Doučování pro klimatické záškoláky (6)

Co dělat?

Zatímco komunismus i fašismus se ukázal být historicky naprosto znemožněn, a miliony obětí obou těchto politických směrů jsou toho dostatečným praktickým důkazem, myšlenkové a morální premisy kolektivismu samozřejmě ze světa nezmizely. Jestliže však socialismus ukázal, že není schopen dát lidem materiální statky a dostát tak svým prohlašovaným závazkům pozvednout pracujícího člověka z bídy (což ve skutečnosti dokázal kapitalismus), kolektivisté museli najít jinou cestu, jak dát své ideologii praktický směr. Jestliže socialisté včerejška dle svých slov bojovali za odkopnutého dělníka, socialisté dneška bojují za planetu Zemi.

Přitom je zřejmé, že o Zemi, o klima, o přírodu zde vůbec nejde. Vědecká fakta však mluví jasně. Pokud by těmto aktivistům skutečně šlo o to, aby lidé dokázali bez obtíží čelit rozmarům přírody a zemského klimatu, budou naopak vyzdvihovat lidský rozum, individualitu, nezávislost, invenci, touhu po zlepšování svého života. Ideálem pro environmentalistu je však příroda bez člověka. Základní cíl těchto nových socialistů tedy zůstal stejný: ničit svobodu a individualitu a zejména rozum, který je zdrojem toho všeho. Proč však takové množství lidí se sebevražednou důvěrou klimatickým socialistům naslouchá a důvěřuje jim?

Existenci ekologistického hnutí provází bezpočet hlasů vědeckých kapacit, které upozorňují na omyly i zjevné lži alarmistů. Jsou slyšet už od 60. let, kdy vlastně šlo o úplně jiný problém – tehdy se vědecký mainstream domníval, že Země se naopak prudce ochlazuje, a renomované vědecké kapacity varovaly před novou dobou ledovou. Jiní vědci naopak upozorňovali, že zemské klima se mění periodicky a faktorů, které se jeho změnách podílejí, je celá řada. Dnes, po šedesáti letech, kdy se paradigma na úrovni klimatického alarmismu obrátilo o 180 stupňů, jsou zde stále vědci jako např. profesor Fred Singer, hlasití skeptici, kteří soustavně a úspěšně zpochybňují teze alarmistů. Jsou umlčováni, jejich práce je bagatelizována, a jejich hlas je v porovnání s vědeckým mainstreamem a mediální lobby propagující kult tzv. vědeckého konsenzu, zoufale slabý. Lze očekávat, že se to v dohledné době změní? Že skeptici budou dostávat stejný prostor, jako alarmisté? Že průměrný mediální konzument bude mít stejnou šanci setkat se se stanoviskem alarmisty jako s názorem skeptika? Nevěřím tomu, protože cíle klimatického alarmismu nejsou vědecké; nejde mu o vědecké poznání, nýbrž o politické cíle.

O něco silnější pozici má ekonomie, která je narozdíl od přírodních věd kompetentní k tomu, aby posuzovala vliv změn klimatu na lidskou společnost. Zatímco přírodní vědy poskytují odpovědi na otázky týkající se přírodních jevů, ekonomie, coby věda o lidském jednání, je schopna říci, kolik peněz budou stát následky změn klimatu, stejně jako jak drahá budou navrhovaná řešení.

Jak zdůrazňuje Václav Klaus, v debatě o změnách klimatu předpokládají alarmisté absurdně nízkou diskontní sazbu – jako by budoucí, mnohem bohatší generace, měly hodnotit náklady změn klimatu stejnýma očima, kterýma je dnes hodnotíme my. Je také potřeba brát v úvahu efekt bohatství a technologického pokroku, stejně jako poctivě posuzovat náklady obětované příležitosti. Pokud do debaty o globálním oteplování zapojíme střízlivou, racionální ekonomii, poznáme, že navrhovaná opatření jsou nesmírně drahá, přičemž nechat věci volně plynout spíše znamená umožnit příští generaci, která bude bohatší než my a bude vybavena lepší technologií, vyrovnat se s následky klimatických změn tak, jak si to my dnes neumíme představit. Orientovat se nyní na drahé, nic neřešící projekty jako byl Kjótský protokol, znamená odčerpat příštím generacím cenný kapitál, podvázat jejich produkční schopnosti – nenechat vzniknout něco, co by mohlo být vyprodukováno, pokud by se kapitál vynakládal racionálně místo na nesmysly jako byl Kjótský protokol. Pokud bude příští generace svobodná a racionální, můžeme si být jisti, že naší generaci za klimatické alarmistické šílenství zrovna nepoděkuje.

Ekonomické argumenty jsou velmi pádné a protože jsou přímo spjaté s politikou, protože politika vynakládá finanční prostředky, mají šanci dostat se k daleko většímu počtu lidí, než argumenty přírodních vědců. Ekonomové a politici jako je Václav Klaus toho na obranu před klimatickým alarmismem vykonali mnoho cenného a z jejich argumentace čerpají desetiticíce dalších lidí, od publicistů a novinářů, až po běžné lidi, kteří jednoduše skeptické postoje šíří přirozeně ve svém okolí. Přesto ani ekonomie nemůže boj s klimatickým alarmismem sama o sobě vyhrát. Je tu stále něco mnohem silnějšího.

Proč lidé odmítají stanoviska vědců i ekonomů, kteří zpochybňují klimatický alarmismus? Proč jaksi a priori předpokládají, že alarmisté mají pravdu a nepotřebují se seznamovat s fakty? Příčinou je morálka a filozofie.

Světu vládne altruismus, tedy morálka, pro níž je hlavním imperativem sebeobětování. Sebeobětování je vzdání se jakékoliv své hodnoty výměnou za hodnotu nižší nebo nulovou. Je přece správné se obětovat – to slýcháme v různých obměnách od nejranějšího dětství, od rodičů, od učitelů, od kulturních a intelektuálních autorit. Neobětuješ se? Pak jsi sobec! A nikdo přece nechce být nazván sobcem!

Veškeré hodnoty, tedy to, co se člověk snaží získat nebo uchovat, se řadí do hierarchie, na jejímž vrcholu je lidský život. Všechny hodnoty vedou postupně k hlavnímu cíli a primární hodnotě: uchování vlastního života. Získáváme-li hodnoty, vzdáváme se za ně hodnot, jichž si ceníme méně. Mít racionální systém hodnot znamená přijmout jako hlavní modus operandi princip obchodu: racionální člověk, tedy ten, který přijal rozum jako jediné vodítko svého jednání, si vytváří ucelenou hierarchii hodnot a s lidmi jedná na základě obchodu, přičemž obchod není omezen čistě na ekonomickou stránku věci. Směna hodnot má daleko širší kontext. Co je zde určující charakteristikou? Nikdo se neobětovává, nikdo netratí, všichni získávají.

A v konečném důsledku všichni sledují svoji primární hodnotu: život. Jednají racionálně jako egoisté. Neobětovávají sebe druhým ani druhé sobě.

Altruistická morálka nám káže opak. Se vším všudy, do důsledků. A že lidská bytost není schopna jednat opravdu důsledně altruisticky, protože jinak by musela okamžitě spáchat sebevraždu? To altruistická etika pokládá za jakýsi vrozený, dědičný hřích člověka, který jej ohýbá a formuje. Lépe řečeno deformuje. Zatímco racionální egoismus je morálkou pro život, altruismus je morálkou smrti.

Aplikací morálních principů na celou společnost je politika. Politika založená na racionálním egoismu by vedla ke svobodě, k omezení státního násilí, k malé a pružné vládě, k míru, k tržní společnosti a k čistému kapitalismu – tedy k systému, v němž by každý člověk měl nezpochybnitelné a nepřekročitelné právo na život, svobodu a majetek. Altruistická etika vede naproti tomu k silné a přebujelé vládě, k totalitě nebo k diktatuře, k pošlapávání práv na každém kroku, ke státním zásahům, ke zničení trhu a systému cen, k válkám, k nějaké formě socialismu. Žádný mocichtivý totalitář neříká lidem, aby se starali o sebe, aby sledovali své vlastní zájmy, jinak řečeno aby byli sobci. Naopak, vyzdvihuje sebeobětování. Obětujte se, hříme na davy shromážděné pod tribunou. Obětujte to, co je vám drahé! Obětujte své cíle, svůj majetek, své pohodlí, svůj rozum i svůj život! Obětujte se pro dělnickou třídu, pro národ, pro svého boha, pro lidstvo – nebo pro celou planetu a její klima!

Stejně jako morálka altruismu stojí na počátku nelidských, barbarských ideologií jako je komunismus nebo nacismus, nebo o něco uhlazenějších ideologií jako je sociáldemokratismus, je i morálním základem pro environmentalismus: obětujme se ve jménu Země. Myšlenky mají své nevyhnutelné následky. Je-li altruismus morálkou smrti, jak se v praxi projeví politický systém odkazující se na altruismus?

