Dost bylo pokrytectví. Zrušení těžebních limitů o těžbě nerozhodne
Uveřejněno dne 28 listopadu 2013 000 12:45
Vláda uvažuje o zrušení těžebních limitů. Tedy alespoň podle slov končícího premiéra Jiřího Rusnoka, která vyvolala vášnivé reakce především na straně ekologických iniciativ v čele se Stranou zelených. Faktem však je, že ona hysterie nemá pranic společného s realitou. Zrušení těžebních limitů totiž ve skutečnosti vůbec neznamená, že se nakonec skutečně těžit bude.
V prvé řadě – zatím nikdo limity na těžbu uhlí nezrušil. I kdyby se tak ale stalo, existuje již schválený a platný tzv. horní zákon, který mimo jiné říká, že organizace, která chce těžit, se musí dohodnout s fyzickými i právnickými osobami. Jinými slovy, tam kde občané nebo samospráva neodsouhlasí těžbu, tam těžit nelze. V tomto smyslu má Rusnok pravdu, pokud říká, že staré ustanovení o limitech je vyčpělé. Nikdo nikoho nikam stěhovat násilím nebude, i přesto, že ekologické organizace v čele se Stranou zelených už hlasitě vytvářejí temné vize budoucího rozbrázděného začouzeného Mordoru.
Naopak je více než žádoucí už konečně nastolit zcela seriozní debatu, kudy že se hodlá Česká republika v energetice ubírat. Měla to řešit energetická koncepce, která zatím čeká pod stolem.
Máme zde tyto zdroje: uhlí, jádro, plyn, solární panely, větrné a vodní elektrárny, biomasu, případně komunální odpad. To vše nám vyrábí buď elektřinu nebo teplo. Dohromady tvoří energetický mix. V tomto mixu se musí stanovit jednoznačné procentuální podíly všech energií. Jestliže víme, že již v roce 2035 se současné zásoby uhlí dostanou do červených čísel, tak si řekněme, jaké nám zbývají alternativy: dostavět jaderné elektrárny, což je drahé, ne pro všechny přijatelné, a prozatím není a zřejmě ani hned tak nebude jasný vítěz vypsaného a dnes zpochybňovaného tendru na dostavbu Temelína.
Alternativní zdroje – ať už solární, větrné, vodní či bioplyn nejsou vzhledem k naší geografické poloze tak spolehlivé. Totéž platí o plynu, který dovážíme, což je drahé a navíc máme i problém jisté závislosti na jiných státech.
Připočtěme ještě populistickou a pokryteckou politiku našeho velkého souseda Německa. Ve jménu jakýchsi pseudopředstav o ochraně životního prostředí přestalo využívat energii z jádra. Tím se mu značně ztenčily energetické zásoby. Kupuje naše přebytky, ale současně si dovoluje kritizovat naše snahy o zajištění co největší energetické soběstačnosti s využitím všech dostupných možností, tedy jak zelených technologií, tak jádra, i uhlí. Česká republika je kritizována za málo „zelený“ přístup k energetice, ale naše energie kupodivu nikomu nesmrdí. Možná je na čase sundat masku pokrytectví a položit na stůl reálná fakta.