Ekologické pálení knih?

Školy města Portland schválily zákaz všech učebnic, které „vyjadřují pochybnosti o vážnosti klimatické krize nebo o tom, že je zaviněna lidskou činností“. Poslali byste své děti do takové školy, kde se zakazuje kladení otázek?

Americké město Portland se pyšní tím, že bylo první v USA, které (v roce 1993) přijalo komunální plán snižování emisí uhlíku. V květnu 2016 se město vyznamenalo znovu, když místní školská rada odhlasovala, že ve školách zakáže jisté učebnice.

Ekologický web Thinkprogress.org píše: Portland ze škol vykázal knihy, které popírají klima. Tomu bych se nedivil. Učebnice, která popírá existenci klimatu nebo vzduchu, je dobrá leda do stoupy. USNews.com zase píše: Portlandské školy zakazují výukové materiály, které popírají změnu klimatu. I tady bych se zákazem souhlasil. Popírat, že existovaly třeba doby ledové, to je bláznovství, které do učebnic nepatří.

Jenže novinové titulky jsou zavádějící. Zakázané učebnice nic tak bláznivého ve skutečnosti nekázaly. Dotyčné učebnice se provinily jen tím, že používaly slůvko „možná“. Školská rada se usnesla, že bude zakázáno používání „textů, které vyjadřují pochybnosti o vážnosti klimatické krize nebo o tom, že je zaviněna lidskou činností“. Novináři citují uvědomělého žáka, který před školskou radou řekl: „Je nepřijatelné, aby ve školách byly učebnice, které šíří pohybnosti o lidském zavinění a naléhavosti krize.“

Klimatologové sice nevědí, zda zdvojnásobení koncentrace CO2 povede k oteplení o 0,5 °C nebo o 6 °C (tzv. „citlivost klimatu“), ale my na pochybnosti právo nemáme?

Celá akce je dílem Billa Bigalowa, autora ekologicky alarmující knihy People’s Curriculum for the Earth. Vadí mu, že učebnice dějepisu užívané na amerických středních (History alive, McDougal Littel’s Modern World History) sepsané kolem roku 2000 neodrážejí dnešní úroveň klimatického poznání. Jsou patnáct let zastaralé. Nepíší o uhlí jako o největším klimatickém zlu, ale jen jako o zdroji energie ve století páry. A když už se o skleníkovém efektu učebnice trochu zmíní, „text je plný skeptických výrazů jako ́možná ́ nebo ́snad ́ či ́nelze vyloučit ́“.

Nedávná analýza (2015) ukázala, že skeptický jazyk používají i učebnice v Kalifornii. „Zatímco ostatní učebnice přírodních věd uvádějí přehled faktů, texty o změně klimatu používají jazyk nejistoty jako ́možná ́ nebo ́nelze vyloučit ́.“

Analýza si navíc stěžuje, že podle těchto učebnic by klimatická změna „mohla mít i nějaké pozitivní účinky“. „Farmáři v oblastech, které dnes jsou příliš chladné, by časem mohli mít i dvě úrody ročně místo jedné… avšak řada účinků oteplování tak pozitivní nebude.“ Takovýto text autoři analýzy nepokládají za vyvážené uvádění pro a proti. Ale varují, že takovýto jazyk „vede k pochybnostem o klimatologii a oslabí pocit naléhavosti při řešení této krize“.

Co je tedy vlastně úkolem školy? Předávat znalosti a učit děti samostatně myslet? Nebo vychovávat lidi s pevnou vírou, kteří bez otázek plní zadané úkoly?

Bill Bigelow ve svém článku pro média celou akci vykládá tak, že „oregonské školy volají pro klimatické spravedlnosti“. Celá anabáze vyplynula z dlouhého jednání místních škol s politickým hnutím 350.org. Bigalow soudí, že škola je tu od toho, aby mládež burcovala, vychovávala z dětí uvědomělé bojovníky za „klimatickou spravedlnost“ (čti: za zdražování energií a potravin).

Spoluautorem kontroverzního rozhodnutí školské rady byl i Mike Rosen, klimatolog. „Neříkám, že budeme ty učebnice pálit. Neříkám, že ty učebnice máme zničit,“ hájí se. „Mluvíme jen o tom, že chceme, aby ty texty správně odrážely nejnovější úroveň poznání.“ Radní Christine Miles také odmítla, že jde o novodobé pálení knih. „To je velké nedorozumění. My pouze aktualizujeme vědecké materiály pro své studenty.“

Otázka zní, zda za těch 15 let opravdu vědecké poznání tak pokročilo, jak myslí pan Bigalow. Většinu těch 15 let zabrala pauza v globálním oteplování, kterou klimatologickémodely neumí vysvětlit. A nepředpověděly ji. A vykazovat ze školy pochyby a otázky asi není zrovna cesta, jak žáky naučit samostatnému kritickému myšlení. Podle mého soudu do knih, které se zabývají prognózami budoucnosti (klimatologické scénáře), jazyk nejistoty asi patří. Protože budoucnost ještě nenastala. A pak je tu otázka k zamyšlení pro rodiče. Opravdu chceme, aby škola naše syny a dcery převychovávala a vštěpovala jim víru v oficiální ideologii vlády, OSN nebo jiné instituce? Nebo má každý rodič právo svému dítěti vštěpovat svoje hodnoty a svoje vlastní přesvědčení?

Zdroj