Absurdita zvaná Green Deal

Uveřejněno dne 25 října 2024 000 8:00

Zelená dohoda pro Evropu, známá též jako Green Deal, byla poprvé formálně představena v prosinci 2019.

A to novou Evropskou komisí (EK), vedenou Ursulou von der Leyen, která ve svém projevu na půdě Evropského parlamentu (EP) označila Green Deal za „novou růstovou strategii Evropy“. Cílem Zelené dohody dle jejích slov je učinit z Evropy „první klimaticky neutrální kontinent do roku 2050 a zároveň posílit udržitelnost, konkurenceschopnost a odolnost evropských ekonomik“. V Evropském právním rámci pro klima, který vstoupil v platnost v červenci 2021, je pak v právních předpisech již zakotven absurdní závazek všech států EU, tedy i České republiky, dosáhnout klimatické neutrality do roku 2050. Ale protože těch zmatků kolem Green Dealu je už tolik, že se v nich řadový občan Unie pomalu ani nevyzná, bude třeba se zde opřít o nějaký fundament a vzít to, jak se u nás říká, od podlahy.

Tedy málokdo asi pochybuje o tom, že v procesu klimatických změn, tedy i globálního oteplování, sehrává podstatnou roli především atmosféra, poměrně slabá vrstva ovzduší, dosahující výšky zhruba 100 km nad hladinou moře, kterou je planeta obklopena. Atmosféra určitými způsoby chrání projevy života na naší planetě, především absorpcí a rozptylováním záření co přichází z kosmu a také zemského povrchu. Země se totiž ohřívá slunečním zářením, což způsobuje, že její povrch vyzařuje teplo, které je pak do jisté míry pohlcováno vodní párou (H2O), oxidem uhličitým (CO2), metanem (CH4), oxidem dusným (N2O) a ozonem (O3), označovanými za skleníkové plyny. Tomuto procesu s jeho projevy, pro zachování života na Zemi rozhodujícímu, říkáme přirozený skleníkový efekt.

Atmosféra se skládá z různých plynů, přičemž dva základní plyny v ní dominují. Jedná se o dusík se zastoupením 78% a kyslík se zastoupením 21%. Kromě toho se v atmosféře nachází 1% jiných plynů, jako je argon, neon, helium a další, kdy u oxidu uhličitého, budícího největší pozornost klimaalarmistů, se uvádí 0,04 % a u metanu pak 0,00017 %. V atmosféře se rovněž nachází voda, kde její zastoupení je proměnlivé, je však velmi důležitým prvkem, neboť díky ní se odehrává počasí. Kdy jako jediný prvek v atmosféře se může nacházet ve všech třech svých skupenstvích najednou, tedy v plynném, kapalném i pevném.

Ovšem největší zásobárnou oxidu uhličitého na naší planetě není atmosféra, ale oceány, kde je ho zhruba 50x více oproti tomu, kolik ho obsahuje ovzduší, neboť oxid uhličitý se ve vodě rozpouští. Mezi oceánským oxidem uhličitým a tím v atmosféře neustále probíhá výměna. Přičemž rovnováha mezi jeho koncentrací ve vzduchu a v mořské vodě záleží na teplotě vody oceánu a na biologických procesech v moři i na pevnině. I když má oxid uhličitý v atmosféře malé zastoupení, i on zadržuje část dlouhovlnného tepelného záření Země a společně s vodní párou působí skleníkový efekt. A protože každý extrém je škodlivý, pak leckde do atmosféry unikající vysoké koncentrace tohoto plynu u vědecké obce vyvolávají obavy.

V historii Země byl obsah oxidu uhličitého v atmosféře převážně výrazně vyšší než je tomu dnes a tato skutečnost je důležitá z pohledu studia změny klimatu i vývoje biosféry. Pokusy i historické rekonstrukce ukazují, že pokud se vzduch obohatí o oxid uhličitý, rostliny lépe rostou. V období karbonu došlo k mohutnému rozvoji rostlin, které daly později vzniknout ložiskům nejkvalitnějšího černého uhlí, neboť obsah tohoto plynu byl v atmosféře vyšší, nejspíše v důsledku významné sopečné činnosti, než je tomu dnes. Jenže vyšší obsah CO2 v atmosféře se pojí s vyšší teplotou na povrchu planety. Například atmosféra planety Venuše je extrémně bohatá na oxid uhličitý, což zde způsobilo mohutný skleníkový efekt, který zvyšuje teplotu povrchu na více než 400 °C (to je dost na tavení nejen cínu, ale i olova, jehož teplota tání činí 327,5 °C), v oblastech poblíž rovníku dokonce až na 500 °C.

