Daniela Kovářová v Senátu k „azbestovému balíčku“

Vystoupení k senátnímu tisku N 210/13 a K 211/13 (balíček k ochraně před azbestem):

Evropská komise navrhuje desetinásobné snížení maximálního povoleného výskytu azbestu na pracovištích oproti současným normám.

Frederic Bastiat (francouzský politik z první poloviny 19. století) napsal pojednání: Co je vidět a co není vidět a jiné záhady ekonomie: jakýkoliv zákon nemá jediný následek, nýbrž je jich celý sled. Jeden je bezprostřední: projevuje se svou příčinou, tedy je vidět. K těm ostatním dochází postupně, a tedy nejsou zprvu vidět. Můžeme mluvit o štěstí, podaří-li se nám je předvídat.

To je naše každodenní práce: Rozdíl mezi dobrým a špatným zákonodárcem spočívá v tom, že ten první se omezuje na viditelný následek, zatímco ten druhý dbá nejen toho následku, který je vidět, ale i těch, které je nutno předvídat. V tom je obrovský rozdíl, protože bezprostřední následek bývá příznivý, zatímco ty pozdější naopak neblahé.

Azbest je vysoce škodlivá, rakovinu zapříčiňující substance a boj s rakovinou je unijní prioritou. Evropská unie v boji s klimatem a fanatickou cestou k tzv. uhlíkové neutralitě předpokládá, že řadu domů, v nichž byl azbest ještě před svým zákazem v roce 2005 použit, čeká v rámci Green Dealu renovace s cílem zvýšení energetických úspor – EK mluví o tzv. „renovační vlně“. Kvůli ní se má podle závěrů Komise postupně zvyšovat množství pracovníků, kteří budou vystaveni azbestu při renovacích budov v příštích 10 letech o 4 % ročně. (tamtéž, s. 2)

Komise pro přijetí dané regulace argumentuje tím, že v případě expozice azbestu bylo vědecky prokázáno, že jakákoli koncentrace je zdraví škodlivá. Existuje ale celá řada zdraví škodlivých látek, karcinogenních látek, které se v prostředí člověka a jeho civilizace zkrátka nacházejí. O řadě z nich víme, řada z nich je regulována, používání azbestu, o kterém se zde mluví, bylo zakázáno už téměř před 20 lety. Mnoho z těchto látek má stanovené nějaké prahové hodnoty, které by neměly být ideálně překračovány. Mnoho z těch látek ale ani neznáme a denně jsme jim vystavováni, aniž bychom o tom měli tušení. Mnoho jich také známe a vystavujeme se jim zcela dobrovolně. Je-li řeč o azbestu a rakovině plic, kterou může způsobit, mám na mysli pochopitelně kouření. Jak dané prahové koncentrace těchto látek, které si připouštíme, tak naše zlozvyky, jako je kouření, kterým se vystavujeme dobrovolně, ukazují na několik věcí.

Bylo by velmi jednoduché, jednoduše zákonem nebo v tomto případě směrnicí takové látky zcela zakázat. Stanovit limit na nulu, vyřadit tyto substance z našeho života a světa kolem nás. Proč se tak neděje? Asi mnoho z nás tuší. Bylo by to extrémně nákladné. Mohli bychom dnes říci: už žádný azbest kolem nás a nařídit rekonstrukci či dokonce demolici všech budov, které jej obsahují za těch nejpřísnějších ochranných opatření. Evidentní nesmysl, řekla by většina z nás. Ale teoreticky to možné je.

Proto každá společnost volí míru rizika, která odpovídá nákladům a přínosům a na základě toho stanovuje míru regulace.

A jaké přínosy má tato regulace tedy mít? DZ směrnice (str. 10) tvrdí, že u 125 ze 100 000 exponovaných zaměstnanců se může rozvinout rakovina plic nebo mezoteliom.“ Tedy když směrnice nepřijmeme, zemře následkem současných expozic azbestu v příštích 40 letech 707 lidí. Když přijata naopak bude, pokračuje dál DZ na str. 12, „mohlo by se zabránit 663 případům onemocnění“. Finančně vyjádřený přínos je tu odhadován mezi 166–323 miliony eur.

