A nejdřív vystřílíme kamzíky…

To modravské setkání tří řečníků a několika desítek zvaných posluchačů minulou středu mělo optimistický název „Šumavské jaro“. Okolní příroda to ale tak ještě nebrala, sluníčko vykouklo jen občas, běžkaři rozhodně nekličkovali mezi lány bledulí a přednášky, ani přítomní lesáci, přírodovědci, místní starostové, politici či dokonce parlamentní poslanci nehýřili jarním optimismem. Samy přednášky však byly špičkové.

Jistě, týkaly se Šumavy. Ale v patřičném nadhledu. Politologická analýza prof. Justa z Fakulty sociálních věd UK Praha. Ekonomická úvaha doc. Zdeňka Tůmy (trvalého návštěvníka Modravy, ale také donedávna guvernéra České národní banky) . A zevrubná zpráva o historii i současnosti světových národních parků od Ing. Františka Urbana. Tedy „ekosystémů“ srovnatelných s tím naším šumavským. Od nejstaršího Yellowstonu (1872) po ty první evropské (Švédsko 1909,Švýcarsko 1914), ale také australské, novozélandské, kanadské. Počet světových parků jen zvolna narůstal do poloviny minulého století, pak se zrychlil až do počtu několika set. A bylo tedy na čase upravit i pravidla hry, legislativu, kategorizaci.

Poučený čtenář nechť odpustí, budu-li mu opakovat známá fakta. Jen velmi vybraná, do krátkého blogu se přednáška, bohatě dokumentovaná čísly i obrazy shrnout nedá.

Organizace IUCN, tedy International Union for Conservation of Nature , Mezinárodní unie pro ochranu přírody), jejímž byl Ing. Urban dlouholetým vicepresidentem, byla založena v roce 1948. K mnoha jejím aktivitám patří jedna supervýznamná – tedy stanovení různých kategorií těchto parků, od kat I do kat VI. Ty neznačí kulturní či přírodovědeckou „cenu“ daného území, z hlediska IUCN jsou všechny stejně hodnotné. Národní park totiž není zakázaná zóna typu přísně střežené přírodní reservace. Jeho základním principem je naopak možnost trvalého kontaktu přírody a člověka – návštěvníka, turisty, místního obyvatele. A ta je dána zmíněnou kategorizací. První pokusy o třídění chráněných území podle způsobu managementu se datují do roku 1966. V roce 1994 byla schválena ona šestistupňová kategorizace chráněných území. Kategorii I, vlastně tedy naprostou bezzásahovost, má v Evropě tuším jen onen jediný švýcarský, v nevelké rozloze 16 887 ha. Jejími zastánci, obhájci či prosazovateli jsou totiž hlavně IUCN delegáti z Afriky. Týká se NP typu Serengeti, zaměřených přednostně na ochranu velké zvěře. Do kategorie II, s výhledem až na oněch ekologicky bájných 75% bezzásahové plochy, jak o ně usiluje část „šumavských“ vědců, politiků a zejména ekoaktivistů, se z desítek evropských NP řadí jen pár, kupř. maďarský NP Kiskunsági chránící část tamní puszty či „Nižně –svirskij zapovědnik“, zahrnující i část Ladožského jezera. Jenže to už jsou de facto skutečné historické „zapovědniky“, tedy reservace. Holandské duny po dřívějším vojenském prostoru (nepřipomíná vám to něco?) mají kategorii IV. Naprostá většina evropských parků, od Irska či Velké Británie až po Tyroly, ale také Laponska je ale v kategorii V. Příkladem budťež i parky Hohe Tauren či Berchtesgaden. Při jejich zakládání si prostě místní uhájili právo pást v nich dál krávy, střílet škůdce, chodit všude na houby. A již zmínění Švýcaři se moudře spokojili s parkem jediným. Pravda, nemají povahu většiny českého obyvatelstva. Právo, pořádek, soukromý, ba i veřejný majetek jsou jim „svaté“. I proto v onom turistickém ruchu asi jejich kamzíci, svišti, orli, tetřevi, protěže i půdní edafon zdárně prosperují.

