Anorexie už nefrčí, v módě je klimadeprese

Článek „Mám úzkosti z požáru Českého Švýcarska. Mladých s klimadepresí přibývá“ /1/ dává prostor jakési psychoterapeutce a líčí obavy jejích klientek. Kouř z požáru Českého Švýcarska totiž doplul až nad Prahu a spolu s všudypřítomnou mediální propagandou vykonal své dílo u těch nejzranitelnějších – mladých lidí s nedostatkem životních zkušeností a nadhledu. Být mladým člověkem topícím se v luxusu a nudě velkoměsta a setkat se s náznakem reality prostě může způsobit značný šok.

Slečny s klimadepresí tedy nejí maso, aby snížily svoji uhlíkovou stopu a nechtějí mít děti, páč by ty děti mohly přijít do světa řítícího se ke zkáze. Co si budeme říkat, ono to tak bez obtížných dětí bude pro ty mladé dámy i pohodlnější, není-liž pravda? Paní psychoterapeutka pak slečny pravděpodobně dorazí, poněvadž její zdůvodnění, proč se s těmito depresemi potýkají především mladí lidé „Může to být i tím, že starší generace podobné emoce vytěsnila, protože jinak by si musela přiznat i svůj díl viny na stávajícím stavu“ jaksi koresponduje s beznadějí a svalováním viny a vzteku rozkolísaných mladých duší na okolí a hledání spásy v úprku do iracionality.

Dnešní média pak situaci ještě zhoršují. Jejich hlavní zájem je komerční, a ten se nejsnáze prodá formou co nejsilnějšího šoku v nadpisu i obsahu, a média – tedy mediální mainstream – slouží také jako převodová páka pro ryze mocenské zájmy establishmentu. Výtržníci ze spolků jako je „Extinction Rebellion“ (není to dokonalé synonymum pro „klimadepresi?“) jsou nazývání aktivisty za dobrou věc, a rovnítka mezi „snížíme lidskou produkci CO2 o tolik a teplota atmosféry se sníží o tolik“ jsou v mediálních výstupech naprosto běžná, ačkoli se jedná pouze o jakési automatické předpoklady, nikoli o tvrdá vědecká fakta.

Velmi často je nejpodstatnější právě to, co řečeno není. Média řeknou A, ale zamlčí B. Shodou okolností tatáž média obviňují jiná z toho, že šíří dezinformace. Přitom zamlčení podstatných skutečností může být mnohem zákeřnější a škodlivější, než nějaká prokazatelná lež, protože poloviční informace sama o sobě lží přece není. Dozvíme se tak to A, a sice, že Evropská unie je ohromným ekologickým vzorem pro zbytek světa, protože se rozhodla zničit se energetickou revolucí /od té stejně zničující v Rusku už uplynulo sto let, patrně je tedy čas na další, větší a lepší/, ale jen tu a tam a náznakově se dozvídáme to B, a sice že omezení přijatá v Evropě se naprosto rozplynou díky zvyšující se spotřebě rostoucích asijských a afrických populací, a už vůbec se nedozvíme to C, že náš největší spojenec na věčné časy a nikdy jinak, Spojené státy americké, dál žije neskutečně plýtvavým životním stylem a produkce skleníkových plynů je jim u místa jejich přirozené produkce každým občanem.

Dozvídáme se to A, že v EU zakážeme spalovací motory a těžbu uhlí, ale nedozvídáme se to B, že produkce obojího bude lusknutím prstu nahrazena zbytkem světa. Dozvídáme se to A, že našim eurounijním pohlavárům na životním prostředí a snížení produkce skleníkových plynů nesmírně záleží, ale nedozvíme se to B, že neučinili naprosto nic pro to, aby účinně přesvědčili alespoň k nějakým krokům ty největší světové producenty, protože nám lžou do očí a ekologie je jim ve skutečnosti úplně fuk, hlavní jsou pro ně mocenské zájmy a propaganda. Prodražují a ničí evropský průmysl a nechávají ho přesouvat do zemí třetího světa, kde budou tytéž věci vyráběny za mnohem vyšších ekologických nákladů, ale lžou nám, že přijímají opatření k ochraně životního prostředí.

Kamarád učitel se mladých lidí ve druhém ročníku střední školy zeptal, co je to globální oteplování, a naprosto nikdo z nich nebyl schopen mu to říci, sdělit alespoň přibližný princip, na kterém se to děje. Všichni do jednoho ale byli přesvědčeni, že je to moc špatné a „musí se s tím něco dělat“. Jsem přesvědčen, že z mé generace to v šestnácti alespoň menšina mladých lidí věděla.

Být mladým člověkem obklopeným takovou mediální masáží a přitom vyrůstat jako křehká květinka opečovávaná ze všech stran, jen aby nebyla vystavena stresu, to je pro psychiku dospívajícího opravdu příliš. Tento přístup dotahují k perverzní dokonalosti mnohé vysoké školy a akademické prostředí jako celek, kdysi líheň inteligence, dnes tmářské instituce šířící zkázonosné ideologie. Příkladem mohou být některé britské univerzity, které vyřazují z povinné četby literaturu věnující se otroctví či sebevraždě, protože ty mladé dušičky by při jejich četbě mohly být vystaveny stresu /2/. Studenti se mohou i odhlásit z debat, které by shledali „emočně příliš náročnými“.

Říká se jim „generace sněhových vloček“. Vychovávají je média a aktivisté a nikdo se nás neptá, jestli s jejich soustředěným demagogickým nátlakem souhlasíme. Jsou jim prezentovány komerční a mocenské zájmy pod falešným označením ekologické politiky, a ti, kdo to činí, mají ještě tu drzost označovat názorové konkurenty za dezinformátory a názorově odlišné platformy za dezinformační média. Nevhodné názory jsou cenzurovány a ještě je nám tvrzeno, že je to z důvodů ochrany naší svobody. Nevhodné knihy jsou stahovány a nevhodná témata přestávají být diskutována, a ještě nám lžou do očí, že když si ty oči takto zavážeme, tak budeme šťastnější.

Tak připravujeme novou generaci k tomu, aby obstála v nelehkém světě? Necháme si dál líbit to, co s mladými lidmi dělají, budeme tiše sledovat jak se mladí hroutí místo toho, aby byli relevantními znalostmi a zodpovědným, nikoli jen pohodlným přístupem k životu připraveni hrozbám aktivně čelit?

Zdroj