Sama Komise v DZ uznává, že „by tato iniciativa mohla vést k vyšším provozním nákladům pro podniky, které budou muset přizpůsobit své pracovní postupy tak, aby splňovaly novou limitní hodnotu expozice na pracovišti.“ (s. 12) Komise na stejném místě pokračuje: „Odhaduje se, že mírnému negativnímu dopadu bude čelit jen několik malých podniků v omezeném počtu odvětví (např. opravy elektrických zařízení). Náklady se pravděpodobně do značné míry přenesou na zákazníky.“ Přiznává tím bezděčně, že náklady této regulace až tak nízké být nemusí, mohou-li vést po promítnutí do konečných cen až k tak významným odkladům renovací domů. Při přechodu na navrhované vyhodnocování měření azbestových vláken ve vzduchu na pracovišti pomocí elektronové mikroskopie budou na základě zkušeností členských států, které je používají „laboratoře potřebovat 2 až 3 roky na přizpůsobení“.

Dále 97 % pracovníků vystavených azbestu podle Komise pracuje ve stavebnictví. Přitom naprostá většina podniků, které budou zpřísnění regulace muset absorbovat, je z okruhu malých a středních podniků, tedy těch které jsou typicky nejzranitelnější, ale zároveň tvoří páteř ekonomiky a zaměstnanosti. To přiznává i Komise. „Snížení limitní hodnoty expozice na pracovišti pro azbest se s větší pravděpodobností dotkne malých podniků, které tvoří 99,32 % podniků pracujících s azbestem ve všech odvětvích.“ (tamtéž, s. 15)

Komise tvrdí, že jedním z pozitivních dopadů nové úpravy má být „snížením konkurenčních rozdílů mezi podniky působícími v členských státech s různými vnitrostátními limitními hodnotami expozice na pracovišti pro azbest.“ (tamtéž, s. 15). Ale je-li 99 % podniků pracujících s azbestem malých a středních typicky si na evropském trhu nekonkurujících, jejich působnost je národní. To ostatně přiznává i sama Komise, když o kousek dále píše, že „většinu činností souvisejících s azbestem vykonávají podniky působící pouze v jednom členském státě“. (tamtéž, s. 15).

Koneckonců sám senátní výbor pro evropské záležitosti upozorňuje na nutnost minimalizovat zbytečnou administrativní i ekonomickou zátěž a odhadované náklady: 2 miliardy EU. Vzpomínáte na ekonomický přínos? 323 miliony EUR. Náklady tak převyšují ekonomický přínos desetinásobně.

Ale to není všechno: Nevím, zda jste zaregistrovali následující informaci: Komise předloží návrh povinné kontroly výskytu azbestu před prodejem či pronájmem budov či v jiných rozhodujících cyklech. A jsme zpět u Frederika Bastiata.

Vše je zkrátka otázkou míry a přiměřenosti. Moderní mluvou dneška: azbest je zlo, jeho vymýcení je dobro. Otázka zní (stejně jako u regulace covidu, zbraní či nenávisti): za jakou cenu a s jakým úspěchem.

Nikdo netvrdí, že regulace azbestu by měla být nulová. Přínosy, které Komise v odůvodnění svých návrhů předkládá, se však z makro pohledu nezdají být nijak závratné. Stejně tak důsledky ponechání dnešního stavu se stejným makro pohledem nezadají být nijak šokující v porovnání s celou řadou rizikových aktivit a chování, které z pochopitelných důvodů neregulujeme, protože náklady nesnesou porovnání se zanedbatelnými přínosy jejich regulace.

V nadsázce by se dalo říct, že bychom už zítra měli zakázat kuchyňské nože, kladiva, auta nebo schody, protože ročně způsobují v EU zcela jistě mnohem více úmrtí, než jaká podle Komise způsobí nečinnost a ponechání regulace ve stávajícím stavu.

Veškerého rizika se zkrátka není možné zbavit a lidský život je stoprocentně smrtelný.

Zdroj