Eko-papaláši a jejich podíl na požáru v Hřensku

Požár v Českém Švýcarsku

Někdo by mohl namítnout, že požár v Českém Švýcarsku je uhašen, na spáleništích se objevují první nové rostlinky, tak proč se k tak smutné události znova vracet. Důvod je jednoduchý – protože je třeba si ujasnit, co bylo skutečnou příčinou požáru. V přírodě nezabráníte vzniku požáru, ale je možné zabránit tomu, aby se oheň rozrostl do těžko zvladatelných rozměrů.

Po nalezení a pochopení skutečné příčiny a chyb se můžeme z těchto chyb poučit. Když se budeme jasnému pojmenování a nalezení chyby vyhýbat (neřku-li bránit), tak budeme odsouzeni k opakování tragédií. Po orkánu Kiril špatný přístup k likvidaci škod pomohl přemnožení kůrovce. Podobně názor, že kůrovec je mizerný letec, a to je prý záruka toho, že se nemůže šířit z bezzásahové oblasti dál po Šumavě, dál směrem na Jižní Čechy a Vysočinu. Stejným omylem bylo nechat vyhořet část lesa a doufat, že se nerozšíří kořeny nebo vzduchem v době, kdy několik týdnů před tím nepršelo a ještě foukal vítr.

Ředitel CHKO České Švýcarsko, pan Pavel Benda se netajil svým názorem, že v prvopočátku požáru chtěli pouze hlídat obvod požářiště a oheň chtěli nechat vyhořet. To bylo v době, kdy by byl oheň s nasazením obvyklého množství sil a prostředků ještě zvladatelný. V doporučeních od hasičů i v příručkách pro turisty se píše, že nemáme či dokonce nesmíme rozdělávat oheň v blízkosti stohů slámy a lesa, protože by vítr mohl žhavé uhlíky zanést z ohniště do suchého lesa. Nemusíte být tedy odborníkem na proudění vzduchu nebo zkušeným hasičem. Stačí s pokorou respektovat poučky pro turisty a je všem jasné, že ve větrném počasí se nesmí v blízkosti lesa rozdělávat oheň, protože hrozí nebezpečí, že drobné jiskry budou větrem zaneseny nepozorovaně relativně daleko od ohniště. Již v zárodku požáru muselo být tedy řediteli CHKO jasné, že hašení pouze okraje/perimetru ohně je hloupost a žhavé kousky uhlíků ohně může vítr přenést mimo pozornost hasičů. A toto se právě i stalo.

Suché stromy a suché spadané jehličí jsou v době sucha velmi hořlavý materiál. S prohlubujícím se suchem tedy stoupá i riziko požáru. Pokud jste si někdy vyrobili nebo koupili v marketu skandinávskou svíci, tak sami dobře víte, co dokáže jedna sirka s vyschlým smrkovým špalkem.

Podobně jako byla od samého počátku mylná úvaha ředitele CHKO o tom, že nechá oheň v bezzásahové zóně vyhořet, tak je chybná již samotná myšlenka bezzásahového lesa v 21. století a uprostřed hustě obydlené Střední Evropy. Svádět požár nebo kůrovcovou kalamitu na smrčiny, tedy lesy, kde byla naprostá převaha smrků je pouhá výmluva. Smrkové lesy jsou na našem území 200 – 300 let. V minulosti majitelé a lesníci bez Google a bez mobilu zvládali péči o lesy, boj s ohněm a s kůrovcem. Práce v přírodě je práce na dlouhá desetiletí. Nedočkavec, který chce vidět výsledky rychle, by se měl spíše věnovat vytváření „appek“ pro mobilní telefony a nikoliv práci v lese. Je absurdní nechat zcela vyhořet nebo nechat kůrovcem sežrat nebo jinak zničit velkou plochu smrkových lesů a pak 50 let čekat a doufat, že vyrostou nové lesy. Tak se správný hospodář a ochránce přírody nechová.

Kavárenští ekologové rádi nadávají na smrkové lesy a hrozí globálním oteplováním. Jenže ve své zaslepenosti a boji proti smrkovým lesům zapomněli na to jak si ve středověku Španělé vykáceli a zničili lesy ve vnitrozemí. Španělé nejdříve vykáceli lesy na lodě a pak se divili, že mladé stromky, bez stínu od starších stromů, nedokáží na ostrém letním slunci přežít. Uplynula staletí a lesy se ve vnitrozemí Španělska již neobnovily.

Bezzásahové oblasti

Příroda okolo nás není tak striktně chráněna jako například ekosystém v Austrálii. V běžném lese, resp. v tom, co z něho zbylo, je dnes a denně konfrontována příroda se zavlečenými rostlinami možná z podobného klimatického pásma, ale z druhého konce světa. Jsou sem při pohybu lidí a zboží zavlečeny bakterie, plísně, živočichové, proti kterým naše rostliny a zvířata nemají obranu. V takových podmínkách prosazovat bezzásahovost je téměř to samé, jako naše původní lesy vydat napospas kůrovci a tvrdit, že si lesy poradí samy.

Ještě si k tomu přidejte fakt, že kůrovec je škůdce, kterého nezajímají hranice CHKO, hranice bezzásahové oblasti atd. Kůrovec je škůdce a každý správný hospodář a ochránce vždy chránil svá pole a lesy před škůdci. Jen v poslední době si kavárenští ekologové a další aktivisti přivlastnili právo hovořit o způsobu hospodaření v lese, i když ten les není jejich a oni sami ještě žádné stromy nebo dokonce les nevypěstovali. Pouze mají výborné prezentační dovednosti a lobby.

Kde tedy byla příčina, tak rozsáhlého požáru v Českém Švýcarsku

V průběhu a po uhašení požáru v Česko Švýcarsku se objevilo několik vysvětlení, proč tak rozsáhlý požár vznikl a proč měl prostor a čas se rozšířit.

1. Omylem prvním je velké množství turistů.

Prvním omylem je pokud si někdo myslí, že za tak rozsáhlý požár mohou přemnožení turisté. Jasně, že větší, velký až obrovský počet turistů s sebou nese mnoho vzrůstajících rizik. Od nedostatku parkovacích míst, přes řešení zdravotních problémů návštěvníků až po riziko požáru. Na druhou stranu turisté konkrétní oblasti přinášejí peníze. Starousedlíci a radnice vždy musí dobře zvážit jestli chtějí klid (nudu, méně pracovních příležitostí) nebo cestovní ruch a všechny plusy a mínusy s tím spojené.

Náhodnému vzniku požáru nejde nikdy úplně zabránit. Podstatné ale je, jak rychle je možné odhalit požár a jak rychle se k němu dostane dostatečné množství hasičů s technikou.

2. Druhým omylem je svádět vše na globální oteplování a zvyšující se teplotu krajiny.

Ano, podle měření, která se provádí je vidět, že se krajina okolo nás otepluje. To samo o sobě není důvodem pro vznik požárů velkého rozsahu ve Střední Evropě, v místech, kde je to z lesa k nejbližšímu stavení maximálně několik kilometrů. V té souvislosti je dobré si připomínat, že na požár v Českém Švýcarsku nepřišli naši ochránci NP, naše požární hlídky, ale kolegové ze Saska.

Pokud si sám nevšímám, co se děje s mým ( mně svěřeným) majetkem a na fakt, že mi hoří „barák“ mne upozorní soused, tak se špatně starám o barák, v tomto případě o les a celý národní park. Kdo si nevšímá majetku, který mu byl svěřen, tak je špatný hospodář, případně porušuje povinnosti při správě cizího majetku.

3. Smrkové lesy, smrkové monokultury.

Smrčiny se na našem území začaly vysazovat před 250-300 lety. Takže smrkové lesy u nás byly dřív než ekologové. Smrk má dlouhé rovné kmeny, které se dobře využijí ve stavebnictví. Od počátku lesníci i majitelé lesů věděli o lýkožroutu smrkovém, bojovali s ním a co nejrychleji likvidovali napadené stromy.

Teprve v posledních letech „odborníci s prezentačními schopnostmi“ zjistili, že bude z jejich pohledu lepší podporovat kůrovce a nechat lesy zničit. Pak budou moci majitelům lesních holin vnucovat svůj pohled na skladbu moderních lesů.

Suché smrkové lesy, které sežral kůrovec a nebyly z lesa zavčas vytěženy nebyly a nejsou příčinou rozsáhlého požáru v Českém Švýcarsku. Suché stromy a hrabanka pod nimi byly pouze výborným palivem pro rozrůstající se oheň.

Pokud správci lesa v něm ponechali hořlavý materiál v podobě suchých kmenů a jehličí, tak měli přijmout opatření (hlídky, vodní nádrže, terénní úpravy), aby se případný oheň nemohl rozšířit. Pan ředitel CHKO a všichni ostatní se měli chovat jako řádní hospodáři.

4. Lidský faktor

Hlavní a rozhodující chybou bylo na počátku požáru v Českém Švýcarsku nedostatečné nasazení sil a prostředků ( česky řečeno chybou bylo povolání malého počtu hasičů s technikou). A když už jich přijelo víc, tak měl požár takovou sílu, že se z něho stal rozsahem největší požár na území ČR. Další chybou byl v době videokamer, WiFi sítí a automatizovaného vyhodnocování obrazu (videa) chybějící monitorovací systém a fakt, že na požár upozornili až lidé ze Saska.

