KLIMA: Kde udělali soudruzi z NDR chybu?

Neměl jsem právě nejlepší pocit, když jsem rozklikával odkaz na jeden článek, který mi přistál v mailu.

„Golfský proud se možná brzy zastaví: Pokud ano, čeká nás apokalypsa,“ duněl do tiché místnosti nadpis. To není pěkná perspektiva. Čtyři apokalyptičtí jezdci znamenají válku, mor, hladomor a smrt a to vše jen kvůli tomu, že se obrovské masy vody Golfského proudu znenadání zastaví. Článek přebíral informace z deníku Guardian, podle kterého klimatičtí vědci zjistili, že Golfský proud vykazuje téměř úplnou ztrátu stability. To je opravdu vážné. Sice nevím, co to je, ale největší hrůza šla vždy z neznámého, ne z toho, co známe.

Ještě děsivější je, že Golfský proud je nejpomalejší za posledních 1600 let a že se podle nové studie jistého Niklase Boerse z Postupimského institutu pro výzkum dopadů klimatu (PIK) může úplně zastavit. Možná za několik staletí, možná za deset let, možná za dva roky. Krve by se ve mně nedořezal. To je skoro zítra! Tu noc jsem se několikrát probudil s potem na čele. Pronásledovaly mě děsivé sny plné katastrof, požárů, sarančat, povodní a klimatických migrantů, kteří se vzápětí pohrnou do Evropy. Na přechodu v Lanžhotě čekaly miliony Indů, které z jejich vlasti vyhnal nedostatek monzunů. Ty se mezitím přesunuly k nám, aby zde ukončily éru pětisetletého sucha a zahájily novou éru pětisetletého mokra. Další milióny Afričanů se tísnily ve frontě v Mikulově, klepaly na budky celníků a žádaly o práci. Všichni ze Sýrie, bez dokladů, každý se sirotkem bez doprovodu.

Na pokraji kolapsu není jen Golfský proud, ale celý atlantický systém proudění, který je zcela zásadní pro stabilitu veškerého klimatu na Zemi. Následuje nekonečný seznam katastrof, které budou následovat, ale než jej stačím dočíst do konce, mám tu další zprávu, tentokrát od Mezivládního panelu pro klimatickou změnu (IPCC), která vše přebíjí, protože je ještě pesimističtější, katastrofičtější, beznadějnější.

„Oproti předchozí, sedm let staré zprávě přináší ta současná nová varování…“ hlásá jedna z tiskových zpráv, a pokračuje: „…teplejší klima přinese vyšší teploty po větší část roku, vyšší rychlost větru a méně srážek, což představuje ideální počasí pro vznik požárů. Zároveň se zvýší i riziko povodní.“

Uf! Tady se mi trochu ulevilo, protože více povodní tyto požáry zase uhasí. To by mělo vrátit věci do normálu, tj. snížit rychlost větru, zvýšit srážky a tím snížit riziko povodní. To je sice dobré, ale povede to k jinému problému: když nebudou katastrofy, co bude s IPCC?

Zprávy IPCC se opírají o autoritu seriózních klimatologů, diplomatů, politiků, teologů, sociálních antropologů a jejich vědeckých prací, kterých se nasbíralo více než 14 000! Pane jo. To už je nějaká síla. Tyto vědecké práce musí splňovat přísná vědecká kritéria a soudě podle těch, které se mi dostaly do rukou, musí splňovat čtyři základní požadavky:

1) Musí mít jednotný základ. Daný problém způsobuje globální klimatická změna (myšleno oteplování), které způsobují emise skleníkových plynů, ale jen ty, které do vzduchu vychrlil člověk. Teprve pak je práce kvalitní a odpovídá vysokým světovým standardům.

2) Všechny práce svorně prohlašují, že emise CO₂ je třeba snižovat, ale zároveň se vyhýbají ožehavému tématu, že to celé je na kočku, pokud se tím nebudou řídit ti největší producenti emisí. Všeobecně známý fakt, že nebudou, je věčným tématem pro dezinformační weby, ale v seriózní odborné literatuře je to tabu.

