BOJ: Kterak EU prohrála válku proti klimatické změně

Je tomu asi deset let, co se Evropská unie rozhodla skoncovat s klimatickou změnou, neb to prý bude naprostá katastrofa.

Nejdřív bylo třeba určit metody boje a definovat kdo je nepřítel. Ten byl nalezen v rostoucí koncentraci plynů působících skleníkový efekt v atmosféře, a to těch, které nějakým způsobem produkuje lidstvo. V první řadě oxid uhličitý, vznikající při spalování fosilních paliv.

Při tom není pro účely této úvahy vůbec podstatné, zda bylo toto rozhodnutí správné a dostatečně podložené, i když o tom mohou být pochybnosti. Nyní klidně můžeme předpokládat, že klimatická změna je opravdu způsobena převážně lidmi produkovaným CO_2, a že radikálním snížením emisí tohoto plynu lze klimatickou změnu významně ovlivnit.

Nu a tak se začaly přijímat a prosazovat různé ambiciózní cíle jak omezit a posléze zcela vyřadit spotřebu fosilních paliv. Už zde se ale objevila jedna dost fatální chyba: politická rozhodnutí byla hodně ovlivněna řvoucími fanatiky a málo uvážlivými odborníky, a tak se do boje proti fosilním palivům podařilo vpašovat i boj proti jaderné energii, i když jakýkoliv vliv této bezemisní technologie na klimatickou změnu nikdo neprokázal. Tím se ale v podstatě znemožnilo nahradit značnou část fosilních paliv pro výrobu elektrické energie bezemisními zdroji. Jako náhrada byly vyhlášeny tzv. obnovitelné zdroje (OZE), především slunce a vítr. Nikdo si moc nedělal starosti, zda lze množství energie využívané pro fungování civilizace z fosilních paliv vůbec těmito zdroji nahradit, pokud potřebujeme, aby nám zbyla nějaká zemědělská půda a zelená příroda.

Smysl té války byl tedy v tom, že se sníží emise skleníkových plynů. Jenže, aby to mělo vliv na klimatickou změnu, musí se tyto emise snížit globálně. EU a její byrokracie má ale jen lokální dosah, takže globální emise CO₂ stále rostou. A celý green deal, fit for 55 a všechny direktivy z Bruselu už s tím nic nenadělají. EU momentálně produkuje asi 6% globálních emisí a není schopna je dál výrazně snížit. Celá politika je zaměřena tak, že různé ty „špinavé“ výroby se odstěhují pryč z EU, EU tím sníží své emise, ale na ty podstatné globální to nemá žádný vliv. No a pak mnoho spotřeby fosilních paliv zatím nemá použitelnou alternativu. Jedná se zejména o dálkovou silniční nákladní dopravu, ale také třeba pohon zemědělských a stavebních strojů.

Plán byl jednoduchý: EU zavede spoustu nových progresivních technologií zaměřených na bezemisní výrobu a bude z toho významně profitovat. Půjde tak celému světu příkladem, jak je výhodné zapojit se do boje proti emisím skleníkových plynů a celý svět ji bude dychtivě následovat. Tím se dosáhne kýženého snížení až úplného odbourání globálních emisí a svět bude díky EU zachráněn před klimatickou změnou.

Tento plán zcela selhal, proto už dnes lze tvrdit, že EU tu válku prohrála. Svět se dívá, jakým příkladem jde EU a vidí postupnou ztrátu konkurenceschopnosti, upadající průmyslovou výrobu, upadající podíl EU na světové ekonomické aktivitě a hrozbu společenského rozvratu, způsobenou snahou převychovat obyvatelstvo umělým navyšováním cen energie a následně vůbec všeho. Také vidí, že veškeré kroky které EU dělá, vyžadují masivní dotace, které se vinou lobbystických skupin proměnily v hlavní a pohříchu mnohdy jediný smysl všech ambiciózních aktivit.

