PROBLEMATIČNOST KLIMATICKÝCH MODELŮ

Veškeré klimatologické bájesloví o “upečení se zaživa v průběhu několika následujících desetiletí” je založeno na klimatických modelech. Tyto modely jsou velice složité, ale i tak v podstatě řadu faktorů, prohlašovaných za bezvýznamné (zejména z ideologických důvodů), vypouštějí a snaha do nich vložit veškeré potenciálně klima ovlivňující faktory by vedla k monstrům, nezvládnutelným ani superpočítači. Nehledě k tomu, že ani o významných faktorech často klimatologové neznají (v některých případech to ovšem jen předstírají) potřebná fakta, umožňující s těmito faktory vůbec v nějakých modelech pracovat.

Citát z rozhovoru s Pavlem Kohoutem, zveřejněném na Neviditelném psovi dne 9. 6. 2021 vystihuje podstatu věci:

“Ale na co se lze spolehnout? Vědecké předpovědi matematických modelů šíření covidu během posledních dvou let selhávaly jeden za druhým, a to v rozsahu desítkových řádů. Opravdu někdo věří, že na mnohem složitější klimatické modely je spolehnutí? Každý, kdo kdy něco matematicky modeloval – a teď hovořím z vlastní zkušenosti –, musí vědět, jak křehké bývají tyto modely, jak silně jejich výsledky závisí na jejich složitosti, na předpokladech autorů a na kvalitě vstupních dat. Klimatické modely jsou velmi složité, předpoklady jsou politicky ovlivněné, kvalita dat je problematická.”

K TÉ EPIDEMIOLOGII

Proces šíření nákazy v populaci popisuje velmi triviální rovnice, do níž vstupuje množství choroboplodných zárodků, produkovaných nakažený jedincem, schopných se dostat na jedince nenakaženého, a množství zárodků, které je s to vyvolat u toho nenakaženého onemocnění, počet jedinců, s nimiž se nakažený jedinec setká a také procento nakazitelných jedinců v populaci. Pokud tuto informaci máme, můžeme velice snadno spočítat kolik se od nakaženého jedince nakazí dalších lidí. Tj. jestli počet nakažených bude stoupat, stagnovat nebo klesat.

Ty rovnice jsou opravdu velmi jednoduché.

Mají ovšem jeden naprosto zásadní zádrhel.

Naprostou většinu vstupních (= do nich dosazovaných) dat neznáme, nebo jen odhadujeme na úrovni řádu (míň než tisíc a víc než deset, např.). To ovlivňuje i kombinované faktory (a hlavně ten, kolik se od jednoho nakaženého nakazí lidí). Navíc v řadě případů (třeba ten počet choroboplodných zárodků, schopných vyvolat onemocnění) není jedno číslo, ale jakýsi vážený průměr z poměrně široké škály možností, zpravidla jdoucích přes hranice více řádů. V takovém případě je opět onen průměr, dosazovaný do dalšího vztahu, v podstatě hausnumero. Dokonce i kdybychom měli pravomoci a morálku doktora Mengeleho, nebyli bychom s to většinu potřebných faktorů zjistit přesně, byť je pravděpodobné, že by se takto zjištěné faktory oné své skutečné hodnotě blížily více a rozdíl mezi maximálním a minimálním odhadem by byl menší. Dalším problémem je i to, že uvedené hodnoty kolísají v čase a jsou různé u různých populací a subpopulací. To modelování opět komplikuje. Prostě nejsme bílé myšky, sourozenecky křížené mezi sebou po více generací, až se u nich dosáhl stav blízký třeba jednovaječným dvojčatům. A nežijeme také ve standardizovaných klecích a nejsme krmeni standardizovaným krmivem. Na obojím soudruzi – ekologové, klimatologové a další – ovšem usilovně pracují.

Přitom, řekněme si to upřímně, je modelování epidemií v porovnání s modelováním klimatu docela brnkačka, jak to uvádí výše citovaný Pavel Kohout. Jediné, co mají tyto modely společné s těmi klimatickými co do problematičnosti a složitosti, je jejich měnění a výklad na základě nátlaku politiků a dalších ve společnosti působících faktorů.

KLIMATICKÉ MODELY

Soudruzi klimatologové, jak jsem byl kdysi poučen. již vlastně přestali pracovat s korektními modely, jaké byly zmiňovány v souvislosti s tím modelováním epidemií.

S gustem konstatuji, že je to proto, že se od samého počátku klimaalarmismu až do dnešních dnů nepodařilo vygenerovat model, který by odpovídal tomu, jak klima v následující době opravdu probíhalo.

Ale nejen klima, ale i např. zvyšování mořské hladiny. Hodnoty, které dostávají, ulítávají o značná procenta, takže je můžeme parafrázovat dle Cimrmanologů, kteří analýzou prokázali (v 80. letech minulého století) přesné datum v roce 1913, kdy Jára Cimrman vymaloval hospodu v Liptákově, ovšem plus mínus třicet let.

Opakovaně jsem našim klimatologům na různých fórech, pokud se tam vyskytli, psal, že dohady o klimatu by vyřešil model, který by, pokud by se do něj nacpala data od roku 1900 do roku 2000, předpověděl průběh teplot od roku 2001 do současnosti. A že pokud takový model neexistuje, tak se nemohou divit, že jim spousta lidí, zejména vysokoškolsky vzdělaných v exaktních disciplínách, prostě nevěří.

Takže začali vytvářet “scénáře”, které jsou natolik neurčité, že je nelze porovnáním s následujícím průběhem teplot a dalších parametrů klimatu shodit ze stolu. Pochopitelně, i tyto scénáře jim pro blízkou budoucnost nevycházejí, takže předpovídají budoucnost vzdálenou ve stylu, “ano, teď se ochlazuje, ale v roce 2500 bude teplota určitě tam, kde ji náš model, pardon, scénář, předpovídá”. Prostě, “nebude-li pršet, nezmoknem”.

Ve výše citovaném rozhovoru s panem P. Kohoutem také padlo konstatování, že teploty daleko těsněji korelují s množstvím kosmického záření, (hlavně slunečního), jehož hrubým měřítkem je výskyt slunečních skvrn, který můžeme rekonstruovat velmi přesně až do poloviny 19. století a hruběji až někam do století 17. Vodní pára se totiž alespoň zčásti chová v horních vrstvách atmosféry jako ve Wilsonově mlžné komoře a průlety některých komponent kosmického záření podporují její přeměnu na “antiskleníkové” vodní kapénky a ledové krystalky. Proto je také prokázán vztah mezi slunečními skvrnami a neúrodami (kvůli studenému létu), a tím i cenami obilí, případně dalších plodin. Tento jev je daleko silnější než vliv výkyvů koncentrace CO2, už proto, že vodní pára odpovídá za téměř polovinu skleníkového efektu, zatímco o tu druhou část se dělí CO2 s dalšími plyny. Zároveň ovšem vidíme, že hlavním klimatickým problémem jsou studené epizody, nikoli teplé.

Vodní pára je vůbec problém, protože klimatologické modely si s touto látkou, která může své vlastnosti po nepatrných změnách teploty a tlaku vzduchu skokem přeměňovat ze “skleníku” na “antiskleník” a zpět, protože ony malé změny teploty a tlaku jsou mimo jejich predikční možnosti. To se, pochopitelně, týká i oněch primitivnějších “scénářů”.

A, mimochodem L. Souček ve svých Velkých otaznících cituje vědecké práce, které už v 60. letech minulého století prokázaly korelace mezi meteoritickými dešti a srážkami. Jde o to, že spolu s meteory a meteority přilétá ještě daleko větší množství kosmického prachu (který ani nezazáří, ale zčásti může jím vyvolaná ionizace vzduchu být detekována radary), a ten vytváří kondenzační jádra pro krystalizaci vody.