3) Všechny práce uvádějí termíny katastrof srovnatelných s koncem světa, pokud nezačneme ihned jednat rozumně. I když jednotliví autoři od sebe rádi opisují, je záhadou, proč se tyto termíny tak výrazně liší.

4) Žádná z uvedených katastrof to ve svém termínu tak nějak nevím proč nestihla.

Zatímco článek z Guardianu uvádí, že k zastavení Golfského proudu může dojít „…během jednoho desetiletí či dvou…“, v článku, který na něj navazuje, se říká „do deseti či do dvou let“. Není mi jasné, jak se mohou dvě dekády změnit na dva roky, ale zřejmě žijeme v postfaktické době charakterizované relativizací hodnot a autor zřejmě použil některý ze zákonů relativistické fyziky.

Deset let dával Zemi naději nositel Nobelovy ceny za mír Al Gore, když v roce 2006 tvrdil, že pokud se do tohoto termínu nezavedou drastická opatření ke snížení skleníkových plynů, svět dosáhne bodu, odkud nebude návratu. Lhůta již dávno uplynula, žádná drastická opatření zavedena nebyla, a pořád kde nic tu nic. Ani v IPCC si tehdy nikdo žádného bodu nenávratnosti nevšiml. Na druhé straně musím ocenit, že Al Gore je jediný politik-oteplovač, který se veřejně přiznal, že pravidelně lhal, i když své přiznaní rafinovaně zahalil do clintonovské mlhy redefinice pojmů. Byl to Bill Clinton, který svého času předstoupil před národ, redefinoval pojem sex a dokázal, že s Monikou Lewinskou žádný sex neměl. Ta si k němu zřejmě přišla jen dát nějaké to nealko. Ale zabralo to. Kongres argumenty uznal a ponechal ho ve funkci.

Rovněž Al Gore obohatil vědu o novou definici lži, když v jednom ze svých interview uvedl, že je dobré mít k ruce „over-representation“ toho, co je pro klima nebezpečné, protože tak lze efektivněji burcovat společnost. Když někde vyštrachal jakousi alarmující zprávu, že hladiny moří stoupnou o 6 cm, a zjistil, že je málo alarmující, uchýlil se over-reprezentaci a šup, z šesti centimetrů bylo najednou šest metrů! I zde přišla zřejmě ke slovu relativistická fyzika a její kontrakce délek, tentokrát opačným směrem. Tento kousek a třicet čtyři dalších popisuje lord Monckton zde.

V hlásání katastrof nezůstali pozadu ani soudruzi východní Němci. Líhní apokalyptických prognóz se stal již zmíněný Postupimský institut pro befély větru a dešti (PIK), sídlící pár kilometrů od Berlína. Je to jakési Silikonvaly všech oteplovačů a generální dodavatel těch nejhrozitántějších katastrofických vizí. Soudruhy z nich nedělá to, že sídlí na území bývalé NDR, ale síla jejich tvůrčího ducha: přetrvávající snaha o ovládnutí větru a deště okořeněná německou úporností, s jakou se svého světodějného poslání nehodlají vzdát.

V roce 2017 odeslal jeden z jeho zaměstnanců, jistý Stefan Rahmstorf, spolu s dalšími „experty“ otevřený dopis (zdroj), ve kterém varuje, že lidé mají pouhé tři roky na to, aby zachránili planetu před nevratným zničením. Tento pán není nějaký hej počkej. Podílel se na jedné ze zpráv IPCC, figuroval mezi poradci německé vlády v době, kdy Angela Merkelová odepsala atomové elektrárny, a proslavil se i jako „odborný“ poradce Grety Thunbergové. K ní se ve svém CV raději nehlásí. A jak dopadla jeho slavná prognóza? Termín vypršel již před rokem a skutek utek.

Kde udělali soudruzi východní Němci chybu? V prvé řadě v šibeničním termínu. Měli tam dát sto let nebo padesát nebo alespoň rok poté, co budou důchodu a kdy jim už mohou všichni škrabat záda. Problematické je i prostředí, ve kterém jejich prognóza vznikla. Tento otevřený dopis totiž podepsalo na šedesát „předních vědců“ a diplomatů. Kde se mohli tak různorodí lidé setkat? Na vědecké přednášce? To není nic pro diplomaty. Nebo v laboratoři? Tam by se nevešli. Takže nejspíš na nějaké recepci, kde se pořádně zlili, sepsali nějaký oteplovací canc, a obálku, kterou zapomněli zalepit, poslali do světa.

