Kam nás vedou obnovitelné zdroje energie?

Politika současné vlády České republiky není mezi unijními zeměmi nijak avantgardní, do národní politiky nicméně poměrně trpně přejímá unijní pravidla, která jsou vzhledem k zavádění OZE velmi vstřícná. Jaká je situace v České republice? Jsme schopni „unést“ tíhu zavádění OZE? A potřebujeme je vůbec?

Dotace na prvním místě

Je celkem všeobecně známo, že zavádění obnovitelných zdrojů energie do energetické politiky jednotlivých evropských zemí se neobejde bez brutálního využití dotací. Z části je to, přirozeně, pochopitelné. Každá nová technologie je zpravidla poměrně drahá. Teprve masivní využití na trhu přináší její zefektivňování a zlevňování. Zdálo by se proto, že dotace jsou celkem dobrým nástrojem, jak nástupu nové potřebné technologie pomoci. Problém ale je, že dotace trh podváží a svedou jeho vývoj z přirozené cesty do koryta, o němž nerozhoduje to, zda je technologie užitečná a efektivní, nýbrž razítko úředníka. Jaký to má důsledek, vidíme na každém kroku.

V této souvislosti si jen připomeňme například to, že současné dotace fakticky fixují situaci z let 2005 – 2010, kdy tehdejší vlády nezodpovědně zajistily investorům do v té době velmi drahých technologií získávajících elektřinu „ze slunce“ motivační dotace na pokrytí jejich investičních nákladů.

Aktuální situace je taková, že dotace do obnovitelných zdrojů energie činily v roce 2018 cca 46 miliard korun a byly využity pro instalovanou kapacitu zhruba 3,5 GW, což postačuje na výrobu přibližně 9,5 TWh. To je asi 13 % tuzemské roční spotřeby.

Předpokládá se přitom, že obnovitelné zdroje energie bude třeba pomocí dotací podporovat minimálně 20 let. Za tu dobu celková výše dotací, které se navíc neustále valorizují o inflaci, naroste na přibližně 800 miliard korun. Pro srovnání, roční státní rozpočet ČR dosahuje výše cca 1 500 miliard korun. Za 20 let tudíž obyvatelé ČR investují do elektřiny z obnovitelných zdrojů instalovaných okolo roku 2010 více než polovinu ročního rozpočtu České republiky! To je částka, za niž by bylo možné postavit 4 temelínské jaderné bloky. Tyto bloky by pak za rok vyrobily nikoliv 9,5 TWh, ale celých 30 TWh elektrické energie. Dovedeno do konce, stačilo by nám to na pokrytí celých 40 % tuzemské spotřeby. Životnost nyní budovaných jaderných bloků je pak nejméně 60 let. Obnovitelné zdroje energie počítají s životností okolo 20 let. Kupecké počty, které ve prospěch OZE příliš nevyznívají…

Paradoxy obnovitelných zdrojů

Dlužno doplnit, že prostředky na dotace se nezískávají jen ze státního rozpočtu, ale také od jednotlivých spotřebitelů elektrické energie, kteří odvádějí fixní částku za každou spotřebovanou jednotku elektrické energie. Dochází a docházelo k paradoxní situaci, že i v okamžiku, kdy je tržní cena elektřiny relativně nízká, spotřebitel platí za dodávku elektřiny hodně, neboť ve své faktuře přispívá právě na uvedené dotace. Na fakturách za elektřinu všichni platíme 495 Kč za MWh. Pro porovnání byt s roční spotřebou 2 MWh zaplatí na dotace pro OZE necelou tisícikorunu, rodinný dům, který elektřinou nevytápí, zaplatí necelé 3 tisíce korun. Dům, který používá elektřinu i na vytápění, zaplatí na dotace pro OZE za rok celých 10 tisíc Kč.

Paradox ovšem pokračuje. Tržní ceny elektřiny jsou totiž tím, co má motivovat investory ke stavbě dalších výrobních kapacit. Na dotacemi pokřiveném trhu ovšem tyto stimuly nejsou, a racionálně uvažující investor pak není motivován stavět zdroje, na které dotace nedostane. Můžeme se v ČR (ale ještě spíše v celé EU) dostat do situace, že elektřiny bude stále větší nedostatek, její cena pro soukromé investory ale nebude motivační pro další investování do výrobních kapacit.

Všechny bubliny ale jednou prasknou. Výsledkem bude nedostatek elektřiny v celém regionu EU. My jako Česká republika se na to budeme muset připravit.