V atmosféře naší planety se odehrávají nejrůznější procesy, kdy i malé změny mohou vyvolat velké následky v různých oblastech, o čemž hovoří motýlí efekt (butterfly effect) či efekt motýlích křídel. Tento pojem poprvé ve své přednášce použil meteorolog a matematik Edward Lorenz v prosinci roku 1979. Šlo o symbolické vyjádření myšlenky, že v některých případech mohou být atmosférické děje natolik dynamické, že i třepetání motýlích křídel na určitém místě může vyvolat dramatickou odezvu v atmosféře na druhé straně zeměkoule. A tak třeba klimaalarmisty velebené solární farmy se za určitou velikostí, díky zahřívání panelů, stanou dostatečně velkými na to, aby ovlivnily počasí kolem nich a nakonec i klima jako celek. Přičemž procesy, které v atmosféře změny působí, jsou velmi složité a navzájem propojené a je tak velmi obtížné jejich vývoj predikovat.

Na tento fakt se zpravidla zapomíná, když se v rámci Green Dealu na půdě Evropského parlamentu hovoří o změnách klimatu způsobených člověkem. Zrovna tak se tam zapomíná i na to, že v případě globálního oteplování nezáleží ani tak na evropských emisích CO2, jako na celkovém objemu jeho emisí z Asie, Ameriky a Afriky. Ale i na to, že na oteplování má velký vliv uvolňování metanu, 20x silnějšího skleníkového plynu než CO2, nejen z produkce fosilních paliv a skládek odpadu, z chovu hospodářských zvířat, nebo z rýžovišť, ale i z rozsáhlých mokřadů, nádrží a jezer, dokonce i z vodních toků. Především však z tajícího permafrostu, dlouhodobě zmrzlé půdy, kdy podle posledních závěrů vědeckých týmů tání permafrostu není dostatečně zohledněno v modelech globálního oteplování. Přičemž tento proces, při kterém se do ovzduší kromě významného množství metanu uvolňuje i velké množství oxidu uhličitého, nejenže nabývá na intenzitě, ale bude trvat ještě dlouho, nejméně po celé naše století.

Ovšem na vývoj klimatu mají zásadní vliv i aerosoly, tedy směs v ovzduší rozptýlených pevných nebo kapalných částic o velikost od 10 nanometrů do 10 mikrometrů. Přičemž emise aerosolů, uvolněné do atmosféry od počátku průmyslové revoluce, měly výrazný ochlazovací efekt, neboť odrážely na Zem dopadající sluneční záření. Bez nich by globální oteplování naší planety, které dnes pozorujeme, bylo minimálně o třicet, podle některých studií dokonce až o padesát procent větší. V Evropě tak aerosoly zabránily výraznějšímu oteplování od 50. do 80. let minulého století, ale vedly i k poklesu intenzity monzunů v jižní Asii. Přičemž na konci minulého století, jak se ukázalo, byly také hlavní příčinou sucha na území Sahelu v severní Africe, které tam vedlo ke hladomorům. Ale aby toho nebylo málo, několik posledních studií dokazuje, že kromě aerosolů do atmosféry uvolňovaných od počátku průmyslové revoluce, se v atmosféře vyskytuje, díky jejich dnešní přítomnosti v celém životním prostředí, už i značné množství mikroplastů. Kdy opět tento problém nemůže řešit jediný kontinent či dokonce jeden stát, neboť vzdušné proudy nerespektují státní hranice.

Za průnikem aerosolů do atmosféry, podobně jako je tomu u oxidu uhličitého a metanu, nestál jen člověk, ale i přírodní procesy, jak tomu nasvědčují propady globálních teplot po explozích velkých sopek v dřívějších dobách, ale i v nedávné minulosti. Například když filipínská sopka Pinatubo v polovině roku 1991 při jedné z největších sopečných erupcí 20. století vyvrhla zhruba 15 milionů tun oxidu siřičitého do stratosféry, kde s vodou reagující oxid siřičitý vytvořil oblak rozptylujících se aerosolových částic. Načež průměrná globální teplota dle naměřených hodnot na následujících 15 měsíců klesla o 0,6 °C. Za průnikem aerosolů do atmosféry však stojí i rozsáhlé požáry lesních porostů, kterých po světě neustále přibývá.