Chová se tedy trochu podobně jako ty výše zmíněné částice kosmického záření. Vzniklé krystalky posléze, od určité velikosti, spadnou (a v teplejších končinách cestou dolů roztají). Patrně bude hodně záležet i na typu toho meteoritického deště (respektive meteorického proudu), protože některé zcela jistě těch mikročástic obsahují větší a některé menší podíl, a také na tom, jakou částí toho proudu Země prolétne (což se rok od roku mění). Zcela jistě záleží i na přítomnosti či nepřítomnosti dalších faktorů, které déšť ovlivňují. Proto se později podařilo vybrat meteoritické deště, které s meteorologickými v určitých krajinách nekorelují (nebo alespoň málo korelují), což klimatologové interpretují jako vyvrácení tohoto faktu. Prostě, “metoda hokejka” (nebo “cherry picking”) to jistí.

Mohl bych pokračovat zmíněním v samostatném postu popsaných slapových sil Jupitera, demonstrovat míru našich (ne)znalostí dění ve vysokých vrstvách atmosféry rozporem mezi modely narušení ozónové vrstvy freony (po jejich omezení ze začala regenerovat daleko rychleji, než podle předpovědí těch nejoptimističtějších modelů, není naprosto jasné, proč). A našlo by se toho zcela jistě víc.

Klimatické modely také nepočítají se zazeleňováním pouští při vyšší koncentraci CO2 ve vzduchu. Je to dáno mechanismem, že pouštní rostliny jsou sice dobře chráněny před vysycháním, např. vylučováním vosku na svůj povrch, ale musejí otevírat průduchy pro příjem CO2 pro potřeby fotosyntézy (slepému hodináři jiný transportní systém nepřišel pod ruku) a nejsou s to zabránit tomu, aby opačným směrem těmi průduchy neunikala voda. V podstatě tedy platí, že čím více CO2 ve vzduchu, tím měně průduchů (a na kratší dobu) musí být otevřeno, a s tím menším množstvím vody rostlina vystačí. Tudíž se může posunout do lokalit s ještě menším přísunem vody, které předtím osídlit nemohla. A na místo těch nejvíc suchomilných se ze světa za hranicí pouště mohou šířit druhy, které už typicky pouštní ani nejsou. Navíc obecně roste množství světovou zelení vytvořené biomasy. Experimenty se skleníky s řízenou atmosférou rovněž prokázaly, že prosperita naprosté většiny zelených rostlin (včetně užitkových) roste od současných koncentrací až k takovým , které jsou pro člověka a většinu dalších živočichů k nepřežití. Efekt zvyšování prosperity rostlin se může, pochopitelně, promítnout i do jejich lepšího snášení neoptimálních podmínek k růstu, tedy i do toho, že reakce našich rostlin na oteplení (pokud by k němu došlo) zdaleka nemusí být tak dramatická, jak se nám to snaží nakukat klimaalarmisté. Na druhé straně jsou “preindustriální” koncentrace CO2 v ovzduší na dolní hranici, při níž ještě rostliny mohou vůbec fungovat. Nabízí se tedy otázka, zda si s těmi úspěchy moderního zemědělství příliš sebejistě nefuníme a zda nemá podíl na vyšších výnosech také vyšší koncentrace CO2 ve vzduchu.

Klimatické modely, pochopitelně, se zvyšováním záchytu CO2 do biomasy a s ním souvisejícími faktory nepracují.

KLIMAALARMISMUS JAKO POLITIKUM

Už jsme si tu vysvětlili, že klimaalarmismus začal jako čistě politická akce, IPCC je čistě politická organizace a to, co produkuje, je politika (případně ideologie), ale nikoli věda.

Podíváme-li se dál, vidíme naprostou nesmyslnost “dekarbonizace”, kterou po nás EU požaduje (respektive ji hodlá vynucovat), protože emise EU tvoří jen asi 6% ze světových emisí CO2. Pomíjím skutečnost, že přesun řady špinavých výrob do zemí třetího světa fakticky skryl skutečné emise zejména původních státu E12 a navíc je značně zvýšil, protože produkce energie, ať už tepla, nebo elektřiny, je v cílových zemích toho přesunu zpravidla prováděna v zastaralých zařízeních, která v těchto zemích zůstala ještě z dob kolonizace, často o desítky procent méně účinných než energetická zařízení, která se kvůli nim zavírala (to, že se pak finální výrobky vezou tisíce km, což také nějaké emise vyprodukuje, je už jen “třešnička na dortu”). Jinými slovy “dekarbonizační” změny, které ekologové už v EU a dalších vyspělých státech prosadili, jednoznačně zvýšily světovou produkci CO2.

