Duše přemístěné do řiti

Šli jsme s dětmi do restaurace na oběd. Byla to jedna restaurace v Třeboni, Honza ZZR ví, která. Není to žádná knajpa, kde by koště stálo a stůl jsme měli zamluvený. Měli jsme skoro dojedeno, když se dostavili hosté – cyklisté.

Já teda nevím, jaké má kdo představy o vhodném oblečení, když se jde mezi lidi najíst. Já si na dress code vůbec nepotrpím, ale nenapadlo by mě jít do hospody v montérkách, a to ani v čistých. Paní bylo asi pětapadesát a měla na sobě ty jejich utažený cyklohadry. Přemýšlel jsem, zda někdo vymyslel pull down podprsenky nebo je naostro. Ještě pár let, namotají se jí za jízdy do drátů a dopadne jako Bouchal. Její partner byl ještě lepší exot. Byl silně napresovaný v pestrobarevném trikotu s nápisy, který byl tak o číslo menší a vypadal v tom jako přecpaná popelnice. Za chůze trochu cvakal, buď měl nějakou levnou endoprotézu na dobírku z teleshoppingu nebo měl ocelová varlata a ta ťukala o sebe. V ruce držel helmu. Kvitoval jsem, že je alespoň natolik slušný, že si ten jeho blembák sundal, protože jsou kolikrát kokoti, který s tím kýblem na hlavě jdou pomalu i do kina.

Tak tam teda stáli a rozhlíželi se kolem sebe. Bylo tam volných několik stolů pro dva. Náš stůl pro čtyři a seděli jsme tam tři. V tu dobu jedl už jen Pája, zatímco Jája a já jsme měli snědeno. Na stole byl papír s rezervací.

Baba se vydala k nám, naklonila se přes stůl a začala studovat ten papír. Asi na to blbě viděla, protože se k tomu musela přiblížit. Fascinovaně jsem na to vejral. Připomělo mi to ten song s Rusem, kterému si vymáhá černoch péro v polévce. Jen v tomto případě to vypadalo, že si vycachtá kozy v Páji kulajdě.

„Tady je rezervace“, odreportovala přes celý lokál na svého cyklopartnera.

Oni jsou fakt vadný. Kolo pod prdelí, sračky v hlavě. Když už teda měla potřebu se projevovat tímto způsobem, tak ta věta měla správně znít „tady obědvají lidi“. Je nedílnou součástí vypatlanosti některých osob, že se nestarají o to, jaká je realita, protože se soustředí na to, co je napsáno na papíře. Asi to byly nějaký úředníci na výletě.

Baba checkovala naše talíře. Vypadalo to nadějně, už jedl jen Pája. Ale ten zase nevypadal, že by hodlal skončit. Nyní jsem čekal nějakou větu typu „už to budou mít snědený“.

„Počkáme“.

AutoMat asi pořádá nějaké kurzy, kde Hrabosh s Fillerem vysvětlují cyklistům základy společenské etikety, tedy že cizí jídlo hlasitě nekomentujeme, nesaháme jim do talíře a tričko si měníme jednou za dva týdny.

„Promiňte, mohu vám nějak pomoci?“

Nevydržel jsem to. Klidně mě umlaťte.

„My hledáme místo.“

„Hmm.“

Tak hodně štěstí.

„Můžem si k vám přisednout?“

Vrať se do kantýny, fuchtle.

„Ne. A brzo dojedeno taky mít nebudem.“

Vyfuněla. Byla nafrněná, nafrněná, problematická.

Usoudil jsem, že k tomu stolu si nesednou, ani kdybych si měl objednat kilo čočky a kilo hrachu, sesypat je a pak ručně roztřídit čínskýma hůlkama.

Krátce poté cykložrouti lokál opustili a zmizeli někam do pryč. Zájem o náš stůl nadále trval, nakonec se k němu posadila skupina starších lidí, kteří také hledali místo a kteří se na rozdíl od téhle dvojice chovali zcela nevtíravě.

Vůbec jsem to nechápal. Stolů tam bylo dost, ale jen těch malých. Možná že za nimi ještě jela další dvojice upocených buzerantů a chtěli sedět pospolu. Co jim asi bránilo sednout si k němu a čekat, až to v klidu dojíme a pak si přesednout.

Viděl jsem prďácký aktivistický tričko. Bylo na něm napsáno „four wheels move your body, two wheels move your soul“. V překladu, na čtyřech kolech se můžete přemístit, dvě kola pohnou vaší duší“. A já s tím souhlasím. Mám dojem, že i lidé, kteří jsou jinak úplně normální se přesednutím na kolo mění v kokoty. Poprvé jsem to zaregistroval., když jsem někdy na jaře šel s Jájou za zmrzlinku do stánku, který byl na stezce pro chodce a cyklisty. Tolik nevraživosti, arogance a agresivity jsem snad nikdy neviděl. Možná se při jízdě na bicyklu vyplavuje nějaký hormon blbosti nebo něco podobného a po nějaké době po ukončení jízdy se to pohnutí duše zase srovná. Někdy.

Zdroj