Vraťme se k poslední práci od Rahmstorfova kolegy Niklase Boerse a jeho úvahám o kolapsu atlantického systému proudění. Ty vycházejí z principu tzv. motýlího efektu, jehož stoupenci věří, že když se chrstne pár kýblů sladké vody do severního Atlantiku, zastaví se nejen Golfský proud, ale i monzuny, uschnou tropické pralesy, které pro změnu vyraší v Arktidě, když tato přijde o veškerý led… a vůbec – on už se vlastně ten Golfáč zastavuje! O plných 15 %! Jsou toho plné noviny! Je to možné?

Údajně ano. Sladká voda z tajících grónských ledovců způsobí snížení salinity mořské vody. To sníží její hustotu a jí se jaksi nebude chtít se potápět a putovat po dně zpátky k rovníku. Tím se zpomalí atlantický systém proudění a s ním i Golfský proud. Zní to logicky, ale jako oceánologovi z vnitrozemí mi tu něco nesedí. Nejrekordnější tání grónského ledu, o kterém jsem se dočetl, je kolem 12 mld tun za den. Obrovské číslo, které nahání hrůzu, jenže při bližším pohledu tohle množství proteče Golfským proudem za pouhých 120 sekund. To je jako když plivne. Že by tohle málo mohlo ohrozit takového obra? Na to bych potřeboval opravdu bujnou fantazii. Navíc by tohle málo muselo doputovat alespoň k jeho okraji. Jenže nedoputuje, protože hned u břehu narazí na Východogrónský proud, který přepravuje jižním směrem více než 90 % veškerého arktického ledu. Pak je dost silný i na to, aby spolkl pár kýblů studené vody navíc, rozmělnil ji ve svých útrobách a odnesl na opačnou stranu Grónska, jak ukazuje následující mapka.

 

Pro rekapitulaci: slanost vody se sníží a s ní se sníží i její hustota. S tím lze souhlasit. Jenže klimatičtí docenti si nevšimli, že Východogrónský proud teče jako na potvoru opačným směrem – tedy ne K, ale OD míst, kde se vody Golfského proudu noří do hlubin. Rozpuštěná voda pak skončí bůhvíkde mezi Kanadou a západním pobřežím Grónska a chudák Golfský proud z ní neuvidí ani kapku. Další soudružská chyba.

Jak tedy mohli naměřit zpomalení o 15 %? Jednoduše. Klimatické údaje před tisíci lety není možné měřit přímo, a tak se používají tzv. proxydata. Nejdříve se ze dna vyloví nějaké usazeniny, škebličky nebo zbytky toho, co odpadlo od huby kosatkám a zjistí se, že se proudy zpomalily o 15 %. K tomu se naměří rekordní tání grónských ledovců. Poté se na matematických modelech ověřuje, zda jsou varovné závěry správné. Následuje chvíle napětí, protože výpočty jsou velmi náročné, a když doběhnou, zjistí se, že jsou správné. Sepíše se závěrečná zpráva. Ta se opýruje u jiných uznávaných klimatologů (tzv. pýrtupýr rivjů) a poté je otisknou prestižní vědecká periodika. Odtud ji zkopírují renomovaná media a jejich odborní redaktoři opraví některé vědecké chyby. Dvě desetiletí do katastrofy se pře-reprezentuje na dva roky, 15 % povyroste na 20 % či více a na chvíli je klid.

Jednoho dne se přední vědci vzbudí a zjistí, že hladiny stouply víc, než se předpokládalo, je sušeji, než modely předvídaly, zbývá méně let, než odhadovaly renomované odhady, a toho či onoho je zase víc, než se myslelo, protože se u toho vůbec nemyslelo. Sesbírají se nové usazeniny, škebličky a jadérka a zjistí se, že se proudy zpomalily o plných 15 %. Není jasné, zda celkově či každoročně. Naměří se rekordní tání grónských ledovců a vyjde další závěrečná zpráva s názvem „Budliky bububu: Golfský proud se zastaví, tentokrát už doopravdy“. Nevíme sice kdy, ale každopádně pracujte na snižování CO₂! Opět je chvíli klid až do další bouřky.

