Česká cesta k novým jaderným blokům není nemožná
Uveřejněno dne 19 června 2019 000 11:35
Na tom, že Česká republika potřebuje zahájit výstavbu nových jaderných bloků co nejdříve, se shoduje většina laické i odborné veřejnosti. Nicméně vypadá to, že vláda z nějakých důvodů rozhodnutí o výstavbě stále oddaluje.
Zřejmě proto, že jde o rozhodnutí významné, dlouhodobé, strategické, ale i politické – a toho se vláda zřejmě obává. Naposledy do rozhodování „hodil vidle“ premiér Andrej Babiš, když prohlásil, že pro Česko by bylo nejvýhodnější stavět malé jaderné bloky na více místech. Takové bloky zatím existují pouze v powerpointových prezentacích výzkumných ústavů a čekání na ně zcela jistě přesáhne mandát této vlády. Nehledě k tomu, že získat stavební povolení pro „malou jadernou elektrárnu“ je v Česku jen těžko představitelné.
V čase čekání na rozhodnutí by neměla zapadnout myšlenka takzvané české cesty k jádru. Málo dnešních politiků totiž ví, že jsme si všechny současné jaderné bloky v zásadě postavili sami.
Jak to tehdy bylo? Investor (a budoucí provozovatel) měl generálního projektanta, jemuž od Rusů, respektive od sovětské strany, koupil projekt jaderné části bloku. Generální projektant (Energoprojekt Praha) doprojektoval zbytek elektrárny, zkoordinoval ji s projektem jaderné části a zpracoval veškerou projektovou a povolovací dokumentaci. Na realizaci byli určeni dva generální dodavatelé: jeden pro stavební a jeden pro technologickou část. Ti elektrárnu postavili a zprovoznili.
Například v Temelíně naprostá většina zařízení včetně klíčových, jako jsou tlakové nádoby reaktorů (Škoda Plzeň), parogenátory (Vítkovice) nebo třeba vzduchotechnika (ZVVZ Milevsko), pochází z České republiky. Výsledkem je skutečně „česká“ jaderná elektrárna, o jejímž stavu, možnostech a potřebách máme dokonalý přehled.
Hlavním argumentem proti opakování tohoto modelu výstavby jaderných bloků má být skutečnost, že už nemáme kvalitní a kvalifi kovanou investorskou a projektověinženýrskou základnu, která by proces výstavby nového bloku či bloků organizačně a technicky řídila a zvládla. Pravda je to ale pouze částečně.
Energoprojekt má například divizi čítající okolo 200 projektantů, která v současné době kromě podpory existujících českých bloků zajišťuje technickou podporu jaderných dozorů nebo investorů a dodavatelů při přípravě výstavby a realizaci nových zdrojů ve Finsku (Hanhikivi), Maďarsku (Paks II), Turecku (Akkuyu), Egyptě (El Dabaa) i v Uzbekistánu.
ČEZ jako budoucí investor a dnes provozovatel šesti jaderných bloků má kvalifi kovanou technickou a inženýrskou základnu, která poskytuje kvalitní technickou podporu provozu a je dobrým základem pro dobudování budoucího investorského týmu.
Určitě máme v ČR několik stavebních společností, které jsou schopny a připraveny převzít roli generálního dodavatele stavební části, což dokládá i nabídky na dostavbu Temelína před čtyřmi lety. Například Škoda JS bude jistě ochotna na sebe vzít roli generálního dodavatele jaderného ostrova s využitím finálních dodavatelů jednotlivých systémů. Škoda Power Doosan slibuje generální dodávku celé strojovny, ZAT veškerý systém kontroly a řízení. I v oblasti dodávek technologie mají naše firmy rozhodně co nabídnout.
Lze říci, že předpoklady pro „českou cestu“ máme určitě významně lepší než země, které se rozhodly stavět nové jaderné zdroje a kterým dnes čeští experti dávají odbornou podporu.
(Autor je senátor za ODS, v letech 1980–1990 pracoval jako projektant jaderných elektráren v Energoprojektu Praha)
Právo, 30.5.2019