Demagogie solárních plantážníků
Uveřejněno dne 1 listopadu 2010 000 17:39
Je to již pár měsíců, co mě na cestách začalo oslepovat množství kovově lesklých ploch, hojně rozprostřených po českých a moravských polích. Tam, kde kdysi velké plochy hrály uklidňující zelenou rostoucích plodin, zlatou dozrávajícího obilí či různých odstínů hnědé zoraných polí, je najednou jednolitá plocha vytvořená z technologie původně vymyšlené pro dobývání kosmu.
V Česku se v posledních měsících kolem solárních elektráren strhla nevídaná mela. Přebuzená podpora v podobě dotovaných výkupních cen, pobídla mnohé k výstavbě solárních plantáží. Využili nabídnutých možností, za což se na ně jistě nikdo nemůže zlobit, neboť co není podle dnešních pravidel zakázáno, je automaticky povoleno.
Reakce na tento rozmach nového druhu zdrojů elektřiny na sebe nenechala dlouho čekat a dochází k jistým doplněním zákonů tak, aby se zamýšlená výše podpory alespoň částečně přiblížila k původním patnácti letům návratnosti investic (Zákon 180/2005 Sb. §6 odst. 1 (b) 1.). Ovšem místo toho, aby byl tento fakt plantážníky pokorně přijat, začali demagogicky předkládat různé argumenty, z nichž jeden vyniká obzvláště. Je patrný např. z článku na iDnes z 20. října 2010, kde autor vypočítával cenu investice za 35 MWe solární elektrárnu tak, že odhadl cenu za technologii cca 2,7 mld. Kč + cenu za úvěrování 1,4 mld. Kč a celé to sečetl. Že tento způsob výpočtu myslí solárníci vážně, pak v rádiovém pořadu předvedl jakýsi solární guru, když na exemplárním příkladu dokazoval, že jistý provozovatel nebude schopen splácet úvěr.
Jsem sice ekonomický samouk, ale vím, že pod slovem investice se rozumí pořízení nemovitostí, strojů, zařízení, někdy taky prvotního materiálu k výrobě. Ale nikdy se pod pojmem investice nemyslí náklady za úvěrování, mzdy, údržbu a ostatní provozní náklady zařízení. Zmíněný zákon v tomto ohledu mluví jasně o „…dosažení patnáctileté doby návratnosti investic za podmínky splnění technických a ekonomických parametrů, kterými jsou zejména náklady na instalovanou jednotku výkonu…“.
Chtějí nám snad solární plantážníci říci, že máme hradit jejich náklady na úvěrování projektu? Co je komu potom, že místo skutečných investorů, tedy těch, kteří disponují vlastním kapitálem a úvěr nepotřebují, se do projektu pouští kaskadéři mající obě půlky holé? Co kdyby se solárním plantážníkům podařil husarský kousek a místo parametrů úvěrování, které má blízko parametrům hypotéky (alespoň doufám), by si půjčili na elektrárnu z kreditní karty nebo od oblíbené společnosti, která vám dodá peníze až domů? I tak by natahovali ruku ke ERÚ, aby jejich drahou úrokovou sazbu zaplatil? Z uvedeného příkladu by majitel – investor počítal 1,4 mld. Kč jako svůj zisk; ne tak majitel – kaskadér, pro nějž je tato částka stále položkou nákladovou. Ať to klidně takto počítá, ale tato částka by měla ležet za zmíněnou 15-letou hranicí návratnosti.
Rozhodně není třeba si z demagogických nářků lámat hlavu a solární kaskadéry litovat. Zamýšlené 26 % zdanění je stále spíše symbolické a ani zdaleka neposune skutečnou návratnost pořízené investice na 15 let. Kdyby ji nějaký kaskadér podnikající v oboru nebyl schopen splatit, například proto, že neutáhne příliš drahý 100 % úvěr, nejspíš zkrachuje a jeho elektrárnu koupí skutečný investor.