Díky obavám z dopadů znečišťování ovzduší na lidské zdraví se antropogenní emise aerosolů v Evropě a Severní Americe již snížily a k podobnému obratu dochází dnes i v Číně. Ale například v jižní Asii emise sírových aerosolů stále rostou a předpokládá se, že aerosoly budou v mnoha zemích, včetně většiny Afriky a jihovýchodní Asie, i nadále stoupat. A jak meteorolog doc. Michal Žák, z Katedry fyziky atmosféry UK říká: „Problémem je ale poměrně značná nejistota v budoucích emisích aerosolů. Podle některých scénářů by do roku 2050 mohly být až o dvacet procent vyšší než dnes, podle jiných naopak klesnout téměř k nule. Výrazné omezení emisí aerosolů by ale mohlo vést až ke dvojnásobnému zvýšení četnosti výskytu extrémně vysokých teplot v Evropě a Číně, v jižní Asii pak k extrémnějším srážkám.“ A jak i Michal Žák přiznává „modelování vlivu aerosolů, které je samo o sobě velmi složité, navíc komplikuje fakt, že data o množství jejich emisí jsou často velmi omezená, s poměrně hrubým prostorovým i časovým rozlišením. Pro co nejpřesnější odhady dopadů aerosolů je proto nezbytné zlepšit monitoring jejich emisí. Pomoci by v tomto směru mohly nové přístroje používané na nejmodernějších družicích a také lepší pozorování ze zemského povrchu.“ Tedy i v případě aerosolů v atmosféře platí, že pokud neznáme přesné výchozí podmínky, nemůžeme spolehlivě odhadnout, jakou způsobí změnu.

Některé poznatky o aerosolech v ovzduší vedly na akademické půdě k úvahám o jejich využití v klimatickém geoinženýrství ve snaze zvrátit, zastavit nebo zmírnit dopady změny klimatu. Geoinženýrství jako takové se pokouší snížit globální teploty modifikací slunečního záření, ale i snížit podíl oxidu uhličitého v atmosféře, na čemž se začíná podílet i Evropská unie. Kdy největší obavy široké veřejnosti budí geoinženýrství spoléhající na lidský zásah a technologii, využívající fyzikální nebo chemické procesy k provedení požadované změny. Například v solárním geoinženýrství (SRM) rozptylováním různých aerosolů nebo i prachu ze syntetických diamantů ve stratosféře, které má nahradit efekt sopečných erupcí. K tomu je třeba podotknout, že na stránkách Evropské komise byla už 28. června 2023 zveřejněna zpráva, ve které se ohledně geoinženýrství říká: „Za současného stavu vývoje představuje záměrný zásah do přírodních systémů Země, jako je například nasazení modifikace slunečního záření (SRM), nepřijatelnou míru rizika pro člověka a životní prostředí.“ Ale je zde i tento odstavec: „Evropská komise a vysoká představitelka preventivně podpoří mezinárodní úsilí o komplexní posouzení rizik a nejistot takových zásahů do klimatu a podpoří diskuse o možném mezinárodním rámci pro jejich správu, včetně výzkumu souvisejících aspektů.“

Ještě před tím však Evropská komise v červenci 2020 přišla s takzvanou Vodíkovou strategií pro klimaticky neutrální Evropu, jejímž cílem je urychlit výrobu a dovoz čistého vodíku a zajistit tak, že se stane základem pro klimaticky neutrální energetický systém do roku 2050. Ovšem už v době, kdy se prvně v EU schvalovala vodíková strategie, upozorňovala vědecká obec politiky na to, že do jaké míry vodík bude prospívat klimatu může záviset na tom, kolik toho vodíku unikne do ovzduší. Molekula vodíku je totiž výrazně menší než molekula metanu (základní složky zemního plynu) a jedna tuna distribuovaného vodíku by tak podle některých propočtů mohla, přes všechna opatření, znamenat únik mezi 5-30 kg vodíku, což by pak mělo zhruba stejný dopad na klima jako 1-6 tun CO2. Neboť se ukázalo, že přítomnost vodíku v atmosféře zvyšuje poločas rozpadu silného skleníkového plynu metanu (CH4) prostřednictvím konkurenční reakce s hydroxylovým radikálem (OH). Což může mít za následek nepřímé globální oteplování, které bude kompenzovat snížení emisí skleníkových plynů v důsledku přechodu z fosilních paliv na vodík, kdy tak bude Evropská unie jen vyhánět čerta ďáblem. Kdy markantní nárůst spotřeby vodíku, provázený při jeho úniku do atmosféry nárůstem skleníkového plynu metanu, může oteplování planety Země urychlovat v takové míře, o jaké se žádnému z politiků ani v tom nejhorším snu nezdálo.

Jak se dočteme i na stránkách Rady Evropské unie, podle evropského právního rámce pro klima musí všechny země EU do roku 2030 snížit emise skleníkových plynů alespoň o 55 %, neboť je třeba, i za pomoci vodíkové strategie, do roku 2050 dosáhnout v EU klimatické neutrality. Přitom nám zde bruselská byrokracie také konečně objasňuje, co pod tou klimatickou neutralitou vlastně rozumí: „Klimatická neutralita spočívá v tom, že se do atmosféry vypouští pouze tolik skleníkových plynů, kolik jich může příroda, tj. lesy, oceány a půda, absorbovat.“ Ale žádný z bruselských úředníků nám ještě neprozradil, jakého množství těch kterých skleníkových plynů se to vlastně týká a jak budou třeba světovým oceánům tu absorbci skleníkovývh plynů diktovat. Přičemž vysvětlení s oblibou bruselskými úředníky užívaných vágních pojmů nenajdeme ani v Evropském právním rámci pro klima.