Opakovaně jsem konstatoval, takže to tu zde jen připomínám, že kdyby se klimaalarmisté skutečně báli toho, že “se upečeme”, tak by bojovali za výstavbu velkého množství jaderných elektráren, které by skutečně, a ve velmi krátké době, dokázaly “dekarbonizovat” energetiku, dodat elektřinu do těch elektromobilů, kde je přechod na ně racionální (takové případy jsou, ale jsou vzácné) a energeticky dotovat výrobu paliva (ekvivalentního benzínu nebo kapalnému plynu) s použitím biomasy (tedy obnovitelného a C neutrálního zdroje).

MMCH, pokud by se z uhličitanu vápenatého podařilo vyrobit karbid, vznikl by také obnovitelný zdroj paliva (musel by se dotovat energií, nejlépe z jádra), protože reakcí karbidu s vodou se uvolňuje acetylén, z něho se dají připravit další uhlovodíky (včetně těch, které jsou součástí benzínu) a vzniklý hydroxid vápenatý vychytá zase odpovídající množství oxidu uhelnatého ze vzduchu, takže z hlediska uhlíku je to uzavřený cyklus (další možnost by bylo ten karbid vyrábět pálením vápence s uhlíkem z biomasy, a ten uhličitan vápenatý pak vracet po výrobě acetylénu z karbidu k vychytání CO2 ze vzduchu a vzniku hydroxidu vápenatého, který lze spolu s uhlíkem z biomasy dát na počátek výroby karbidu …).

Je prostě mnoho postupů, které by mohly reálně dekarbonizovat ekonomiku a energetiku, žádný z nich však není využíván. Prosazovány jsou jen naprosté pitomosti, které produkci CO2 nijak nesníží, případně ji ještě zvýší (např. elektromobily při našem energetickém mixu). Tyto pitomosti ovšem na jedné straně přesypávají peníze z kapes všech občanů do mála “těch správných”, na druhé straně blokují další rozvoj společnosti (i ekonomiky), a na třetí straně jsou stále více používány jako záminka pro rušení prvků demokracie, prakticky v celé EU. Obávám se tedy, že “boj za klima” a “hrozba že se upečeme” mají asi stejný význam jako pro Hitlera a spol. ohrožení Němců (potažmo árijské části lidstva) “světovým židovským spiknutím”.

Zásadním problémem klimaalarmismu je i skutečnost, prokázaná naprosto jednoznačně, spolehlivě a řadou na sobě nezávislých i metodicky různých studií, že teplá období byla spojena s prosperitou, demografickým růstem a velmi zhusta i relativně mírovými poměry (nebo alespoň menší délkou a intenzitou válečných konfliktů), zatímco studená jsou prakticky vždy spojena s hladomory, epidemiemi, válkami a sociálními vzpourami. Ve studených obdobích také roste plocha pouští, zatímco v teplých se snižuje. Největší rozsah pouští na Zemi v dohledné době byl za doby ledové, z níž pocházejí mohutné vrstvy spraše (v níž jsou často pozůstatky “lovců mamutů” a jejich kořisti), což je vlastně navátý a následně ještě zvětralý pouštní prach. Nikdy potom už nebyl na Zemi tak velký rozsah pouští, aby mohly našem území vznikat mnohametrové vrstvy pouštního prachu.

Klimaalarmistické modely jsou zatíženy jednoznačnou vírou v “šílenou nebezpečnost” CO2. Jejich autoři jiné faktory buď zcela nebo částečně ignorují, což je jeden z hlavních důvodů, proč jsou tyto modely v silném rozporu s realitou. Navíc je celý klimaalarmismus zatížen fikcí, že vyšší teploty než současné jsou špatné. Přitom, aby bylo jasno, žijeme v jednom z nejstudenějších období doby po poslední doby ledové, takže zcela přirozené oteplování je více než pravděpodobné.

Zdroj