Budoucí vývoj

Jaderné elektrárny vyrábějí do základního zatížení (24 hodin denně), kdežto obnovitelné zdroje energie generují elektřinu v závislosti na přírodních podmínkách a počasí. Málo se ví, že pro provoz obnovitelných zdrojů energie v rámci elektrizační sítě je nezbytné počítat se zdroji, které budou nestabilní výrobu z OZE stabilizovat! Protože je potřeba vyrovnávat výkyvy ve výrobě velmi dynamicky, používají se ke stabilizaci především plynové elektrárny, u nichž je regulace výkonu technicky nejjednodušší. Protože rozsáhlejší rozvoj akumulátorových systémů není v tuto chvíli ani ekonomická ani ekologická (výroba akumulátorů dramaticky zatěžuje životní prostředí), je třeba počítat s tím, že plynové elektrárny zůstanou nejdůležitější stabilizační platformou i do budoucna.

Při diskusích o budoucí úloze OZE proto nelze hovořit pouze o rozvoji OZE (to by byla pouze část pravdy), ale je nutno zmínit zároveň související náklady (a emise), které budou nutné na udržení elektrizační soustavy – tedy plynové elektrárny.

Abych byl objektivní, je třeba přiznat pozitivní fakt, že dochází k průběžnému snižování nákladů na OZE. Náklady na instalovaný výkon u fotovoltaiky se dnes pohybují pod hranicí 33 000 Kč / kW (podobně jako náklady na instalovaný výkon větrných elektráren). V případě fotovoltaiky to představuje téměř 70procentní pokles oproti roku 2010. Odborně se tento trend nazývá „learning process“ a jedná se o vliv toho, že pokud navyšujeme výrobu nějaké průmyslové produkce, její jednotkové výrobní náklady klesají. Hořké na celé této (jinak pozitivní) situaci je, že pokles globálních cen zaplatil především evropský spotřebitel elektřiny. Jednoduše řečeno, každý občan EU celému světu zasponzoroval zlevnění technologie obnovitelných zdrojů, především pak fotovoltaiky.

Pro srovnání náklady na nové jádro jsou v současnosti okolo 160 miliard korun za blok 1 200 MW. Jak rádi uvádějí zástupci různých lobbystických skupin prosazujících výhradně „zelenou“ a „obnovitelnou“ budoucnost české energetiky, cena za nový jaderný zdroj na jednotku instalovaného výkonu vychází výše než aktuální jednotková cena za větrné či fotovoltaické elektrárny. Nedodávají ale už, že kupříkladu ve srovnání s fotovoltaikou v našich podmínkách vyrobí jádro téměř 7x více elektřiny za rok a deklarovaná životnost jaderného zdroje je také více než trojnásobná.

K tomu si musíme připočíst těžko kvantifikovatelné náklady na stabilizaci sítě a na provoz zdrojů vyrovnávajících nestabilní výrobu z OZE. Proto i přes zmíněný pokles investičních nákladů obnovitelných zdrojů (ve srovnání s dobou jejich předraženého boomu v ČR) nelze říci, že by energetický mix výroby elektrické energie z obnovitelných zdrojů byl levnější než mix postavený na produkci z jádra.

Energetický mix budoucnosti?

Udržitelná energetika ČR by měla být postavena na dalším rozvoji jaderných elektráren. To si vyžádá urychlenou výstavbu nových jaderných zdrojů, optimálně v obou našich jaderných lokalitách, neboť jeden nový blok v Dukovanech pouze nahradí staré bloky, které se budou ve stejné lokalitě dříve či později odstavovat. Tím si ČR navíc udrží „atomové know-how“, které má stále na špičkové úrovni. Skupina odborníků se však pomalu dostává do důchodového věku a je třeba vychovat si nové experty. Nepochybuji, že v Evropě po roce 2030 bude podobné know-how velmi žádaným vývozním artiklem. Moderní jaderné bloky budou vyrábět elektřinu především do základního zatížení, ale vzhledem k technickému vývoji bude možno částečně využít i regulaci výkonu, která se bude podílet na stabilizaci OZE.

Pokud jde o rozvoj OZE, měl by být racionální, neideologický a měl by odpovídat přírodním podmínkám ČR. Současně s jejich dalším rozvojem se ovšem nevyhneme ani rozvoji stabilizačního systému, který bude s velkou pravděpodobností ještě během pár let postaven na plynových elektrárnách.

Z obnovitelných zdrojů energie se pro ČR jeví jako výhodnější instalace fotovoltaických elektráren než využití větru. V ideálním případě by měly být fotovoltaické elektrárny zřizovány výhradně na brownfieldech nebo pozemcích zasažených těžbou či jinou průmyslovou výrobou. Zajímavý potenciál nabízejí i střechy staveb. Takový (decentrální) zdroj vyrábí přímo v místě spotřeby, čímž odpadají ztráty na přenos elektrické energie, na druhou stranu ovšem tyto instalace přinášejí náklady na regulaci rozvodných soustav, o čemž množí nekritičtí propagátoři OZE taktně mlčí.

Vzhledem k destrukci tržního prostředí v energetice, ke kterému došlo především vlivem existence dotací pro obnovitelné zdroje, bude nutno znovu nastavit trh s energiemi a eliminovat situaci, kdy některé „ideologicky správnější“ zdroje požívají podporu a jiné nikoliv.