Tam je dokonce uvedeno, že „celounijní emise a pohlcování skleníkových plynů, jež jsou upraveny právem Unie, musejí být v Unii nejpozději do roku 2050 vyrovnané, čímž se do uvedeného data emise sníží na čistou nulu, přičemž po tomto datu bude Unie usilovat o dosažení negativních emisí.“ Ovšem nařízení o evropském právním rámci pro klima z politické ambice dosáhnout klimatické neutrality už činí z „čisté nuly“ a plánovaných „negativních emisí“ právní povinnost pro všechny státy Evropské unie. A Evropskou komisí, která jediná má právo legislativního podnětu, jsou Parlamentu předkládány další a další opatření, bez podrobné analýzy dopadů na ekonomiky jednotlivých zemí a životní úroveň jejich obyvatel. Kdy laická veřejnost zpravidla ani netuší, že v Evropském parlamentu neustále omílané „klima“ není nic jiného, než čísařovy nové šaty.

Evropská komise pod vedením Ursuly von der Leyen totiž ve skutečnosti hodlá ovlivňovat počasí. Neboť klima neboli podnebí není nic jiného než dlouhodobý stav počasí, který vyjadřují dva základní meteorologické a klimatické prvky. Těmi jsou průměrná teplota vzduchu a srážky, přesněji srážkové úhrny za jednotlivé měsíce roku i za rok jako celek a také průměrné srážky za tato období. Podle jejich hodnot lze určit dlouhodobý normál pro dané území a podle něj poté hodnotit klimatický průběh uplynulých období. Je pravda, že zeměkouli v teoretických úvahách lze rozdělit na několik oblastí a následně podoblastí s určitým typem klimatu. Ovšem nápad ovlivňovat počasí v jedné oblasti a jako „první klimaticky neutrální kontinent“ ji vyjmout z vlivů globálního oteplování, kterého jsme svědky, je vrcholem absurdity. Navíc Evropská unie ve skutečnosti není ani Evropa. Evropská unie se skládá z 27 členských států, které společně zaujímají velkou část evropského kontinentu, ale nepředstavují jeden ze sedmi světadílů, západní část Eurasie, které název Evropa patří.

Po nynějších volbách do Evropského parlamentu, které měly přinést změny, si tam stále svůj vliv střeží dosavadní většina. A staronová předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová po volbách hned přišla s prohlášením, že Green Deal pokračuje a jeho významná část, týkající se klimatické politiky, dál směřuje k úplné dekarbonizaci v roce 2050. Kdy za hlavní zdroje znečištění jsou označovány silniční doprava poháněná fosilními palivy a spalování těchto paliv pro výrobu energie a vytápění. Což o to, nikdo netouží po smogové situaci a omezit emise znečišťující ovzduší, které dýcháme, je chválihodný záměr. Jenže všechny neuvážené kroky, které se namísto racionalitou řídí ideologií, nás mohou poškodit více, než samo globální oteplování, kterého život na naší modré planetě, kde se po jeho vzniku střídala horká a studená období, byl několikrát svědkem.

Ostatně všichni dříve narození se u nás už jednou přesvědčili o tom, že větru a dešti, tedy klimatu, přes veškerá ujišťování politiků, poručit nikdo nedokáže.

VIDEO – Jak předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen občanům České republiky, které označuje za průmyslové lídry nejen v evropském, ale i světovém měřítku, blahopřála ke 20. výročí jejich vstupu do Evropské unie:

https://www.youtube.com/watch?v=naID7nE8RBQ

ODKAZY NA PŮVODNÍ ZDROJE

Klimaticky neutrální EU do roku 2050:

https://www.consilium.europa.eu/cs/policies/climate-change/

Tání věčně zmrzlé půdy:

https://www.irozhlas.cz/zivotni-styl/spolecnost/globalni-oteplovani-cina-permafrost-polarni-oblasti-silnice-zeleznicni-trate_2103141041_vtk

Tání arktické půdy ohrožuje celý svět:

https://www.novinky.cz/clanek/veda-skoly-tani-arkticke-pudy-ktera-nikdy-nemela-roztat-ohrozuje-cely-svet-tvrdi-studie-40383862

Uvolnění metanu významně zvýší skleníkový efekt:

https://plus.rozhlas.cz/odtavani-permafrostu-uvolnuje-metan-20x-silnejsi-sklenikovy-plyn-nez-co2-varuje-6597843

Proces uvolňování metanu ve vodních tocích:

https://www.czechglobe.cz/cs/vedci-z-czechglobe-zkoumaji-uvolnovani-metanu-z-vodnich-toku/