Co naopak svět rozhodně nevidí, je množství úžasných technologických novinek, které EU vyvinula a nabízí je celému světu, neb jsou jak „čisté“, tak levné a samozřejmě se obejdou bez dotací, neb jsou ekonomicky velmi výhodné a vyplatí se. O drahé masivně dotované technologie svět nestojí, leda by jim ty dotace někdo (= EU) zaplatil, jenže EU už má problémy zaplatit i ty svoje vlastní zelené dotace a jede v tom tvrdě na dluh.

Za těchto okolností lze spolehlivě předpovědět, že svět nebude Evropskou dekarbonizační politiku následovat, takže globální emise dál vesele porostou, i kdyby se EU třeba stavěla na hlavu a šmahem zrušila nejen veškerý svůj průmysl, ale i svou celou civilizaci. Američané už to jasně řekli, zatímco ostatní svět nechává EU dál páchat sebezničující akce, neb to považuje pro sebe za výhodné. Válka je prohraná, ale pro politiky je přiznání chyby nepřijatelné, tak budou v prohrané válce ještě dlouho pokračovat. A jak můžeme vidět v historii, pokračování prohrané války vždy vede jen k násobení škod na všech stranách, a nejvíce samozřejmě na té poražené.

Příčiny prohry jsou asi dvě hlavní: Evropští politici se nepoučili z někdejšího debaklu tzv. Lisabonské strategie a stále si myslí, že technologický pokrok lze politicky zařídit či dokonce nařídit. To nefungovalo nikdy a nefunguje ani teď. EU zde dělá stejnou věc znovu a očekává jiný výsledek, což není zrovna rozumný postup. Druhou příčinou je rozvoj dotační ekonomiky. Zásahy do ekonomiky na základě ideologie vedou k tomu, že se prosazují investice a postupy ne podle ekonomické efektivity ale podle ideologické „správnosti“. Takové projekty je nutno dotovat investičně i provozně, protože na volném trhu by neuspěly. Jenže na ty dotace musí vydělat ta nedotovaná část ekonomiky, která ovšem začíná skomírat pro nedostatek investic. Pro investory jsou totiž mnohem zajímavější dotované projekty kde jim zisk zaručuje stát, zatímco u těch nedotovaných vstupují do tržního rizika ještě navýšeného všelijakými ideologicky podmíněnými regulacemi. Lze použít módní a častý výraz, že dotační ekonomika není udržitelná. Po celé EU je vidět, jak se státy stále více propadají do dluhů, ale dotace jsou takřka svátost. Mocné a bohaté korporace si platí politiky, aby jim umožnili pomocí dotací drancovat státní rozpočty a zelená ideologie jim slouží jako výborné krytí.

Nověji přibyl ještě jeden důvod, proč svět nebude dekarbonizovat podle EU vzoru. EU přišla na to, že musí zbrojit. Říká se tomu podpora obranného průmyslu. A opět vůbec nezáleží na tom, jak jsou tyto tendence oprávněné. Plně dekarbonizovanou zbrojní výrobu ještě nikdo nikde neviděl a nejspíš ani tak hned neuvidí. Podstatné je, že Evropské státy budou tím pádem platit zvyšování emisí, bez ohledu na to, kde budou ty zbraně vyráběny. A také to představuje další velkou zátěž pro státní rozpočty, už nyní těžce deficitní vinou „zelených“ dotací. Tento rozpor je politiky i novináři řešen tak, že se předstírá že neexistuje. Když Evropský politik mluví o zeleném údělu a dekarbonizaci, nikdy se nezmíní o podpoře zbrojení. A když mluví o podpoře zbrojení, nikdy se nezmíní o dekarbonizaci. A úslužní novináři se neptají. Jenže je naivní se domnívat, že tato taktika uspěje i u jiných světových představitelů. Oni to pokrytectví vidí. A nemají důvod jít stejnou cestou.

Shrnuto závěrem: Evropský boj za omezení emisí skleníkových plynů, vedený prostředky byrokratické buzerace, novými daněmi (povolenky) a zejména dotacemi vykazuje tak mizerné ekonomické výsledky, že nikdo ve světě nemá skutečný zájem tyto procesy napodobit. Světové emise rostou, boj je prohraný.

Zdroj: