Česko jde před Evropský soud pro lidská práva

Spolek Klimatická žaloba žene Českou republiku před Evropský soud pro lidská práva. Proč? Náš stát prý hrubým způsobem pošlapal právo zhruba tří stovek stěžovatelů na život. Učinil tak tím, že nestanovil žádné konkrétní a závazné termíny snižování tak zvaných skleníkových plynů.  Tedy nestanovil „dead line“, do kdy musíme být s vypouštěním toho ošklivého uhlíku na nule, i kdyby trakaře padaly… A co víc, předchozí žaloby aktivistů na různá ministerstva české soudy postupně odmítaly, až je s tím nakonec vyrazil i soud ústavní.

Co je to vlastně za spolek? Organizace Klimatická žaloba ČR z.s., podle vlastního webu, „sdružuje obyvatele České republiky, kteří se cítí dotčeni neaktivitou státu v adaptaci a boji proti změně klimatu.“ Mělo by jít o zhruba 300 lidí. Fungují od roku 2019 a jejich eko-prudičství produkuje, kromě klimatických žalob i další, veskrze „užitečné“ aktivity. Například pořádání seminářů pro střední školy, na kterých aktivisté z Klimatické žaloby: „poskytují obecný úvod do změny a ochrany klimatu, občanských práv a do klimatického práva (mezinárodní dohody, situace v ČR av EU). Studující se zamyslí nad svým vztahem k ochraně klimatu a nad tím, s jakými postoji se setkávají ve společenských diskuzích…“

Ještě lepší je tak zvaná Právní dílna pro neziskovky. Kurzy se pořádají pro skupiny 8 – 24 lidí „se zájmem o klimatický aktivismus“ a probírají se na nich metody přímého boje. Takový hard core aktivismus, podle vzoru Antifa. No posuďte sami: „verze B: radikální aktivismus – ukážeme si, jak pořádat demonstrace a jak jednat s policií, co obnáší přímé akce občanské neposlušnosti, jak jsou jejich právní rizika a co po nich následuje, jak probíhá zajištění policie a pobytu na služebně…“

Uvedené radikální, Antifácké postupy, jsou shrnuty v manuálu spolku Klimatická žaloba, který nese prostý název Právo v akci. Je tu návod, jak svolat demonstraci, co je potřeba kde oznamovat, jak se podává žaloba a trestní oznámení, jak se chovat při kontaktu s policií a jak se organizovat, a to s podrobným vysvětlením, jaké výhody a nevýhody nejrůznější formy spolků, nadaci a družstev mají. Třeba s ohledem na anonymitu členů, nebo povinné údaje, oznamované úřadům.

S Klimatickou žalobou je velice úzce svázán i tak zvaný AGIT. Celým názvem Projekt klimatické výchovy, politiky a soudních sporů ve střední Evropě. Což jsou škodiči ještě vyššího levelu – nadnárodního. Jejich náplní činnosti je také výuka „klimatických bojovníků“. Malá ukázka: Na každém workshopu vystoupili dva řečníci, kteří jsou povoláním právníci. Ukázali praktické příklady různých právních nástrojů (jako je žádost o informace, organizování petic, psaní stížností nebo právních kroků, kontaktování státních orgánů, organizování a ohlašování demonstrací nebo komunikace s policií a znalost jejích pravomocí) a také s účastníky provedli jednu ukázkovou aktivitu.“

Poté, co jsme si ujasnili, o jakou partu jde, můžeme přistoupit i k jejich sporu s ČR. Svou žalobou v podstatě požadovali, aby soudy vyslovily nezákonnost činnosti žalovaných ministerstev. Ta měla spočívat ve skutečnosti, že si ministerstva sama nestanovila konkrétní tzv. mitigační opatření, která by vedla ke snížení emisí skleníkových plynů v rámci jimi spravovaných oblastí. Soudy jednotlivých stupňů jejich žalobu odmítaly s tím, že ministerstva takovou povinnost, tedy stanovit si nějaké limity a termíny ohledně skleníkových plynů nemají. S tím se ztotožnil i Ústavní soud: „V současnosti v České republice neexistuje zákonná úprava, která by právo na příznivé životní prostředí prováděla a z níž by plynula ministerstvům povinnost stanovit konkrétní mitigační opatření vedoucí ke snížení emisí.“

No tak to teď chtějí, výtečníci z Klimatické žaloby a AGITu, hnát do Štrasburku. Aby si Evropský soud pro lidská práva dupnul a přikázal nám, nějaký takový zákon přijmout. Což není až taková legrace, jak by to mohlo vypadat. ESLP je všech evropských progresivistů futrál a řada jeho rozsudků byla přímo manifestem euro-zeleného aktivismu. Vzpomeňme třeba jen jednu causu z našich luhů a hájů – případ onoho transsexuála, který se cítil být ženou, ale nechtěl si ho nechat uříznout (povinná kastrace). Šel s tím do Štrasburku… a ESLP konstatoval porušení práva na respektování soukromého života podle článku 8 Evropské úmluvy. Že holt když se pán ženou cítí, žádné operace netřeba. Načež totéž prohlásil i náš Ústavní soud a bylo. Od té doby může pán volně do ženských šaten i sprch a nikdo nesmí říct ani popel…

Uvidíme, co z toho bude. Soudy i ve Štrasburku melou pomalu a je klidně možné, že za pár roků už případný výrok nebude relevantní. Nebo, že ho už bude možné v klidu ignorovat. Čas běží rychle a rozpad říší začíná od okrajů – ignorováním centra.

Co je ovšem na celém případu zásadní, pro nás, tady a teď, to je úloha všelikých neziskovek v nasunování progresivně-zelené agendy a jejím protlačování mimo dosah veřejnosti. Mimo volby, mimo demokratické postupy. Nátlakem, soudně…

Je už nejmíň půl hodiny po dvanácté, do toho konečně říznout. Silou. Zákony, finančně, organizačně. Jinak nemáme šanci. V hadím hnízdě, mezi zmijemi, se ani při nejlepší vůli klidně spát nedá.

Zdroj: