Doučování pro klimatické záškoláky (3)

Uveřejněno dne 6 září 2019 000 14:32
Pánové Jankovský a Doubravský, kteří v pořadu Rozstřel mluvili za stávkující studenty se v zásadě vyjadřují pro tzv. bezuhlíkovou společnost. Přejí si zavírání tepelných elektráren a horují za snižování tzv. uhlíkové stopy.

Bezuhlíková společnost a obnovitelné zdroje

Proklamace klimatických záškoláků o nutnosti opustit fosilní paliva nejsou vůbec nic nového. Slyšeli jsme to již tisíckrát. Fosilní paliva prý můžeme snadno a levně nahradit alternativními, obnovitelnými zdroji.

Skutečně ještě někdo věří, že tzv. obnovitelné zdroje energie jsou levné a efektivní? Efektivitu a smysluplnost zdrojů dokáže prokázat jen jeden jediný mechanismus: svobodný trh. Není potřeba dělat si složité analýzy, porovnávat ceny, jednotlivé faktory, které se na výrobě toho či jiného typu energie podílejí (i když samozřejmě takové analýzy jsou dostupné, např. v knize filozofa Alexe Epsteina Moral Case for Fossil Fuels), není třeba brát složitě v úvahu specifika přenosových sítí nebo třeba geografických a povětrostních podmínek pro využití solárních panelů nebo větrných elektráren. Stačí se velmi jednoduše zamyslet: pokud používání nějakého zdroje násilím vynucuje stát, je takový zdroj skutečně efektivní a levný? Jestliže používání nějakého zdroje musí stát subvencovat a dotovat, aby dosáhl jakéhosi politického zadání a cíle, lze takový zdroj pokládat za levný? Bezpochyby nikoliv.

Jestliže by solární nebo větrná energie byla skutečně takovou spásou, sama by postupně začala na základě mechanismu svobodného trhu vytlačovat fosilní paliva. To se však neděje. Bez státního donucení a dotací by je prakticky nikdo nepoužíval. Nikdo by si dobrovolně nelil do nádrže svého auta benzín s biosložkou (která navíc poškozuje motory), kdyby jej k tomu stát nenutil násilím.

Ve skutečnosti jsou módní, tzv. obnovitelné zdroje energie, velmi drahý špás. Jejich používání nepochybně odčerpává část produkčních zdrojů ekonomiky a způsobuje plýtvání. Ve svobodném tržním systému by byly nasměrovány jinam, produktivita i další technologický pokrok by rostly. Obnovitelné, zelené zdroje energie jsou jako luxusní limuzína, kterou si koupíte, abyste se ukázal před svými sousedy, ale pak musíte vyřešit, že na benzín si musíte půjčit. Chudé země však na takový luxus nemají. Obnovitelné zdroje si mohou dovolit jen bohaté země, k nimž bezpochyby patříme, které důsledky takového plýtvání bezprostředně nepocítí. Chudé země v Africe nebo v Asii však takovou možnost nemají. Potřebují využívat fosilní paliva jako tu nejefektivnější a nejlevnější možnost, mají-li mít alespoň jiskřičku naděje, že se jednou vymaní ze své bídy. Nutit jim v tuto chvíli vzdát se fosilních paliv znamená odsoudit je k jejich chudobě navždycky.

Nejde však jen o to, jak klíčovým zdrojem jsou fosilní paliva pro chudé země. Pokud jsou neefektivní pro ně, je stejně tak nemorální, abychom se jich vzdali my – abychom dobrovolně používali méně efektivní alternativy, které nás v principu přibližují (jakkoliv pozvolna a neznatelně) osudu chudých zemí. Ostatně na příkladu Venezuely vidíme, jak rychle se může prosperující a bohatá země propadnout do naprosté bídy. Ekonomika je složitý systém, v němž zdroje energie a jejich využívání hrají důležitou roli. Zvolit si méně efektivní a zbytečně drahé zdroje energie jen proto, abychom si tak koupili jakési zelené odpustky, se může dříve či později projevit tak, jak se podobná kolektivistická, antikapitalistická politika projevila ve Venezuele.

Co je třeba udržet?

Oba mluvčí klimatických záškoláků několikrát použili pojem „udržitelný rozvoj“. Tento koncept se do jazykové výbavy moderního člověka dostal tak nenápadně, že jej bereme jaksi za samozřejmý, aniž si vlastně zamýšlíme, co znamená. A jestli vůbec něco znamená. Co se má udržet? Jaká jsou kritéria? Jaké jsou náklady a přínosy?