Celá více než dvoutisíciletá historie západní filozofie přijímá a dále aplikuje morálku sebeobětování. Až na dvě výjimky, z nichž první byl Aristoteles, všichni západní filozofové uplatňovali ve svém myšlenkovém systému altruismus. Důvodem pro altruismus je zpochybňování lidské schopnosti poznávat realitu a docházet k pravdivým závěrům. Pokud člověk není schopen dospět k pravdě, proč by měl sledovat nějaký svůj zájem? Jestliže to, co vnímáme, je jen jakýsi mihotavý, nezřetelný odraz skutečné, vnější reality, jak to tvrdí platónská filozofie, k čemu je nám dobré sledovat vlastní zájem, když jej nejsme schopni postavit na pravdivém poznání reality? Jestliže v realitě neexistují žádné pevné zákonitosti a to, co pozorujeme, je jakýsi neustálý tok změn, a to, co pozoruje jeden, nemusí být pravdou pro druhého, jak tvrdí moderní filozofie, jaký smysl je sledovat sebezájem, když nic není reálné? Odpovědí je altruistická morálka, seběobětování ve jménu čehokoliv, na co se odkáže nezpochybnitelná autorita.

Druhou výjimkou v celých dějinách západní filozofie je Ayn Randová, která vyřešila problémy a rozpory v aristotelovské filozofii, zejména v teorii poznání a tvorby pojmů, a poprvé v historii jasně definovala a zdůvodnila egoismus jako jedinou správnou morálku pro život lidské bytosti.

„Přísahám při svém životě a lásce k němu, že nikdy nebudu žít pro druhého člověka, ani žádat, aby on žil pro mne.“ To je slavná přísaha Johna Galta z románu Ayn Randové Atlasova vzpoura (Atlas Shrugged), v němž beletristickou formou shrnula jak principy své filozofie nazvanou Objektivismus, tak i důvody, proč naše kolektivismem a altruismem ovládaná civilizace skomírá.

Podle Objektivismu je člověk schopen, je-li racionální, docházet k objektivně pravdivému poznání a tvoří pojmy jako myšlenkové nástroje k popisu reality na základě automaticky platného smyslového vnímání. Z konceptů nižších řádů dokáže vytvářet stejně objektivně platné složité abstrakce, jako je spravedlnost, morálka, politika, atd. Aby mohl v realitě jednat, potřebuje se řídit závěry svého rozumu. Jestliže definuje svoji hierarchii hodnot, musí mít svobodu na to, aby mohl tyto hodnoty sledovat. Musí žít bez hrozby násilí nejen ze strany zločinců ale i státu – zkrátka, musí žít v kapitalismu. Kapitalismus je jako jediný společenský systém plně v souladu s identitou lidské bytosti, jinak řečeno, pouze v kapitalismu může člověk žít jako člověk.

Racionální člověk je produktivní a tvořivý. Musí produkovat hodnoty, které buď konzumuje nebo směňuje. Aby mohl tvořit, musí plně a neomezeně využívat prostředí kolem sebe, přírodu, celou planetu. Moderní technologie a průmysl jsou otiskem tvořivého lidského rozumu v realitě.

Produktivita je naprosto nutným předpokladem pro přežití lidské bytosti. Zatímco ostatní tvorové pouze pasivně spotřebovávají to, co naleznou v přírodě, člověk se, chce-li žít jako lidská bytost, takto chovat nemůže. Snažit se jaksi produktivitu omezovat znamená v podstatě omezovat lidskou schopnost přežít – je to útok na podstatu lidského života. Racionální člověk sleduje v první řadě svoje hodnoty, svoje štěstí, neustále se snaží zlepšovat svůj život, a je-li svobodný, daří se mu to. Jaksi v druhém plánu pak zlepšuje život lidí kolem sebe – ale to není ten primární účel. Tím jsou pro racionálního člověka jeho vlastní hodnoty. Lidská produktivita a tvořivost položily základy naší vyspělé, technologicky orientované společnosti, v níž si užíváme pohodlí a přepychu před sto lety nevídaného, a v níž se naše možnosti, jak dále rozvíjet náš život, neustále rozšiřují. Všechny viditelné praktické projevy lidské produktivity, tvořivosti a svobodného ducha, ať už jsou to lékařské přístroje, počítačové sítě, telekomunikační satelity, nebo třeba mrakodrapy, těžební věže a tepelné elektrárny jsou morálním dobrem.

To nejhorší, co můžeme jako lidé udělat, je toto morální dobro podkopávat dobrovolným studem a cítit jakousi vinu za to, že jsme součástí vyspělé, technologicky a průmyslově orientované civilizace. To, že dokážeme naši planetu využívat, není zločin. Je to nutnost pro to, abychom mohli žít jako lidské bytosti. Každý tvořivý a produktivní člověk si zaslouží úctu, ať už je kontext a rozsah jeho produktivity jakýkoliv. Není pravdou, že lidská tvořivost je, jak se to snaží líčit klimatičtí záškoláci a vlastně všichni ekologičtí aktivisté, jizvou na tváři Země. Ve skutečnosti je díky lidské produktivitě naše planeta stále pěknějším a pohodlnějším místem pro život – každý z nás to denodenně pociťuje jako samozřejmost. Jediná vina naší civilizace spočívá v tom, že jsme pod vlivem zhoubné filozofie dobrovolně přijali altruistickou morálku, která vše to, co vytváříme, zároveň podkopává.