Pokud vedle rozhovorů pro HN ředitel CHKO skutečně bránil včasnému nasazení většího množství hasičských jednotek, tak podle mého výkladu Trestního zákoníku spáchal trestný čin se škodou velkého rozsahu. Skutečné stíhání záleží na tom, zda se ředitel CHKO postaví k celé situaci jako chlap nebo svoji fatální chybu bude omlouvat tím, že nevěděl, že v lese občas fouká vítr nebo se bude vymlouvat, že poučky o ohni platí pro turisty, ale nikoliv pro něho, pro ředitele CHKO.

Chyby už od orkánu Kiril

Před léty jsem strávil delší čas na Šumavě a když jsem se tam nedávno vrátil, tak přirozeně přišla řeč i na kůrovce. Můj známý mne místo dlouhého vysvětlování vzal na návštěvu ke svému dědečkovi. Ten nám vyprávěl jak se jako mladý zapojoval či musel zapojovat do likvidace stromů a hlavně kůry napadené kůrovcem.

Tehdy, v době války a krátce po ní, když hajný nebo majitel lesa objevili strom napadený lýkožroutem, tak tento konkrétní strom a ještě několik stromů okolo něho co nejrychleji pokáceli, stromy oloupali a kůru na místě spálili.

Tak postupovali staří praktici bez Googlu, mobilů a dalších vymožeností. Po roce 2007 měli ředitelé jednotlivých závodů Lesů ČR problém rychle zajistit pokácení napadených stromů, protože se vše muselo „soutěžit“. Než se ukončilo výběrové řízení a všechna následná odvolání, tak se vylíhlo několik dalších generací kůrovce.

Stejné to je i s odkorňováním. Dřív se stromy loupaly ručně. Dnes existují různé stroje pro odkorňování, přesto bylo a je možné jasně a zřetelně pozorovat šíření kůrovce. Především se jednalo o cesty od původního místa výskytu lýkožrouta k místu zpracování dřeva (Jihlava, Ždírec n. D., Štětí, atd.). Použití chemické likvidace kůrovce bylo a je pouze levnou zástěrkou, která měla uklidnit nezkušené úředníky. Na kládách nikdy levně, rychle nezkontrolujete, že byly skutečně kvalitně ošetřeny. Oloupání kůry je okem viditelná jistota, chemie je nejistá alternativa.

Navíc kůrovec se mohl přenášet vzduchem, prostřednictvím vodní páry, která byla „nasáta“ z lesů na Šumavě a mraky pak odpluly severovýchodním směrem na Jindřichohradecko a Vysočinu.

Už v době starých praktiků, kteří ručně odkorňovali napadené stromy, bylo jasné, že kůrovec je škůdce. Těmto moudrým starcům bylo jasné, že s tím malým broučkem a velkým škůdcem současně musí bojovat všude. Pokud by někde zůstala místa, kde by se s kůrovcem nebojovalo, tak by to bylo pro toho brouka vlastně ideální místo, zde by se velmi rychle přemnožil a pak ve velkém zaútočil na okolní lesy. To vše jim bylo jasné a ke svému poznání nepotřebovali Google, mobil ani rady pochybných poradců.

Již několik let před orkánem Kiril se objevovali ekologové a ekoaktivisté, kteří kašlali na zkušenosti předchozích generací a chtěli dělat vše jinak. Zásahy do přírody jsou zásahy, které mají dlouhodobé dopady. To vědí sousedé na Českomoravské vysočině, kteří když dnes chtějí jít na houby, tak nejdříve musí „hledat les“ a pokud nějaký najdou, tak v něm mohou hledat i houby.

Kůrovcová kalamita a nedávný požár v Českém Švýcarsku ukazují na pokřivený, zdegenerovaný přístup ke skutečné ochraně přírody.

Je okolo nás mnoho bezejmenných ochránců, kteří se věnují zvelebování okolí ve své vesnici nebo městě. Tito kluci a slečny, pánové a dámy si zaslouží náš obdiv a podporu.

Na druhou stranu vyrostla skupina eko-papalášů a kavárenských ekologů, kteří si z přírody a hospodaření v přírodě udělali kšeft nebo prostor pro své pokusy bez ohledu na zkušenosti starších generací.

Při svých cestách po České republice jsem na jednom starém mlýně pod Orlickými horami viděl nápis „Dědictví svých otců zachovejte“.

Boj s kůrovcem a naposledy požár v České Švýcarsku ukázaly, že ekologové, správci lesů a správci CHKO jasně ukazují, že dnešní manažery, ředitele, politiky, tedy lidi, kteří mají pravomoci rozhodovat, tak tito lidé kašlou na dědictví našich otců a chovají se spíš podle hesla „Po nás potopa“. To je chyba, tací lidé by neměli mít právo rozhodovat. Ti by spíš z výchovných důvodů měli ručně odkorňovat napadené smrky.

Zdroj