A pokud je současný růst neudržitelný (přičemž například Evropská unie, resp. eurozóna ekonomicky v podstatě neroste), jak definovat projevy takové neudržitelnosti? Ve skutečnosti nikdy nezazněla nikdy žádná objektivní definice udržitelnosti, protože pojem životní prostředí a jeho kvalita je zastánci konceptu udržitelnosti pokládán za něco platného samo o sobě. Životní prostředí, které chceme my jako lidské bytosti hodnotit, však musíme vždy posuzovat v kontextu lidského života. Životní prostředí, planeta, příroda – nic z toho nemá hodnotu samo o sobě. Hodnotu objektům v realitě dávají lidé a bez nich by nebylo nic jako hodnota. A hodnotíme-li prostředí, ve kterém žijeme, je zřejmé, že takové abstraktní hodnocení závisí na bezpočtu kritérií a celkovém kontextu.

Nikdy nelze tvrdit, že by svobodná ekonomika mohla být neudržitelná. Taková může být socialistická diktatura, totalita, která prostředí kolem sebe pouze vyčerpává, bez ohledu na reálný prospěch jednotlivců, protože neexistuje nic jako trh, na němž by každý mohl svobodě sledovat svůj vlastní cíl a zvyšovat svůj užitek. Tržní ekonomika je win-win systém, kde neustále, pokud se do toho neplete vláda, roste produktivita, blahobyt, technologický pokrok a s tím, jak se neustále mění celkový kontext, mění se i náš pohled na životní prostředí a naše nároky vůči němu.

Bylo neudržitelné kácet až do 19. století lesy, v době, kdy dřevo bylo hlavní surovinou pro stavbu i pro získávání energie? Pokud by tehdy žili nějací Petrové Doubravští, tak by před takovým neudržitelným pleněním lesů asi varovali. Jenomže kontext 19. století už dávno není platný, změnily se lidské potřeby, úroveň života i jeho cíle, mnohonásobně narostla produktivita i celková škála toho, co lze prostřednictvím svobodného trhu nabízet a získat. Neuvěřitelně se rozšířily možnosti pro sebeuplatnění, pro racionální, invenční a produktivní lidi. Celý systém se stal mnohem složitějším, a pokud by z pohledu ekologického aktivisty žijícího v 19. století byl tehdejší růst, kdy se vlastně teprve opatrně začal rozvíjet kapitalismus, neudržitelný, nepochybně by si takový pra-aktivista nedokázal ani představit, jak bude vypadat svět za sto let.

A stejně tak nám dnes připadá rozhled takového hypotetického pra-aktivisty jako neuvěřitelně úzký a tehdejší život vlastně jednoduchý až primitivní. Jak se budou generace za sto let dívat na nás? Generace, které budou žít nepředstavitelně bohatším životem, obklopeni technologiemi, o nichž se nám dnes ani nezdá, a která jim bude každodenně zlepšovat život a rozšiřovat jejich možnosti, bez ohledu na to, zda v té době bude globální průměrná teplota o jeden a půl stupně vyšší nebo nižší.

Pokud se dnes snažíme posuzovat vzdálenou budoucnost dnešníma očima, dnešním rozhledem, a oceňovat ji v dnešních cenách, a snažit se snad budoucím generacím něco ušetřit, uskrovňovat se kvůli nim, bude na nás budoucíma očima pohlíženo jako zaostalé šílence, kteří chtěli jim, vyspělé, moderní, vysoce technologicky orientované společnosti ušetřit harampádí, které v budoucnosti nebude prodejné ani jako starožitnost na jakési supermoderní variantě eBay.

Jediné, co je třeba udržet ze všech sil, je svoboda. Svoboda myšlení, projevu a jednání. Aby vysoce invenční a produktivní lidé mohli rozvíjet nejen sami sebe, ale v druhém plánu i své okolí a v konečném důsledku celý svět – a zanechat jej příštím generacím skutečně pěknější a bohatší. A svobodnější. Obávám se, že klimatickým záškolákům a lidem jako jsou Doubravský a Jankovský o svobodu vůbec nejde.

(Pokračování zítra)

Zdroj

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

TOPlist