Z výše uvedeného snad již také čtenáři vyplynulo, že žádný nadnárodní četník a vůbec již ne IUCN neurčuje dílčím státům, jakou kategorii si mají pro svůj NP stanovit, vybrat. Pouze posuzuje, nakolik to zařazení v realitě platí. Nemá Brity za barbary, pokud si trvají na kategorii V. Neplísní Čechy, že v této kategorii mají de facto už léta třebas Krkonoše. Pozor – de facto, nikoli de jure. Mám-li totiž věřit skutečným odborníkům přes tuto problematiku, jakým je kupř. pan doc. Dr. Hynek z Lesnické fakulty ČZU Praha, pak: „….Mimochodem opět opakuji, požadavky na národní park podle zákona č. 114/1992 Sb. nesplňuje žádný z našich čyř parků. Je zajímavé, že na to neupozorňují nevládní organizace, přestože minimálně právníci z Ekologického právního servisu to samozřejmě vědí. Toto je třeba veřejnosti opakovat. Žádný náš národní park nesplňuje podmínky uvedené v § 15 zákona č. 114/1992 Sb. Přesto to ekologům nebrání v jejich demagogickém tvrzení o Šumavě, která také nesplňuje podmínky pro vyhlášení NP. Jako každé území na světě ale může být Šumava vyhlášena za bezzásahové území……

Uživatelé sociálních sítí již asi znají nedělně večerní blog pana redaktora Pavla Barocha na serveru Aktuálně.cz s poplašným názvem Přijde Šumava o národní park? Česko dostalo varování. Četl jsem a zíral. Pan redaktor, soudím, výše zmíněnou přednášku neslyšel. Nevím, co si kde o problematice národních parků přečetl. Ale nepoužil bych kultovní slogan z Poláčkovo Bylo nás pět – tedy „Chytrý chlapec neví…“ . Jsme malá země, dost se známe navzájem. Já znám toho, ten onoho, onen pana redaktora. Pan redaktor zřejmě ví, že většina jeho tvrzení z onoho článku je nepravdivá. Že IUCN či jemu blízké organizace mohou nanejvýš komentovat onen kategorizační proces. Či hlídat dodržení pravidel třebas o místních zonách NATURA, o místních ptačích reservacích a podobně. Nikoliv však zamítnout, resp. mezinárodně zpochybnit sám statut NPŠ v kontextu s připravovaným zákonem.

Tedy žádný nadnárodní či dokonce světový bič nad českými ekologickými barbary – ale opět jen cílená mystifikace nepoučené veřejnosti? Zase oblíbená strategie typu „….nejprve si někde venku požádám o registraci svých vzdušných zámků a pak budu doma tvrdě prosazovat jejich realizaci, neboť legislativa si to žádá a opak by byl národní ostudou, o vzniklých škodách na přírodním bohatství ani nemluvě….“? Qui bono?

O dílčích tvrzeních v onom blogu nemá smysl polemizovat. Z doprovodné elektronické diskuse je člověku leda smutno. Koneckonců, nechť si čtenář povšimne standardní sestavy nezaujatých českých autorit, na něž se autor odvolává. Ale má-li pravdu v následujícím: …. Dopis, který dostal i premiér Petr Nečas, podepsal Nikita Lopoukhine, předseda jedné z komisí Mezinárodního svazu ochrany přírody. V listu píše, že mnoho členů této organizace ho informovalo o vážných obavách spojených s novým zákonem, který „může oslabit ochranu a správu Národního parku Šumava“. Lopoukhine připomíná, že Šumava je největší, nejlépe zachovanou a druhově nejbohatší zalesněnou oblastí střední Evropy, což je i důvod, proč je zařazena do mezinárodní kategorie národních parků.“ Významnou charakteristikou národního parku je jeho schopnost udržet ekologické funkce a procesy, které umožní místním druhům a komunitám dlouhodobě přetrvat jen s minimálními zásahy. Nicméně, vzhledem k informacím obdrženým od několika různých zúčastněných odborníků a institucí, nový navržený zákon přírodní zónu významně omezí,“ uvádí se v dopise…..pak by opravdu česká strana, jmenovitě Ministerstvo životního prostředí, měla na dopis velmi rychle reagovat. A sdělit tak panu Nikitovi Lopuchinovi i názor jiných „….zúčastněných odborníků a institucí…“ Možná už se tak děje?

Čtenář, který trpělivě dočetl můj blog až k tomuto místu, si možná klade otázku: „…a co ti kamzíci zmínění v samotném jeho názvu…“? Ne, na Šumavě nejsou, zatím. Kultovním živočichem je hlavně tetřev (o něm až příště). Pokud by tam ale zavítali, jejich osud bych jim nezáviděl. Byli by faunou nepůvodní, a tedy nežádanou – a takové výjimky ortodoxní odborník a dohlížitel v Parcích vyšší kategorie netoleruje. Vážení příznivci plánovaných Národních parků Křivoklátsko či Jeseníky, opravdu si dobře zvažte, o čem je řeč (…kup si jízdenku do Pelhřimova, jeď do krematoria, ať víš, do čeho jdeš…“). Nejde jen o to, zda a kam bude veřejnost smět chodit na houby. Copak na Křivoklátsku, ten osud čeká zejména nepatřičné modříny. Ale původně slovenští (i když možná alpští?) kamzíci v Jeseníkách mohou mít stejnou smůlu…

Zdroj