Altruisté nenávidí lidskou produktivitu a tvořivost – zcela v souladu se svou morálkou, která pokládá sebezájem za zlo. Nevěříte? Domníváte se snad, že environmentalisté jsou vedeni láskou k lidstvu? Posuďte sami:

“Vše, čeho lidstvo během posledních sta let dosáhlo, bychom měli zničit” (Pentti Linkolaa)

“Domnívám se, že vymýcení neštovic bylo chybou. Neštovice hrály významnou roli pro zachování rovnováhy ekosystému.” (John Davis, Earth First Journal)

“Jediná dobrá technologie je žádná technologie. Technologie je daň, kterou uvaluje privilegovaný druh, člověk, na celý zbytek přírody.” (John Shuttleworth, Mother Earth News)

“Kolektivní potřeby ostatních živočišných druhů mají dostat přednost před potřebami a přáními lidí.” (Dr. Reef Noss, The Wildlands Projects)

“Chceme biodiverzitu, jen kvůli biodiverzitě samotné. Možná kvůli tomu budeme muset vyhynout.” (David Foreman, Earth First!)

Stačí? To je jen několik citátů několika prominentních kazatelů apokalyptického zeleného náboženství, jehož je dnešní hnutí klimatických záškoláků se svatou pannou Grétou jen další inkarnací. A podle mého názoru zatím tou nejnebezpečnější.

Je úžasné, kolik toho naše civilizace vytvořila, i přesto, že zatím vlastně nikdy nezažila čistý kapitalismus, a že doba, během níž se kapitalismu přiblížila, byla velmi krátká. Stejně tak je úžasné, jak lidská tvořivost a produktivita dokáže přežívat i za neustálé palby altruistů a kolektivistů. Míra tvořivosti a produktivity je zatím stále vyšší a silnější než ničivá nenávist zelených altruistů, přes všechnu mediální a intelektuální podporu, které se jim dostává. Racionální základy naší civilizace jsou však křehké, a mohou se velmi rychle sesypat pod náporem antiindustriální revoluce, jejíž mluvčí jsou pánové Marek Jankovský a Petr Doubravský, a kterou ztělesňují lidé jako Gréta Thunbergová, a kterou vedou mocichtiví totalitáři jako Al Gore, a kterou zásobují intelektuální municí lidé jako Pentti Linkolaa. Jak dlouho se naše civilizace dokáže ubránit, těžko říci. Nit se může kdykoliv přetrhnout a následky budou strašlivé. V současné době je tato planeta schopna díky moderním technologiím a díky průmyslu pohodlně uživit sedm a půl miliardy lidí a zvládla by i mnohem více. Bez průmyslové civilizace pomře většina lidí hlady. Možná právě to si si Jankovský, Doubravský a Thunbergová v hloubi duše přejí.

Třebaže klimatičtí aktivisté a záškoláci bojují na politické rovině, protože stávky a demonstrace jsou nátlakovými metodami, které mají v konečném důsledku působit na politiky a donutit je jednat určitým způsobem, ve skutečnosti není politika tím hlavním bojištěm, kde je nutné svést s environmentalisty konečnou bitvu. Jestliže přijímáme morální premisy klimatických aktivistů, zbavujeme se možnosti účinné obrany. Nejde jen o to, upozorňovat na lži nebo omyly různých klimatologů, poukazovat na to, že ledovce se ve skutečnosti nerozpouštějí tak rychle a lední medvědi neumírají, vysvětlovat, že plastový odpad v mořích má v největší míře svůj původ jinde než v bohaté Americe či Evropě. Je to užitečné, ale tím skutečně pravým bojištěm je filozofie a morálka.

Zabojovat může každý z nás: odmítnout vinu za to, že využíváme naši planetu. Odmítnout vinu za to, že se obklopujeme technologií a pohodlím. Odmítnout vinu za to, že si v parném dni pustíme klimatizaci nebo že se na dovolenou dopravíme letadlem. Odmítnout údajnou vinu za to, že se kvůli naší spotřebě rozpouštějí ledovce (což beztak není pravda) nebo za to, že se plastové brčko z naší limonády dostane až do moře (což s nejvyšší pravděpodobností také není pravda). Buďme hrdí na to, že jsme schopni planetu Zemi využívat a dejme to klimatickým aktivistům a záškolákům patřičně najevo. Přestaňme se stydět a omlouvat za to, že sledujeme svůj vlastní zájem. Začněme přemýšlet. Máme totiž jen dvě možnosti: buď využívat planetu Zemi, nebo zemřít.

—

Celý článek ke stažení (PDF)