procent instalovaného výkonu. Technologie na opravdu kapacitní ukládání elektřiny zatím není. A bez ní nelze využívat ve větší míře neřiditelné zdroje.

Ideologií nezatížený člověk tedy vidí, že nynější tempo tlaku na „uhlíkovou neutralitu“ je nezbytné zásadně zpomalit. A soustředit se na hledání funkčních a spolehlivých řešení, která nebudou přinášet nové problémy a devastovat životní prostředí. Jen tak se totiž můžeme dostat k něčemu, co bude nejen šetrné k planetě, ale bude také spolehlivě fungovat. Nynější, ideologií, dotacemi a osobní „zaťatostí“ určovaný směr EU nic takového nenabízí.

Zdroj