Tento proces se opakuje v pravidelných intervalech dodnes. První zmínku o kolapsu atlantické cirkulace jsem zaznamenal v jedné zprávě z konce osmdesátých let a ačkoliv sedimenty jsou stále stejné, z modelů vypadávají hrozby, které jsou stále hrozivější. V politicky pojaté vědě není důležité, kdo co naměří, ale kdo to přepočítává. Přitom se nabízí jednoduchá verifikace. Vědci z opačného tábora se ptají, proč věštit rychlost z mořského lógru, když máme k dispozici přímá a mnohem přesnější měření? Jedno takové měření na základě Dopplerova jevu začal v roce 1992 provádět profesor H. Thomas Rossby z University of Rhode Island. Po dvaceti letech výzkumu prohlásil, že „…nenacházíme naprosto žádné důkazy, které by svědčily o tom, že se Golfský proud zpomaluje“. Ke stejnému závěru došli i vědci z NASA, kteří použili kolem 3000 robotických plovoucích sond měřících teplotu, salinitu a rychlost proudění: nová měření „nevykazují během posledních 15 let žádné signifikantní zpomalení“.

O síle Golfského proudu se mohl přesvědčit i František Venclovský, první československý přemožitel Lamanšského průlivu. Je to boj nejen s chladem, únavou, vlnobitím, ale také se silnými proudy, kvůli kterým musel již nejeden plavec své úsilí vzdát.

Mezi lidmi koloval vtip, že proud byl v jednom okamžiku tak silný, že mu strhl plavky až na kolena. Když se kolem sebe nechápavě rozhlížel a pátral po tom, co to bylo, ozvalo se z hlubin táhlé jemné volání: „To jsem přece jáááááá, teplýýý Golfskýýý proůůůůd!“

Historka může mít pravdivé jádro. Ne v tom, že by Golfský proud uměl česky. To mohl zvolat někdo z jeho doprovodu. Ale je třeba mít na paměti, že jde o jeden z nejsilnějších mořských proudů a pokud dokáže dospělému člověku stáhnout plavky až na kolena, tak nám přímo nabízí nový a neotřelý typ proxydat, plně reflektující hydrodynamiku daného prostředí. Možná, že nejsou ideální, ale rozhodně nebudou horší než ta, která se používají v PIK. Nepodléhají politickým tlakům lobbistů, nemusíme se pro ně potápět až na dno a jsou snadno reprodukovatelná v kterémkoliv bazénu s protiproudem. Výsledky lze verifikovat pomocí přímo naměřených údajů a ne pomocí pochybných matematických modelů. Ty, jak jsem zjistil, mají problémy i s trojčlenkou. Po dlouhém hledání se mi totiž podařilo vyhrabat, že ono děsivé zpomalení se v absolutní hodnotě rovná pouhým 3 sv (1 sv = 1 000 000 m3/s). Je-li průměrný průtok Golfského proudu 100 sv, jde o zpomalení o 3 % a ne 15 %. Pokud vycházíme z maximálního průtoku, který činí 150 sv, dostáváme jen 2 %. Není to nějak málo, Antone Pavloviči?

Osobně bych veškerá proxydata hodil za hlavu a dal přednost přímým měřením všude tam, kde je to technicky možné. Ale to by museli evropští politikové začít naslouchat skutečným vědcům, ne těm Gretiným. Jak je k tomu přimět? Podle jednoho renomovaného rakouského lékaře lze hluchotu léčit klystýrem, chininem a dvojitým výplachem žaludku. Tedy klystýr pro baronku a pro všechny strůjce grýndýlu. Až uslyšíme ono pověstné „…poslušně hlásím, že se mi vrací řeč i sluch…“, budou volní. Jejich cesta nechť nevede na východní frontu, kterou nemáme, ale třeba do Kábulu. Aby přivedli na buben raději Taliban než Evropu. A nezdržoval bych je ani minutu.

Zdroj