Divoké sny o šumavském návratu k divočině

Výměna ředitelů našeho největšího národního parku – Šumavy – uklidnění nepřinese. Argument aktivistů Duhy, ale i některých vážených přírodovědců je totiž neměnný: „V Národním parku se přece nekácí.“

Tím zaniká oponentní hlas Správy NPŠ a zase jiných vědců, kteří mají celou řadu argumentů, proč početnost kůrovce tlumit, a proto kůrovcem napadené stromy kácet nebo jim alespoň oloupat kůru. Národ to sleduje a ničemu nerozumí.

Problém je vlastně v tom, že NPŠ nebyl vyhlášen zákonem a poslání parku bylo v příslušném nařízení vlády z roku 1991 formulováno vágně: Uchování a zlepšení přírodního prostředí a zejména ochrana či obnova samořídících funkcí přírodních systémů. To lze vykládat různě, zvláště když již v době založení parku byl na ochranu tohoto Bohem a Němci opuštěného a dlouhou dobu zadrátovaného území Šumavy dvojí názor.

Jednak to byla panevropská snaha stran zelených ponechat území zcela bez lidské intervence, a tudíž přírodu přírodě, protože jen ona ví, jak dospět k divočině. Na druhé straně byla podle tradiční praxe ochrany přírody představa, že na území parku budou bývalé hospodářské lesy opět přeměněny na lesy původní a tak napraveno to, co člověk změnil. Pro takovou rekonstrukci má lesnická věda řadu poznatků a nástrojů. Lesníci nejsou jenom „dřevožrouti“, ale byli první, kdo navrhl chránit zachovalé části lesa, označené pak jako pralesy.

Díky politické konstelaci a účasti ministrů životního prostředí za Stranu zelených ve vládě vzala však tato koncepce brzy za své, tak jako se změnilo vedení Správy NPŠ. Politickými tlaky bylo nakonec dosaženo, aby NPŠ byl zařazen mezi parky II. kategorie IUCN, tedy po bok rozlohou nesouměřitelných amerických národních parků, které však nepoznaly „ruku člověka“ a vše je zde přírodní. Co však nyní s divočinou u nás? Proto ideologové hnutí vymysleli, že divočiny lze v Evropě dosáhnout nezasahováním a působením „přírodních procesů“ a že vůbec nezáleží na tom, zda se nechá zpustnout pole nebo les či jiné území. Vždy zde vznikne divočina.

Pro frustrovaného, po kousku zeleně a po panenské přírodě toužícího městského intelektuála byla tato představa přitažlivá, zvláště když byla spojena s emotivními názory: „Mít, či nemít divočinu je především stav mysli a rozhodnutí srdce“, „Divočinu můžeme začít obnovovat v lese, stejně jako v centru města prostě tím, že vybrané plochy ponecháme jejich osudu bez lidských zásahů“.

Je s podivem, že těmto iracionálním příslibům podlehli i mnozí přírodovědci. V balastu slov se ztratilo, že rozhodnutí o přírodě, zda ji někdo bude exploatovat, nebo nyní naopak pustí z otěží, dělají zase jen lidé. Jaksi se zapomnělo na evoluci, na to, že život a také společenstva organismů se vyvíjejí, že mají svou historii. Mávnout rukou nad tím, že nevadí, když na Šumavě hynou dokonce šest set let staré smrky, po rozpadu lesa degradují lesní půdy, zaniknou kontinuálně se vyvíjející lesní společenstva a lesní prostředí, je stejné barbarství jako nechat povodní spláchnout Karlův most a hovořit o kladném vlivu takové disturbance na kulturu národa. To vše jen z ideologických pohnutek.

Ponechat člověkem zmanipulovaný a převážně smrkový les napospas kůrovci nepovede v našich podmínkách ke vzniku přirozených lesů, jak spekulují aktivisté a mnozí vědci. Bude to opět lidský produkt. Přirozené horské lesy byly mnohem pestřejší co do dřevinné i věkové skladby, úměrně tomu, jak jsou zde pestré stanovištní podmínky. Hromadné hynutí smrku působením přemnoženého kůrovce, které podporují aktivisté Duhy svými blokádami, povede k uniformitě lesa. Je absurdní, že jde o téměř stejný proces, jaký nastane po tolik odsuzované velkoplošné těžbě lesa, odmyslímeli absenci biomasy.

Legitimním posláním lesníků je postupně navrátit šumavským lesům v NPŠ jejich původní, přirozený vzhled a zajistit v nich podmínky pro setrvalý život všem společenstvím organismů. Mají komplexní vzdělání nepostrádající přírodovědný základ, jsou školeni nacházet a podporovat ekologické vztahy, chránit také ostatní funkce lesa v krajině a rozumět potřebám obyvatel a jejich ekonomickým zájmům.

Ať chceme nebo ne, Národní park Šumava se nachází v kulturní krajině s dávnou historií a na tom nic nezmění ani marketingově sebevíce uplatňovaný tlak aktivistů, halící se do hesel o přírodě.

Radomír Mrkva; emeritní profesor Mendelovy univerzity v Brně

Zdroj